Novinky Mediální výstupy

V politice není vyzýván k rezignaci zpravidla ten, kdo nic neznamená, říká při návštěvě krajského města Vysočiny v exkluzivním rozhovoru pro Jihlavské listy premiér vlády ČR a předseda ODS Petr Nečas.

Lidem na politice vadí všelicos. Co vadí na politice politikům? 

Vstupem do politiky se do značné míry stáváte veřejným majetkem, a znamená to mimo jiné poměrně značnou ztrátu soukromí, což někdy může být velmi nepříjemné, někdy až bolestivé. To je ale věc, se kterou každý, kdo jde do politiky, musí počítat a nemá nad ní cenu lamentovat. To, co mně reálně vadí více a s čím se snažím něco dělat, je to, že mám pocit, že v posledních čtyřech pěti letech veřejný prostor do značné míry zhrubnul a strašným způsobem se zprimitivizoval. Mimochodem, není to jen vina politiky, do značné míry se to týká i médií. Jejich větší klipovitost a větší povrchnost k tomu také přispívá. Je možná společným úkolem všech, kteří se pohybujeme ve veřejném prostoru, jak politiků, veřejných činitelů, tak možná i novinářů, se zamyslet nad tím, zda i my jsme takovému více primitivnímu a zvulgarizovanému pojetí nepřispěli, a snažit se nějakou sebereflexí to napravovat. 

Řada lidí se shodne na tom, že se dnes máme nejlépe, jak jsme se měli, přesto nálada společnosti taková není. Někdy to vypadá, že od roku 1989, kdy převládalo nadšení, to jde s náladou z kopce. Už prezident Václav Havel hovořil o "blbé náladě". 

Myslím, že jde v nějakých vlnách, a teď je spíše v těch záporných hodnotách. Velmi se nad tím zamýšlím, čím to je. I já jako politik, jestli jsem tomu mohl nějak přispět, či nepřispět, nebo mohl s tím něco udělat, či nemohl. Myslím, že je to do značné míry součást širšího civilizačního trendu. Nespokojenost s politikou není jen u nás, je i ve vyspělých západních zemích, projevuje se různými formami, vznikem nových netradičních politických uskupení, poklesem členství v politických stranách, poklesem účasti ve volbách, větším nárůstem populismu. Navíc se u nás specificky dostavuje jistá únava z dvacetiletého vývoje, kdy jsme si řady věcí ještě před dvaceti lety velmi vážili a dnes je považujeme za takovou samozřejmost, jako je kyslík. K tomu přispívá několik posledních let, kdy od posledního čtvrtletí 2008 zažíváme buďto ekonomickou recesi, velmi slabý ekonomický růst, nebo ekonomickou stagnaci, takže i nárůst ekonomickosociální nespokojenosti - přestože výše hrubého domácího produktu byla v loňském roce třetí nejvyšší v našich dějinách. Teď mi shodou okolností přišla čerstvá data z Eurostatu o nezaměstnanosti – ano, je u nás znepokojivě vysoká, ale je šestá nejnižší v celé Evropské unii. Eurostatem zveřejňovaný tzv. index mizérie, což je součet nezaměstnanosti a inflace, máme pátý nejnižší v EU…, čili některá objektivní čísla jsou poměrně příznivá. Máme nejnižší míru ohrožení chudobou v EU, sedmý nejnižší veřejný dluh v EU, přesto jsme nespokojeni. 

Čím to je? 

Čísla jsou zajímavá, ale nejsou vypovídající o spokojenosti každého z nás. To by potom platilo, že čím jste bohatší, tím jste spokojenější. Všichni víme, že je to podstatně složitější, ale každý individuální osud a spokojenost člověka jsou motivovány a ovlivňovány více faktory, než pouze materiální úrovní. A možná se opravdu dostavuje určitý proces únavy, který se potom logicky přetavuje do jisté nespokojenosti. Mimochodem, v mnoha ohledech podobný proces únavy po dvaceti letech zaznamenali i mnohé západoevropské společnosti na konci šedesátých let, na přelomu 60. a 70. let, kdy to bylo také zhruba dvacet let demokratického vývoje - po skončení druhé světové války. Obrovské protesty na konci 60. let ve Francii, v Německu vznik různých teroristických hnutí na přelomu 60. a 70. let… Takže tu možná nějaká perioda 20 let, která vede k únavě z demokratického vývoje, může být. Konec konců, naše nechvalná historie tzv. druhé republiky, po Mnichovu, s prudkým vyhřeznutím odporu vůči liberální inteligenci - jak třeba trpěli bratři Čapkové. Jak byli pronásledováni, jak byli odsuzováni klíčoví politici první republiky, jak se vzedmul antisemitismus, to by člověk rok předtím ani nečekal. Možná je tam něco hlubinnějšího, co jednou objeví historici při svých bádáních. 

Hovořil jste i o médiích, která mají svou odpovědnost za náladu ve společnosti. Na druhou stranu by bez médií bylo hůře. 

Samozřejmě, že ano. Moderní civilizace nemůže bez médií existovat. My politici na vás brbláme, ale neobejdeme se bez vás. 

Zpět k tématu špatné nálady. V anketě Jihlavských listů - na co by se lidé zeptali premiéra - jsme zaznamenali negativní reakce obecně na vysokou politiku. Odpovědi zněly, že je už politika nezajímá, ať si politici dělají, co chtějí, a podobně. Jak navrátit víru lidí v politiku? 

Jsem přesvědčen, že to vyžaduje trpělivost, to znamená pokračovat v práci, spravovat stát, kraj, obec. Za druhé - velmi vážně brát faktor důvěryhodnosti konkrétních politiků. To znamená: tam, kde důvěryhodnost není, nemělo by tomu člověku zůstat místo na politické scéně. Za třetí - a to se daří, i když to paradoxně přispívá ke špatné náladě: ve chvíli, kdy se objevují konkrétní kauzy, tak by politici z vysokých funkcí měli odcházet. Když se to děje, jako se to děje za mé vlády, tak to paradoxně vzbuzuje domněnku, že těch negativních jevů je více než v minulosti. Ale ono tomu tak není, ony jsou pouze více odhalovány a je z nich více vyvozována osobní politická odpovědnost. 

MUDr. Jan Hnízdil prohlásil, že dle výsledků jisté studie je ve vysoké politice více psychopatů, než ve vězení. 

To já nevím (smích). Moje zkušenost z politiky je taková, že je to řemeslo a práce jako každá jiná. Jenom je na ni více vidět, a klade větší nároky v tom, že každý krok je více rozpitváván a více hodnocen, protože politice, fotbalu a hokeji rozumí úplně každý. Abychom v hospodě hodnotili výkon učitele či chirurga, na to si troufneme málokdy, a málokdo, ale výkon politika od komunální úrovně až po celostátní, fotbalového trenéra, fotbalisty a hokejisty, to zmákne během dvou piv kdokoliv z nás. To si řekněme otevřeně. 

Dnes má vláda velmi nízkou podporu. Je to tím, že děláte nepopulární kroky, špatně nebo málo je vysvětlujete, nebo je to ještě něčím jiným? 

Je to kombinace několika faktorů. Za prvé té celkové špatné nálady, která tu objektivně je, a ke které ta politika částečně přispívá. Za další, a to neplatí jen pro nás, ale je to zkušenost všech mých premiérských kolegů napříč Evropskou unií, ať jsou z levice, nebo z pravice: ve chvíli, kdy děláte zodpovědnou rozpočtovou politiku, tak to znamená mít úsporné rozpočty - to znamená rozpočtové úspory a škrty, a k tomu vám nikdo nebude tleskat. To se nelíbí nikde v Evropě, je to svým způsobem přirozené. A za třetí i to, že někdy děláme kroky, které jsou nezbytné a správné, a které se nám v budoucnosti pozitivně zúročí a přinesou prospěch této zemi, některé věci ale špatně komunikujeme, nebo pozitivní věci úplně zakryjeme naprosto zbytečnými politickými střety, koaličními konflikty, a podobně. 

Lidé potřebují vzory. Můžete uvést nějakého politika, kterého považujete za vzor? 

Sáhl bych spíše hlouběji do historie, než do politické současnosti. Na naší politické scéně byl jistě fascinující politickou osobností František Palacký. Tím, jak spojoval profesi, dnes bych ji nazval politického lídra, autority pro celý národ, a přitom bytostného intelektuála a nesmírně schopného historika, a dokázal to propojit do jedné integrované osobnosti. V té světové historii je největší učebnicí politiky nejdéle fungující parlamentní demokracie, což je britská demokracie. Když bych sáhl do minulého století, tak určitě fascinující osobností byl Winston Churchill, mimochodem člověk, který byl až chronicky neúspěšný, to se málo ví. Dvakrát změnil politickou stranu, byl považován za neúspěšného ministra námořnictví, což byla jeho první větší politická úloha, později nebyl příliš populární jako ministr financí, a v době, kdy se v roce 1940 stal ministerským předsedou, tak byl předtím považován za naprostého politického outsidera, kterého nikdo nebral vážně. Pak vyhrál druhou světovou válku, a okamžitě po ní byl ve volbách poražen. Čili fascinující politický osud. Ale on každou porážku bral jako výzvu, protože v politice se vám stane, a to je pro mne veliký příklad, že mnohokrát padnete na kolena, jste sražen na zem. Ale síla politika nespočívá v tom, že jste poražen, ale že znovu vstanete, vztyčíte hlavu a jdete. A v tom je Winston Churchill pro mne velkou politickou inspirací. Podobnou osobností, když jdu hlouběji do historie britské demokracie, byl britský premiér, šéf konzervativní strany, Benjamin Disraeli, který měl také fascinující osud. Třikrát neúspěšně kandidoval do sněmovny, dostal se tam až napočtvrté. Když tam poprvé v životě promluvil, tak ho sněmovna vypískala, a když se poprvé stal ministrem financí, tak rozpočet nebyl schválen a vláda, ve které byl ministrem financí, padla. On byl podobným příkladem jisté politické nezdolnosti, kdy to vždy vzal jako výzvu - co ho nezabilo, to ho posílilo. 

Churchill získal Nobelovu cenu za literaturu, takže v tomto úspěšný byl… 

Ano, a mimochodem Benjamin Disraeli byl vynikajícím spisovatelem a historikem. Byli to lidé, kteří v sobě spojovali bytostného intelektuála s politickým živočichem. Churchill napsal dějiny anglicky mluvících národů i dějiny první světové války, jsou to fascinující knihy. On vlastně nebyl nikdy příjmově závislý na politice. Přestože sám velký majetek nezískal, byť byl z bohaté rodiny, v podstatě se dokázal uživit literaturou a novinovými články. 

Když jste zmínil Anglii - shodneme se na tom, že lidé znají politiku zprostředkovaně přes média, televizi, filmy, a také přes seriály Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére. Znáte je? 

Znám, je slabé slovo. To je základní studijní literatura pro každého politika. Veřejnost žije v naprosto mylném názoru, že se jedná o satirický sitcom, ve skutečnosti se jedná o hraný dokument, a velice realistický. 

Právě na to jsem se chtěl zeptat. Zda to tak funguje, či je to v seriálu zkresleno. 

Jako v každém seriálu existuje jistá zkratka a zjednodušení - tady samozřejmě humorná nadsázka, ale mnohé je tam pravdivé. Oba dva autoři, kteří napsali scénář, a podle toho byla napsána kniha, která je ještě mistrnější, "utrpěli" hlubokou znalost fungování státní správy. 

Vraťme se k současnosti. Z různých stran jste jako premiér vyzýván, abyste odstoupil z funkce. Zmínil jste citát - co vás nezabije, to vás posílí - dá se tedy předpokládat, že nerezignujete a nevyslyšíte ty výzvy na odstoupení? 

Kdyby měl politik rezignovat pokaždé, když slyší výzvu k odstoupení, tak by průměrná životnost politika byla v řádech hodin, nikoliv týdnů a měsíců. V politice není vyzýván k rezignaci zpravidla ten, kdo nic neznamená, o kom veřejnost a média neví - to je jediný způsob, jak uniknout výzvám k rezignaci. Na druhé straně se člověk vážně zamýšlí nad tím, zda ta práce má smysl, zda ji dělá dobře, zda něco přináší naší zemi, podle toho já to hodnotím. Tvrdit, že názor veřejnosti vás nechává zcela lhostejným, to by člověk lhal. Na druhé straně jsem přesvědčen, že přes mnohé chyby a omyly, politika, kterou jde vláda pod mým vedením, je správná a ku prospěchu naší země a deseti a půl milionu obyvatel, kteří tady žijí. Chci ten mandát dokončit, odpracovat tu práci, ke které jsem se zavázal, a kterou chci udělat, a která přinese naší zemi plusové body, o tom jsem přesvědčen. Proto nevidím důvod na ty výzvy reagovat. 

Takže pokud nebudou předčasné volby, budete pokračovat a budete kandidovat… 

Nikdy jsem nepojímal politiku jako celoživotní zaměstnání, a nerozhoduji o tom ani sám. Mimo jiné o tom rozhodují například voliči i politická strana, která vás do politiky vysílá. Nikdy jsem se nezabýval tím, jestli pokračovat ano, nebo ne, vždy jsem se snažil poctivě odpracovat ten kus práce, který mi byl přidělen, nebo který mi přinesl můj politický osud, a rozhodoval jsem se vždy až v okamžiku, kdy přede mnou stojí konkrétní rozhodnutí. Jak vždycky říkám: až u toho mostu budeme, tak ho přejdeme. 

V této době objíždíte kraje, setkáváte se s lidmi. Jaký si odvezete dojem z Jihlavy? 

Za poslední tři čtvrtě rok mám vlastně už třetí vlnu výjezdů po celé České republice. První jsem měl mezi dubnem a červnem loňského roku a druhá vlna byla na podzim, teď je třetí vlna. Patří to k práci předsedy vlády a předsedy parlamentní strany, takže trošku ta mediální aureola, že teď jsem vyjel do krajů, není pravdivá. Musím říci, že Jihlava na mě vždycky dělala velice dobrý dojem, velice rád jsem sem jezdil, protože je Jihlava historické město, mimochodem s roztomilou zoologickou zahradou, sice ne nějak velkou, ale přesně takovou, že pro malé děti je to perfektní místo. Dají se tady navštívit krásné historické památky, jsem fanoušek fortifikační architektury, takže i to si tady v Jihlavě užiji, v okolí je krásná příroda a celá řada dalších zajímavých historických měst a obcí. Čili, jako turistické centrum a hlavní město Vysočiny je to určitě hezké město, ke kterému jsem měl vždycky pozitivní vztah. 

Měl jste řadu setkání s lidmi, jaký máte dojem z jejich názorů? 

Dojem je pozitivní, protože vždy oceňuji přímočarou otevřenou diskuzi, kdy se jde rovnou k problému, kdy se kolem něj nekrouží v nějakých náznacích a mezi řádky. A považuji to za velmi cennou zpětnou vazbu, když jsem se dnes setkal s představiteli podnikatelů, nevládních neziskových organizací, působících od volnočasových aktivit mládeže až po sociální služby, nebo se starosty Jihlavska. Vždycky to byla pro mě nesmírně užitečná diskuze. Když to řeknu otevřeně, je to rozum zadarmo. 

A co přímo členové ODS, se kterými jste se setkal? ODS ve Velkém Meziříčí vyzývá ke svolání mimořádného volebního kongresu strany… (Podle velkomeziříčské ODS vedení ODS ztratilo kontakt se členy ODS a realitou české společnosti – pozn. red.) 

Jsou to spíše okrajové výzvy. S vysočinskou ODS mám dlouhodobě velmi dobré vztahy, jsem tady často za posledních několik let. Jen výjimečně se stalo, že jsem tu nebyl na regionálním sněmu ODS, takže tu mám velmi dobré vztahy, k představitelům regionální ODS, jednotlivým oblastním sdružením, starostům, vždy se tu cítím jako mezi svými. 

To vypadá, jako by vás nikdo z nich nekritizoval? 

Ale to je v pořádku, politická strana má mít kritickou diskuzi, akorát v tom možná na rozdíl od médií nespatřuji nic mimořádného. Vždycky nejotevřenější a nejtvrdší diskuze, které já pamatuji za celou svou politickou dráhu, byly vždy ty vnitrostranické. Protože tam jsou zpravidla lidé nejvíce politicky angažováni, nejvíce se o politiku zajímají, znají volební program, konkrétní volební kroky, čili vždycky nejtvrdší diskuze je na vnitrostranické půdě. Je to přirozené a pro politickou stranu zdravé a já to nenesu nijak úkorně. To k tomu patří. Já sám jsem byl také vždycky vášnivý a kritický diskutér, když jsem mluvil s někým, kdo byl ve stranické hierarchii nade mnou. 

Jak nahlížíte na vrcholné špičky stran, mám na mysli bývalé předsedy stran Václava Klause nebo Miloše Zemana, kteří se se svou stranou rozešli a vystoupili z ní? Čím to je? Nedopadne to tak třeba i u vás? 

Je skutečností, že každý předseda politické strany je budoucí bývalý předseda politické strany. To je prostě logika věci, takže já jsem v této pozici a pevně doufám, že můj politický osud bude jiný. Vstoupil jsem do jedné jediné politické strany ve svém životě, byla to ODS a bylo to v roce 1991, a nemám důvod svůj politický dres měnit. Neochvějný osud je takový, že jsem budoucí bývalý předseda ODS - tak chci být minimálně první bývalý předseda ODS, byť budoucí, který svému následovníkovi nebo svým následovníkům nebude okopávat kotníky. 

Pane premiére, děkujeme za váš čas. 

Děkuji Jihlavským listům za pozvání. 

RNDr. Petr Nečas

předseda vlády
předseda strany
člen regionální rady
poslanec PČR