Novinky Mediální výstupy

 

Výpočet Dne daňové svobody se u nás provádí jako podíl veřejných výdajů na hrubém domácím produktu. Čili pokud HDP roste rychleji než veřejné výdaje, tak přichází Den daňové svobody dříve. Jakkoli to vypadá logicky, tak je to jenom velice špatná a nevkusná mediální zkratka. Navíc ani samotná ta úvaha není správná. Veřejné výdaje se obecně skládají ze dvou částí.

 

Mandatorní a kvazi mandatorní výdaje musí být vyplaceny, protože jsou závazkem veřejných rozpočtů na základě přijatých zákonů. Typicky se jedná například o důchody a podpory v nezaměstnanosti, ale je jich celá řada. Celkem asi padesát různých výdajů za téměř bilion korun ročně. Tři čtvrtiny státního rozpočtu tvoří mandatorní výdaje. Je úplně jedno, jak se vyvíjí příjmy státního rozpočtu. Na mandatorní výdaje nemá nikdo bezprostřední vliv. Přesněji řečeno se pouze zvyšují, protože málokterá vláda si troufne přijmout zákony snižující sociální výdaje. Od krizových let vlády Petra Nečase k tomu nenašel nikdo politickou odvahu. A před tím se to naposledy stalo možná někdy v 90. letech minulého století. Snad bych nepoužil přímo označení politická zbabělost, ale určitě je to velice opatrný přístup. Přejděme to raději bez potlesku.

 

Politika je prakticky pouze o té zbývající čtvrtině výdajů ze státního rozpočtu. Z toho máme například investovat do dálnic a železnic a vyzbrojit naši armádu. Současná vláda je neschopná nakoupit vojákům moderní děla a vrtulníky. Výdaje na dopravní infrastrukturu jdou na opravy kolabující dálnice D1, o nějaké výstavbě dálniční sítě ani nemůže být řeč. Moderní vysokorychlostní tratě jsou v našich podmínkách naprostá utopie. Získat stavební povolení pro velké liniové stavby je dnes prakticky nemožné. Dálnice D49, která měla ve Zlínském kraji fungovat už od roku 2012, se ještě ani nezačala pořádně stavět. Výdaje tohoto typu nerostou. Obce, města a kraje jsou svazovány novou byrokracií, kvůli které nejsou schopny investovat. Všechny typy výdajů jsou navazovány na různé dotace, jejichž podmínky čerpání se neustále mění, takže se všechno neúměrně prodlužuje a protahuje.

 

Narůstá vnitřní dluh v podobě zanedbaných komunikací, odkládání nutných oprav a nedostatečné výstavby bytů. To mimo jiné vede k nárůstu cen, faktické nedostupnosti bytů pro mladé rodiny a snížení mobility obyvatelstva. Nedostatečná dopravní obslužnost snižuje ekonomický potenciál státu. To nemá s nárůstem svobody nic společného. Naopak. Pokud bychom Den daňové svobody měřili jako součet odvedených daní, nákladů na výpočet a tvrzení daní a dodatečných nákladů na kontrolu daní, protože jak jinak bychom měli svobodu člověka ve vztahu ke státu měřit, nebyl by výsledek ani trošku optimistický. Podle společnosti Deloitte bude rok 2018 pro Čechy, Moravany a Slezany tím dosud nejdražším v jejich samostatné historii. Na Den daňové svobody si počkáme až do 23. června – o 47 dní později než Švýcaři. A to bychom slavit rozhodně neměli.