Milena Kozumplíková Články

 

Viděno prizmatem těchto vět se může jevit existence tehdy nově vzniklého státu jako bezproblémová. Opak je pravdou. Ihned po vyhlášení nezávislosti jej napadly okolní arabské státy a Izrael bojoval o holé přežití. Ubránil se tak, jako později ještě v několika válkách, ve kterých nikdy nebyl primárním útočníkem. Napětí v této oblasti nikdy neskončilo. Účelem byla a je snaha o zničení Izraele, která stále pokračuje.

 

Poslední události, které byly vyvolány vraždou tří mladých Izraelců, a které vyvolaly velmi tvrdou odezvu izraelského státu, jsou prezentovány v mediích způsobem, který jako by chtěl zapomenout, proč současný konflikt existuje. Vždy jsou udávána čísla mrtvých a zraněných na palestinské straně, která jsou v desítkách a poté na straně izraelské, která jsou minimální. Záběry na malé zraněné palestinské děti jsou srdcervoucí, někdy se během jedné sekvence vysílání několikrát opakují a poté ihned záběr na mohutnou izraelskou Merkavu. Sympatie povrchního diváka či posluchače je směrována k těm nešťastníkům, kterých umírají stovky. Proč tomu tak je, ale žádná média přímočaře nesdělí.

 

Stát Izrael totiž chrání své občany. Chrání je způsobem tvrdým, ale v daných podmínkách jedině možným. Chrání je proti raketovým střelám, proti sebevražedným útočníkům, proti útokům z podzemních tunelů. Dělá pouze to, co je povinností každého státu. Dělá to ale způsobem k palestinským civilistům humánním a vlastně ohleduplným: dopředu informuje, kam bude cílit svůj úder, protože tam bylo lokalizováno skladiště zbraní. Že civilisté z dané lokality neodejdou, či je jim dokonce bráněno odejít, není vinou izraelské armády, která nebojuje proti civilistům, ale proti teroristům.

 

Minulý týden u sochy sv. Václava na Václavském náměstí jasně a zřetelně zaznělo, že Izrael má právo žít. Jeho schopní, chytří, tvořiví a urputní lidé mají právo na konečně klidný život! A je hanbou, že tato malá statečná země není ve svém oprávněném usilování podporována všemi státy světa.