(Seznam.cz) Pevná vůle a silné přesvědčení, že zásadní boje se dají a musí vyhrát, provázejí političku ODS už dlouhá léta. Do hlavy si odmítá pouštět i urážky od lidí, kteří nejsou schopni diskutovat. „Když nemáš kuráž, tak pro mě nejsi vůbec žádný partner.“ To si říká Miroslava Němcová, když na ulici - až za svými zády - zaslechne nějakou peprnou poznámku. „A nepřipustím si to do hlavy, jako tu rakovinu.“ Své nekompromisní názory na zločinný komunistický režim, ruskou agresi na Ukrajině nebo bývalého prezidenta Miloše Zemana dávala vždy veřejně najevo. Během 25 let ve vysoké politice se také často dostávala do názorových sporů s předsedy ODS a zažila také několik situací, kdy zvažovala odchod. Teď už dokonce oznámila, kdy s politikou nadobro skončí: na podzim 2026. „Silně cítím, že přichází doba konce,“ říká v „poločase“ svého šestiletého mandátu senátorky. O své politické kariéře, životě před politikou, ale i o své vážné chorobě, kterou prodělala v šestatřiceti letech, před maturitou svého syna, mluví velmi otevřeně v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

O rakovině a své nedobré prognóze se od lékařů dozvěděla v roce 1988. Dnes říká: „Na co se zpětně ohlížím velmi ráda, byl ten pocit, kdy jsem si řekla: ‚Tak to nebude! To, co mi říkají, prostě - tak to vůbec nebude!‘ Před sebou jsem si vystavěla nějakou zeď, přes kterou ty informace nešly. Ten první týden, pravda, jsem probrečela, ale pak najednou nastala tahle úžasná sebeobrana, úžasná. Kdy jsem se cítila, že jsem úplně nad věcí a že to stoprocentně dobře dopadne.“

Že to dobře dopadne, si říká v různých situacích. Ať už se to týkalo jejích dřívějších politických bitev, nebo dnešní názorové rozpolcenosti české společnosti. „Ty proruské tóny neumím pochopit. Svým způsobem mě děsí a doufám, že je v naší společnosti zase velká síla to ustát.“

Paní senátorko, nedávno jste oznámila, že už víte naprosto jasně, že v politice skončíte s uplynutím svého šestiletého mandátu senátorky, což bude na podzim v roce 2026…

Jestli všechno s mým zdravím dobře dopadne.

Samozřejmě přeju, aby to tak bylo, nicméně chci se zeptat – máte za to, že v nejlepším se má přestat?

Myslím si, že to je taková hezká věta, kterou použije každý, ať už jeho profese je jakákoliv. Mám pocit, že cítím, že za ty tři roky je ta správná doba, kdy bych měla skončit. Už ve chvíli, kdy jsem kandidovala do Senátu, jsem si říkala, že těch šest let v Senátu je ještě doba, na kterou mám sílu, páru, energii, vášeň pro politiku. O tom jsem neměla pochybnost. A teď stejně silně cítím, že přichází doba konce.

Když se člověk pohybuje v politice takovou dobu, v jakém poměru zažívá pocity vzestupů a propadů?

Asi to není nějaká pravidelná křivka, vždy to souvisí s tím, že se nakumuluje několik věcí najednou. Vstoupí do toho třeba i soukromé záležitosti, nějaký enormní společenský tlak, něco, co se odehrává uvnitř politické strany nebo kolem ní… Když se nahromadí všechny takové faktory, tak člověk určitě – myslím, že to tak mají všichni – chvíli sedí a říká si, jestli to dá, nebo to nedá.

Kolik takových chvil za těch 25 let bylo?

Takhle vážných, bych řekla, tři, čtyři.

Když jste opravdu zvažovala, že to je možná konec?

Ano. V tu chvíli jsem myslela, že už je to nad moje síly a že platím daň, kterou už platit nechci, že chci už žít úplně svobodně, úplně o všem si rozhodovat sama, vést život tak, jak já budu chtít, a nebudu se muset ohlížet na to všechno, na co se ohlížet musím.

Kdy přišel takto zlomový moment naposledy?

Takhle vážně asi v roce 2013. Což souvisí s těmi událostmi: předčasné sněmovní volby, rozpuštění Sněmovny, propad ODS na samé dno, pád vlády Petra Nečase. Tyhle všechny události se propojily do situace, kdy jsem si říkala, zda ta moje práce skutečně ještě dává smysl.

Ten rok 2013 byl tehdy hodně zlomový. Vy jste tehdy dokonce mohla být premiérkou, k tomu se ještě dostaneme… Ale když to zhodnotíte celkově: v roce 2010 jste se stala předsedkyní Poslanecké sněmovny, nebylo příliš mnoho žen, které se dostaly v politice takto vysoko. Jste při tom zpětném ohlédnutí spokojená s tím, co jste dokázala?

Kdybyste se mě zeptal ve chvíli, kdy jsem v roce 1998 do té takzvaně velké politiky vstupovala a stala se poslankyní, a kdyby mi někdo z nějaké křišťálové koule vyvěštil, že se v tomto prostředí budu pohybovat 25 let a že to bude zprvu taková velmi hezká kariéra, která šla krok za krokem a stoupala až k tomu bodu předsedkyně Poslanecké sněmovny, tak bych stěží uvěřila, že něco takového se mi v životě může stát. Takže ano, jsem spokojená.

Už jsem zmiňoval, že jste mohla být i premiérkou v roce 2013, což nedopadlo proto, že prezident Miloš Zeman se tehdy rozhodl pro úřednickou vládu s Jiřím Rusnokem. Nicméně v roce 2012 jste oznámila, že jste připravena kandidovat na prezidentku. Pak jste to ale vzdala, nešla ani do stranických primárek. Co se tehdy stalo?

Já jsem to neoznámila. Byly tam takové úvahy. Když se vrátíme do let 2010 až 2013, tak to bylo možná jedno z nejtěžších období, protože jsem byla součástí velmi neoblíbené vládní koalice. Tehdy jsme byli v koalici s Věcmi veřejnými a TOP 09. A pnutí ve společnosti a vůbec všechno jsem si nakonec vyhodnocovala tak, že mám zůstat ve Sněmovně a dotáhnout tam ten svůj úkol. To byl první moment, kdy jsem si řekla: Tak brzdi a přemýšlej, kde je v tuto chvíli tvoje místo. Druhá věc byla v samotné Občanské demokratické straně, která vůbec neměla jasno, koho by na pozici prezidenta chtěla. Zda jsem dost dobrá, zda mají jistotu, že bych mohla uspět.

Takhle vám to říkali? Že o tom pochybují? Nebo jste to spíš vytušila?

Spíš to vytušíte. Takhle napřímo mi to nikdo neřekl. Ale věděla jsem, že ty úvahy tak běží. Neříkám to ve zlém, prostě to je normální věc, že ve chvíli, kdy máte běžet za nějaký tým, tak ten tým si říká, jestli nasadil toho nejlepšího, který je schopen doběhnout na tu cílovou čáru jako první. Tohle všechno se mi rojilo v hlavě.

Nakonec ODS do prezidentské volby v lednu 2013 nasadila Přemysla Sobotku a ten doběhl s 2,5 procenta, myslím, že byl úplně poslední, ale to už je teď vedlejší. Nicméně v roce 2013, kdy za dramatických okolností padla vláda Petra Nečase, vás vedení ODS nominovalo na pozici nové premiérky. Měla jste k dispozici podpisy 101 poslanců, tedy důvěru většinové koalice, ale Miloš Zeman vás přesto nejmenoval. Jak se na to díváte dnes?

Úplně stejně jako tehdy. V tom bylo víc emocí. Ve chvíli, kdy se ta politika vaří, z nás opravdu ty emoce stříkaly. Z každého. I ze mě. Protože každý den přinášel obrovské zlomy. A teď se na to dívám stejně: charakterizovala bych to slovy - naprostá svévole Miloše Zemana, přehlížení ústavního pořádku. On se k tomu před pár měsíci někde i sám přiznal, že to byl jeho první krok, kdy se chtěl pokusit o vytvoření poloprezidentského systému. Jinými slovy obcházet ústavu, obcházet Parlament, zapomenout na to, že jsme z ústavy definovanou parlamentní demokracií.

On si tehdy prosadil svoji vládu, která ale nezískala důvěru poslanců, a dočkali jsme se až pak v dalších volbách. Vy jste ale tou dobou byla coby předsedkyně Poslanecké sněmovny nucená se s prezidentem Zemanem přece jenom občas potkat a komunikovat. Jaké to pro vás bylo?

Do června 2013, kdy padla vláda Petra Nečase, tak nevím, jestli jsme se viděli dvakrát, třikrát při nějakých společenských příležitostech. Rozhodně jsem s ním neměla žádný rozhovor mezi čtyřma očima. Nepatřila jsem do okruhu lidí, se kterými by cokoliv sdílel, radil se. A tak jsem to brala jako běžný vztah: já, předsedkyně Sněmovny, on prezident republiky. Ale to vše se dramaticky změnilo právě při pádu Petra Nečase a v té etapě, jak se Miloš Zeman začal chovat. Kdy jsme věděli, že si vytváří vládu kamarádů, že to je toxické ve vztahu k tomu, jak má vypadat parlamentní demokracie. A v té chvíli byly vztahy určitě vyhraněné. Nakonec jsme se viděli při jmenování vlády pana Rusnoka na Hradě, kam jsem musela jít jako předsedkyně Sněmovny, ale odešla jsem odtud.

Vy jste pak odešla i při jeho inauguraci v březnu 2018, kdy vstoupil do svého druhého období. Tehdy jste se při jeho projevu zvedla a odešla z Vladislavského sálu. Takže váš distanc od něj byl jasný…

On se prohluboval. Tak, jak jsem viděla, že jeho kroky opravdu nesměřují k tomu, k čemu se zavázal v prezidentském slibu. Jakkoliv to může znít snadno – spojovat společnost –, ono to tak úplně snadné není. Ale čekali jsme nějaká vstřícná gesta, ta nepřicházela. Naopak přicházela gesta rozbíjející a ještě se na to nabalil ten mezinárodní aspekt, to přitakání Číně a poklonkování Rusku a obklopení se těmi lidmi, ať už je to pan Mynář, nebo pan Nejedlý.

Když se vrátíme k momentu, kdy vás ODS v létě 2013 nominovala na premiérku a měla jste podporu i dalších do té doby vládních stran, byla jste tehdy opravdu připravená být tím lídrem, premiérkou a řešit všechny problémy a krize, které to s sebou přináší?

To byl stav, kde jsem si uvědomila, že jsem hozena do ledové vody a plavat se musí a nedá se vůbec nic jiného dělat.

Nepochybovala jste?

Ne. Pochybnosti o tom, jestli znám důkladně a dobře i běžný provoz na Úřadu vlády, jak bude obtížné vůbec tu vládu vytvořit, tak ty tam samozřejmě byly. Kdo by je neměl v tak těžké situaci? Ale věděla jsem, že nemám na vybranou.

Posléze jste kandidovala i na předsedkyni ODS, to bylo v lednu 2014. Tehdy byl ale zvolen Petr Fiala a vy jste řekla: „Nebylo to fér vzhledem k tomu, co jsem pro ODS v minulosti dělala.“ Vnímáte to dosud jako křivdu?

Ne, už ne. Tehdy to tak ze mě vylítlo. Když mi vždycky tuto větu někdo připomene, tak se u ní začervenám, není mi u ní dobře. To byla věta v emocích a vůbec nic neznamenala třeba proti Petru Fialovi. Já jsem naopak vítala, když se – ještě než se stal předsedou ODS – v té těžké době přihlásil k pravicové politice, k ODS. Bylo to spíš takové nějaké vyrovnávání se sama se sebou a s tím, co se v té době dělo. Tak na tu větu moc pyšná nejsem.

Chtěla byste být dnes v kůži Petra Fialy? Být premiérkou teď, v roce 2023?

Asi o tom neuvažuju, jestli bych chtěla, nebo ne. Teď je ve mně spíš úzkost, že na něj a na celou vládu padlo tolik velmi složitých úkolů. Dojíždějící covid, vypuknuvší válka, energetická krize, všechno to, čím prochází společnost v extrémně krátké době a musí se s tím vyrovnávat. Z mé strany je to spíš taková směs toho, že držím palce a říkám si: „Tak to vydržte!“ Tohle by asi chtěl nést na zádech málokdo.

Mají to muži a ženy v politice stejně těžké? Nebo lehké?

Tím, že jsem nikdy nebyla v té mužské kůži…

… ale určitě jste se spoustou mužů sdílela svoji zkušenost.

Určitě. Ale já myslím, že to máme každý lehké a každý těžké svým způsobem.

Obecně se soudí, že ženy to mají těžší.

Když si představím mladou ženu, matku malých dětí, tak fungovat ve vysoké politice s jejími časovými nároky a se všemi povinnostmi je pro tu matku, řekla bych, obtížnější. Tedy, bavíme-li se v těch větách, jak skloubit svoji představu o kariéře, touhu vstoupit do politiky s tím, že zakládám rodinu. Tam asi funguje to, že se žena spíš rozhodne, že bude s dětmi a pak zkusí svoje touhy naplnit. Zatímco muž se asi většinově spolehne na to, že partnerka mu to zázemí doma vytvoří a on bez toho, že by musel zůstat doma pár let, se bude moci věnovat tomu, co chce dělat.

Vy jste vstoupila do politiky v době, kdy jste už měla dospělého syna. Myslíte, že byste měla odvahu tam vstoupit v době, kdy byl dítětem?

Přemýšlím nad tím velmi často, protože dostávám velmi často otázky, jak dostat více žen do politiky, co pro to udělat, v čem to mají těžší, v čem to mají jednodušší. A vždycky se mi třeba těm mladým dámám hůř odpovídá v tom, že já vím dobře, že bych zůstala s malým dítětem doma. Ale nechci, aby to znělo jako apel na ně, že to mají udělat také. Každý máme jiné podmínky, jiné možnosti zařídit si soukromý život. Já si spíš z té zkušenosti - protože jsem měla řadu mladých kolegyň a byly to matky malých dětí - myslím, že tam je jeden faktor, který se málo zmiňuje, a to je citové strádání. Jestliže jste dlouho, týdny, vlastně sporadicky málokdy doma, jste jenom víkendová manželka, víkendová matka, tak potom s odstupem času mi nejedna z nich řekla, že za to zaplatila daň v tom, že se s těmi dětmi i trochu odcizily. Že k sobě hledaly dlouho cestu. Že nebyla u těch zlomových momentů, kdy je mohla výchovou ovlivnit. Že teď si to vyčítá, že z nich třeba vyrostly děti, u kterých by čekala něco jiného, ale dává vinu sobě, že tehdy nebyla jako matka s nimi a že to možná je ten důvod.

A je to, myslíte, nutná daň té politiky?

Je to velká daň.

Nešlo by to dělat jinak? Tedy jestli se nad tím někdy politici zamýšleli, že tohle nasazení, de facto likvidační i pro to fungování jejich rodin, není úplně normální?

Procestovala jsem řadu zemí a dívala se i na to, jak fungují jiné parlamenty. Když to vezmeme, tak opravdu, když se dějí nějaké mimořádné věci, nemáte na vybranou. A žena, nebo muž, prostě pracovní povinnost být v té Sněmovně, hlasovat, být na tom místě, je prvořadá. Sváželi jsme kolegy, kteří byli po autonehodě, v těžkém zdravotním stavu, a šlo o hlas ve Sněmovně, museli tam přijít. Byla jsem u kolegyně, která nemohla jet na pohřeb rodinného příslušníka, protože se hlasovalo. Těžce nemocné dítě, musela být ve Sněmovně, protože se hlasovalo. Tři noci obstrukcí. Tak i ty mámy, které jsou z Prahy a z blízkého okolí, najednou doma také nejsou. Takže říci, že lze uzpůsobit Parlament potřebám těch mladých žen nebo mladých mužů, to je obtížné. Spíš si myslím, že je nutné na jejich straně velmi dobře zvážit, na co kdy mají síly, a pak se do toho pustit.

Co je vlastně pro politika i političku to nejtěžší během kariéry? Na co si dát pozor?

Unést tlak, který je stále přítomný. Teď myslím veřejnost, která má nějaká očekávání, a vy ji jednou větou, nějakým vyjádřením, nějakým hlasováním můžete zklamat, protože nechápe, proč jste to udělal, dostatečně nevysvětlil různá pochybení, někdy hlasování, které by člověk rád vzal zpět, ale ví, že už to nejde. S ohlédnutím byste se zachoval třeba jinak. Tak unést tenhle tlak a zároveň mít kolem sebe vytvořené zázemí, velmi soukromé. A kdybych se měla dopustit rady, tak si to soukromí co nejvíce hlídat.

To vás asi drží s tou běžnou realitou v jakémsi sepětí, ne?

Mám velkou výhodu v tom, že žiji na dvou místech. Polovina času je Praha, polovina času je Vysočina. To se střídá, někdy daleko více ta Praha. Ale na obou místech mám skupinu přátel. A jsou to ti „před politikou přátelé“, kteří mi vydrželi po celou tu dobu. A to je ten jeden pilíř, o který se opírám.

Pojďme se vrátit do vaší profesní minulosti. V roce 1972 jste absolvovala Střední zemědělskou technickou školu v Havlíčkově Brodě, dalších dvacet let jste byla odbornou referentkou Českého statistického úřadu… Co bylo tehdy vlastně vaší hlavní náplní práce?

Byl to statistický úřad a já byla analytik, který se zabýval statistikou průmyslu, potom statistikou rodinných účtů. A když to vezmu ze svého pohledu, tak to bylo období, kdy nenajdu něco, kvůli čemu by mi ta práce dávala nějaký smysl, nebo by mě těšila a naplňovala.

Ani v té době jste to tak nevnímala?

Věděla jsem, že možností získat práci v tehdejším okresním městě Žďár nad Sázavou tolik nemám. Brala jsem to tak, že do nějaké práce chodit musím, ale nebyla to práce, která by mi cokoliv dávala. Zpětně ale řeknu, že přece jenom to zaselo nějaké dobré sémě. Protože si myslím, že umím číst čísla, analyzovat je, a to se hodí.

Na konci osmdesátých let jste prodělala vážné onemocnění, rakovinu, a ačkoliv vám tehdy lékaři nedávali velké naděje na uzdravení, tak jste svůj boj zvládla. Byl to pro vás už v tom roce 1988 určující moment, kdy jste si řekla, že musíte v životě něco změnit? Tedy ještě před listopadem 89?

Ani ne tak, že musím něco změnit. Ale na co se zpětně ohlížím velmi ráda, byl ten první pocit, kdy jsem si řekla: „Tak to nebude! To, co mi říkají, prostě - tak to vůbec nebude!“ Já jsem měla pocit, že jsem před sebou vystavěla nějakou zeď, přes kterou ty informace nešly, že jsem je zpracovávala úplně jiným způsobem. Ten první týden, pravda, jsem probrečela, když jsem se dozvěděla všechno. Ale pak najednou nastala tahle z mého pohledu úžasná sebeobrana, úžasná. Kdy jsem se cítila, že jsem úplně nad věcí a že to stoprocentně dobře dopadne. Neumím to popsat, ale byl to mimořádně silný pocit, že se v žádném případě se nestane, že by syn maturoval a já bych u toho nebyla, že by byl maturitní ples a já bych u toho nebyla, že to je vyloučená věc.

Naštěstí se to povedlo. Po listopadu 1989 jste si ve Žďáru otevřela knihkupectví. Co to tehdy pro vás, s tou zkušeností referentky, obnášelo? Jak moc to bylo těžké? V tom okresním městě…

To bylo takové, jako když si velmi naivní člověk řekne: „Mám ráda knihy a teď je ta možnost, tak proč bych si neotevřela knihkupectví?“ Žádný, nikdo z nás, to tehdy nemohl tušit, nějakou ekonomiku podnikání. Být na to nějak připraven. Znát všechny možné, tehdy rodící se předpisy. Tak to byl úžasný start, kdy jsem si řekla: „Dveře jsou otevřené a vleť do nich a buď to zvládneš, nebo to nezvládneš.“ Ale převládalo to ohromné nadšení, že to lze udělat.

Fungovalo to, lidé chodili?

Fungovalo to, lidé chodili, byli nadšení. Já v tom obchodě, kdybych mohla, tak bych tam přespávala, jak jsem to milovala. Každou sobotu, každou neděli jsem měla otevřeno.

A měla jste nějaké zaměstnance?

Jednoho jsem měla, až po několika, třech, čtyřech letech, kdy už jsem si na něj vydělala a mohla jsem ho mít. Ale jinak to byl opojný pocit sebenaplnění, práce, která byla úžasná, lidé, kteří tam chodili, voňavé knihy kolem mě…

Chtěla byste se tam vrátit? Třeba až odejdete z politiky? Nebo už ne?

Už ne, tahle kapitola je uzavřená. Ale je to pořád, že u každého knihkupce, když jdu kolem něj, tak si říkám: „Držím palce.“

Knihkupectví jste provozovala do roku 2007, takže tam byl i překryv, kdy už jste byla v politice. Takže to muselo fungovat už i bez vaší denní účasti…

To už šlo beze mě, a čím víc to šlo beze mě, tak jsem si říkala: „Přichází konec, je potřeba se s tou etapou rozloučit.“

Vzpomínáte si na moment, kdy a proč jste si řekla, že se chcete angažovat i v politice? Do ODS jste vstoupila v roce 1992, což se kryje i s otevřením knihkupectví. Měla jste tehdy pocit, že jako majitelka knihkupectví byste měla být ve Žďáru i politicky aktivní?

Takhle mě to nenapadlo. Byl to nápad lidí, kteří tam žili, byli už členy ODS a přišli za mnou. Přesně si pamatuji, že přišli do toho obchodu a přišli s nabídkou, zda bych kandidovala do komunálních voleb. A mně se tehdy skoro podlomila kolena, protože jsem si říkala: „Já jsem šťastná, že jsem tady. Já teď nechci dělat nic jiného než tohle, to je prostě okouzlující.“ Ale pak nastal takový moment, kdy - aniž bych si to tehdy takhle uvědomovala, je to začátek devadesátých let – se všechno měnilo. A já si řekla, že to je proces, u kterého by mě ohromně lákalo být. Takže já na tu nabídku kývla.

To byl rok 1992. ODS vyhrála s obrovským náskokem i parlamentní volby, Václav Klaus byl velmi populární postava. Vzpomenete si na svoje první setkání s ním? Případně na váš dojem z něj?

Kdy to bylo úplně přesně, nevím. Určitě to muselo být někdy kolem toho roku 1996, kdy byly první senátní volby, ve kterých jsem kandidovala (nebyla zvolena, pozn. red.). Vždycky na mě působil jako velmi přísný člověk a takový, že člověk musí dávat pozor, aby v jeho blízkosti obstál.

Což vy jste evidentně obstála, protože v roce 1998 jste byla lídryní ODS na jižní Moravě ve volbách do Poslanecké sněmovny.

Ano.

Tehdy to bylo po skandálech ODS s falešnými sponzory v roce 1997, ODS se rozštěpila, vznikla Unie svobody. I v dalších letech jste ve straně zažila hodně zlomových okamžiků: uzavření opoziční smlouvy v roce 1998, hodně divokou éru Mirka Topolánka a jeho tajemníka Marka Dalíka, později pád Nečasovy vlády… Nikdy jste neměla pochybnost, jestli toho pořád chcete být součástí?

Byly momenty, kdy jsme s řadou mých kolegů spolu nesouhlasili. A projevovalo se to různě, ať už jsme si to řekli mezi sebou, nebo jsme i vystupovali s odlišnými postoji veřejně. Ale neměla jsem pocit, že to je pro mě důvod k odchodu z ODS.

I když někteří kolegové odcházeli?

I když někteří kolegové odcházeli. Pořád jsem si říkala, že je ještě možnost, aby se třeba uplatnil můj pohled na věc i uvnitř ODS. Neměla jsem pocit, že tam nezmohu vůbec nic.

A všímala jste si třeba na Vysočině, když jste tam pobývala, jak se mění pohled lidí na politiku a na politiky?

To ano. Vzpomínám si právě na rok 1998. To nebylo jenom na Vysočině, ale tím, že jsem byla lídr tehdejšího Jihomoravského kraje, tak si vzpomínám, jak velmi negativně byla ODS vnímána během kampaně v ulicích města Brna. Že to bylo opravdu setkávání se s tak enormním nesouhlasem a averzí a někdy i takovou drastickou kritikou, že to pro mě jako pro začátečníka bylo opravdu docela těžké.

Paní senátorko, mě vlastně překvapilo, když jste v senátních volbách v roce 2020 vyměnila jižní Moravu za Prahu. Nehrálo v tom roli i to, že v Praze bylo vaše zvolení jistější, že jste se tu cítila líp? Že zkrátka politici jsou v Praze vnímáni a přijímáni možná ne tak kriticky jako na jižní Moravě, na Vysočině?

Určitě tam tenhle aspekt byl, zvážit, kde máte větší šanci na zvolení. Jak jsem ale před chvílí říkala, žiju ve dvou místech a obě mám ráda. Proto to pro mě nebyl takový kalkul - budu kandidovat v Praze, protože pravděpodobně to zvolení tam bude snazší, protože je tam celkově voličská základna spíš nakloněna mému směru v politice. Do toho i potom vstoupila rozvaha různých politických subjektů, které se mezi sebou byly schopny domluvit a říct si, že společně podpoříme jednoho tam a společně podpoříme jiného jinde tak, abychom docílili nepropadnutí hlasů ve prospěch někoho, koho jsme viděli jako opozičního člověka.

Jak vnímáte z pohledu člověka z vysoké politiky proměnu ve společnosti? Názorové rozdělení? Sílící protisystémové síly, z dnešního pohledu i proruské síly?

Vnímám to vlastně celou dobu, ty proruské postoje, nebo vymezování se proti Rusku. To vyplývá i z toho, že moje generace zažila rok 1968, okupaci pod vedením Moskvy. Já jsem nikdy dnešnímu Rusku nedůvěřovala, měla jsem k němu jednoznačný vztah, tak jako ke komunismu. V tom se nic neměnilo. To dnešní štěpení je pro mě nepochopitelné v tom, že velká část naší společnosti zažila rok 1968, mně v tu dobu bylo šestnáct let. Všichni, kterým bylo tehdy deset plus, si museli uvědomovat, co se děje. Před druhou světovou válkou jsme byli okupovanou zemí Německem a nikdo by se určitě nehlásil k tomu, že to bylo správně. Neumím pochopit ty proruské tóny. Svým způsobem mě děsí a doufám, že je v naší společnosti zase velká síla to ustát.

Tyto své názory říkáte jasně a silně, stejně se netajíte protikomunistickými postoji, vymezujete se vůči zločinnému režimu. Dostáváte se někdy do konfrontace s lidmi s opačným pohledem? Myslím, jestli vás s tím třeba na ulici někdo zastaví.

Dostávám. Myslím, že jako každý, jehož obličej je nějak známý, tak zažijete na ulici vedle těch souhlasných projevů i ty nesouhlasné. Většinou to ale není tak, že by za mnou někdo přišel a řekl mi, já s vámi nesouhlasím v tom a v tom, a vedl o tom normální řeč. Většinou je to tak, že mě nechá přejít a za mými zády řekne něco hodně pikantního, ale abych to slyšela. (směje se) Z toho si moc nedělám, protože si říkám: „Tak když nemáš kuráž to udělat jinak, tak pro mě nejsi vůbec žádný partner.“ A nepřipustím si to zase do hlavy, jako tu rakovinu.

Jak jste vnímala situaci, když se z ODS odštěpilo několik kolegů-poslanců a začali razit cestu opuštění Evropské unie, vytvořili Trikolóru a dnes už jsou blízko koalici s SPD a nadbíhají různým extremistickým názorům? Zuzana Majerová Zahradníková, Václav Klaus mladší, ale i starší…

Na jednu stranu to vnímám pozitivně, protože ODS se jejich odchodem ulevilo. Na druhou stranu tomu nerozumím, protože třeba u té paní Majerové Zahradníkové jsem ta slova, která říká teď, ty postoje, které zaujímá teď, v takovéhle míře před tím, když jsem s ní měla příležitost sedět v poslaneckém klubu, vůbec nezaznamenala. Spíš se mi zdálo, že hledá nějaký konsenzus a že v rámci jednání na klubu se sice ty názory všelijak třou, ale tenhle vývoj bych od ní vůbec nečekala. Ale beru to jako realista. Rozhodla se jít tímto směrem. Pro mě je to člověk, který zapadá do množiny lidí, kteří berou demokratický režim v České republice jako svěrací kazajku a nelíbí se jim to a preferují nějaký autoritářský režim. A tím pádem jsou pro mě těžkými konkurenty.

A Václav Klaus starší? Už jsme o něm mluvili. Jak ho vnímáte dnes?

Překvapuje mě v tom setrvávajícím proruském postoji. Ne v roce 2014, ale teď v roce 2022, den nebo dva dny předtím, než Rusové vtrhli na Ukrajinu, kdy ta situace byla napjatá, tak Václav Klaus stále obhajoval tezi, že je to všechno zapříčiněno malou ohleduplností Západu vůči Rusku a že Rusko je takový otloukánek Západu a Západ mu nechce porozumět. A s tímto, přes celý ten vývoj, přes to všechno, co vidíme, co se děje na Ukrajině, jak je to nelidský, zločinný, úplně antihumánní ruský režim, vytváří se haagský tribunál, světové společenství se spojuje, aby se vymezilo proti Rusku, ať už pomocí ekonomických, politických, jiných sankcí, tak Václav Klaus starší setrvává na této pozici, že Rusko je v tom nevinně. To prostě nevím, jak si mám vysvětlit.

Myslíte, že v tom může být snaha být za každou cenu jiný? Být vidět, slyšet s jiným názorem?

To tam určitě je. To zapadá do povahy Václava Klause, je rád, když přichází s provokativními názory, protože těmi prolomí mediální prostor a je ten hlavní, kolem kterého se to všechno začne točit. Ale přesto použití vystoupení s vyprávěnkami o tom, že Rusko je otloukánek Západu, a bez sebemenšího slitování nad oběťmi na Ukrajině, tak to já neumím pochopit.

Vy jste se v rámci své politické kariéry často vymezovala vůči názorům i svých stranických kolegů, předsedů Klause, Topolánka, Nečase… Z mého pohledu jste někdy působila jako taková solitérka nebo sólistka, nezapadala jste do nějakého konkrétního proudu v ODS. Kdo jsou vlastně vaši nejbližší lidé v politice? S kým si vyloženě dobře rozumíte a trvá to dejme tomu už těch dvacet let?

Řekla bych, že - když se vrátím na Vysočinu – bych ani nedohledala, kdy jsem se poprvé poznala s Milošem Vystrčilem. A to je člověk, s kterým, přestože jsme ne vždy na všechno měli jednotný názor, jsem cítila, že uvažujeme stejným směrem a je mi blízký. Když jsem se potřebovala s něčím poradit, tak je to určitě on. Když se podívám do Prahy, tak jsem měla v tom posledním období, kdy jsem byla v Poslanecké sněmovně (do r. 2020, pozn. red.), velmi v úctě Zbyňka Stanjuru jako předsedu našeho poslaneckého klubu. To byl velmi pracovitý člověk, který to dokázal v rámci provozu poslaneckého klubu vydržet, byl trpělivý právě v době, kdy tam byl ještě Václav Klaus mladší, Zuzana Zahradníková a už tam pod povrchem bublalo, že už to mnozí z nás neumíme vydržet. Tak on byl ten, kdo to vždycky dokázal vydržet.

A na závěr dovolte osobnější otázku. Když se vás vaše vnoučata jednou zeptají: „Babi, mám kandidovat do Parlamentu? Mám jít do politiky?“ Co byste jim odpověděla?

Ať si dobře zváží, co chtějí dělat teď, za pět let, jak mají uspořádaný svůj soukromý život, a potom ať do toho jdou a ať se mě přijdou zeptat, až budou potřebovat pomoct. Ale rozhodně jim nebudu v ničem bránit.

Děkuju vám za rozhovor.

Já vám taky děkuji.

(Autor: Jiří Kubík)

Miroslava Němcová

senátorka PČR