Novinky Mediální výstupy

Jaké to je – nebýt nic? 

Úplně skvělé! Každé auto musí občas do generálky. Vše má své kladné stránky, především zmizely stresy.

Jak teď vypadá váš den? 

Dneska jsem se probudil na venkově, zabalil jsem si, jel jsem domů se osprchovat, abych tady v Praze nedělal ostudu, zabalil jsem si do špitálu, jedu sem a pak na lehký odkládaný zákrok do ÚVN. A třeba o víkendu jsem chtěl něco dělat, ale flákal jsem se.

Jak to vypadá, když se Alexandr Vondra fláká? 

Minulý víkend jsem vyšel na Ronov, chodil jsem po zříceninách. Za den jsem ušel třeba dvanáct kilometrů. Já vím, že je to málo, ale pro mne je to dost. Čtu si, mám rozečtené Paměti Jardy Šedivého. Nebo si pustím televizi a dívám se na skoky na lyžích.

Zprávy už nevedete? 

No, podívám se, ale nemusím to mít každý den.

Ani jednou za uplynulé týdny jste si neřekl, že byste chtěl být zpátky? 

Ne, to ne. Jsem člověk, který hledá to pozitivní, protože nemá cenu se něčím užírat. Takové uvažování jsem si zakázal.

Jde to?

Jo! Jde! (smích)

Zdůvodnění vašeho odchodu bylo absurdní – mluvil jste o prohře v senátních volbách, ale s přízní voličů nemá ministerské angažmá nic společného. 

Právně vzato máte pravdu, ale politicky… Ten mandát potřebujete. Navíc ministerský post není na věky, s krátkou přestávkou jsem ve vládě seděl skoro sedm let.

Takže jste chtěl odejít a neúspěch ve volbách se vám jen hodil jako zdůvodnění odchodu? 

To ne! Kdybych vyhrál, budu určitě pokračovat a rvát se jako lev.

A vaše prohra v senátních volbách vás přinutila přestat se rvát jako lev na pozici, která s volbami nesouvisí? 

Podívejte, vy jste furt psali, ať Vondra odejde. Vy ne, ale většina novinářů. Každý den jsem to četl. Mimochodem, byl jsem jedním z nejdéle sloužících ministrů obrany v zemích NATO.

Takže máme tady ministra, o kterém premiér prohlašuje, že byl nejlepším ministrem obrany za posledních 24 let. Ministra, kterého práce bavila a který nevěděl, co bude po odchodu dělat. Přesto odešel. Co kdybyste nám řekl pravdu?

(smích) Nabídku na vlastní rezignaci jsem dal premiérovi asi třikrát. Premiér to pokaždé odmítl a tentokrát to neodmítl. Nepřekvapilo mě to. Určitě byli lidé, kteří otvírali šampaňské.

Nerozumím premiérovi, který svého ministra tak strašně chválí a zároveň mu podepisuje rezignaci.

(smích) Ze mne spadly stresy, sebral jsem se a odešel. Premiér to taky nemá jednoduché, musí manévrovat, doba je bouřlivá, nestabilní (spiklenecky mrkl). Jsem rád, jsem spokojený, nic mi nechybí – prakticky sedm let jsem nepřetržitě sloužil naší krásné zemi, přišla doba znovu se okysličit, načerpat nové myšlenky, ideály – člověk se nemůže furt jenom vydávat, to je pak najednou ta nádoba prázdná a nemáte z čeho.

A že jste k tomuto poznání dospěl zrovna v okamžiku, kdy jste prohrál volby – protože jinak jste byl připraven dál naší krásné zemi sloužit dokonce ve funkci ministra a senátora zároveň. 

Prostě takhle. Ministerstvo obrany je náročný resort, a když jsem byl senátorem a místopředsedou strany, dávalo to nějakou sílu něco prosazovat. Po neúspěchu ve volbách by byla moje pozice daleko slabší.

Hrálo ve vašem rozhodnutí nějakou roli duo Kalousek – Barták? 

Ne. Prostě někteří lidé do mne kopali, ale to k politice patří. To je život na větrné hůrce, kde fouká.

Ale jsou silní kopači na hoře s uragánem a pak ti slabší na úpatí větrné hůrky. Kalousek jistě nebyl tím druhým. 

Tak byl to soupeř, samozřejmě. Teď už ne (úsměv). Politiku můžete pojmout jako divadelní nebo boxerské představení – a já nejsem dobrý herec a v boxu bych asi taky neměl moc šancí. Čili pro mne je důležitá ta věcná stránka – abych se mohl s dobrým pocitem ohlédnout, že jsem něco dobrého udělal. Když něco prosazujete, tak se vždy dostanete do konfliktů, to je normální. A buď v těch konfliktech uspějete, nebo neuspějete. A já se nemám za co stydět.

Svůj odchod berete tak, že jste uspěl?

Uspěl jsem tím, že se mi podařilo na ministerstvu obrany hodně změnit. Postavili jsme nové koleje, ten vlak už po nich teď musí řídit někdo jiný. Pak přišla má nástupkyně a já jsem si dal zámek na pusu, že nic nebudu komentovat. Ale zřejmě to chtěla všechno navrátit do starých kolejí. A narazila. Zdá se, že základy jsou vybudované docela pevně.

Karolínu Peake znáte jako svoji vládní kolegyni. Co si o ní myslíte? 

Její chování ve funkci pro mne byl veliký šok. Musím se přiznat, že jsem věřil tomu, co říkala, že žádné zemětřesení nebude. Asi umí hodně kontrolovat emoce. Od nosu nahoru se ta tvář ani nepohne.

Myslíte si, že paní Peake má před sebou politickou budoucnost? 

Nevím. Nechci hodnotit. Samozřejmě lidé, kteří si prošli nějakým těžkým životním příběhem a neměli to jako hladkou sjezdovku, tak jsou víc ostřílení z politických zápasů než ti, co to měli šusem po modrý. Tady to šlo až do okamžiku, než se ukázalo, že na tu práci paní Peake nestačí.

Počkejte, nic takového se neukázalo. Ukázaly se jiné věci, ale tohle ne. 

No, ona neuspěla.

Byla odvolána, což neznamená, že nezvládala svoji práci. Kolik lidí v této zemi – a v politice zvlášť – bylo odvoláváno, aniž to jakkoliv souvisí s výsledky jejich práce? 

Hm. Oukej.

Vidíte její jmenování jako chybu v personální politice Petra Nečase? 

Ne. To je selhání Karolíny Peake, ne Petra Nečase.

Když jako nejvyšší šéf dáte důvěru někomu, kdo během prvních dvou dnů selže, tak je to přece vaše chyba. 

Není to na denním pořádku, taková záležitost, ale někdy se to stát může. Pro mne je rozhodující schopnost problém řešit.

Co vás ještě jako ministra obrany napadlo poté, když jste odmítl jmenovat Bartáka svým náměstkem a vzal si ho pod svá křídla na ministerstvo financí Kalousek? 

Kladl jsem si otázku, jestli to není výraz nějakého vděku.

Byl by podle vás bývalý generál Picek dobrým ministrem obrany? 

Rozhodně si pamatuju z Ameriky tři příklady, kdy byl bývalý čtyřhvězdičkový generál poté, co svlékl uniformu, dobrým ministrem. Colin Powell byl naposledy poměrně úspěšný ministr zahraničí, George Marshall (náčelník generálního štábu americké armády v době druhé světové války, později ministr zahraničí a obrany) dostal dokonce Nobelovu cenu míru, Alexander Haig se stal ministrem vzápětí poté, co byl vrchním velitelem ozbrojených sil NATO v Evropě.

Dlouho jste byli velká dvojka s Karlem Schwarzenbergem, ale zároveň máte stranického prezidentského kandidáta Přemysla Sobotku. Máte dilema? 

Mám jasno. Byl jsem jeden z těch, kteří podepsali nominaci Přemka Sobotky, a budu volit jeho. Zadruhé mám jasno v tom, že jsou tu zhruba tři kandidáti, kteří mají věk, životní zkušenosti a nějaký prezidentský rozměr či přesah. Myslím Přemka Sobotku, Karla Schwarzenberga a Miloše Zemana.

Vzhledem k tomu, jak dlouho se s knížetem znáte a jste přátelé, vážně jste neměl cukání si vybrat jeho? 

Cukání není v politice důležitý faktor. Jsem politik a v tomto jednám politicky. On také uměl velmi důsledně oddělovat rovinu osobní a politickou. Třeba když jsem byl mnohokrát atakovaný jeho prvním místopředsedou, taky jinak mluvil Karel Schwarzenberg jako starý kamarád a kmotr mého nejstaršího syna a jinak mluvil jako předseda TOP 09.

Mrzelo vás to? 

Ále, myslím, že kategorie mrzet nebo lítost do politiky nepatří.

Jenže teď nejste nic. 

Ale tehdy jsem byl člen vlády a místopředseda strany. Můžou vám některé věci být líto, ale to není důležité. Zároveň to samozřejmě umíte pochopit.

Vy sám jste uměl takhle oddělovat – jsi sice kamarád, ale teď na tebe kašlu? 

Asi mi to jde hůř než leckterým jiným. Ale když jsem to tady viděl dokonce i u Karla Schwarzenberga, řekl jsem si, co mu zbývá?

Od pana Schwarzenberga jsem čekala, že se stane takovým mediátorem mezi vámi a panem Kalouskem. 

Jednou se o to pokusil. Když jsem měl to parlamentní vystoupení, při kterém jsem si tak trochu posypal hlavu popelem (v březnu 2011 se na schůzi Sněmovny svolané ke kauze ProMoPro Vondra přihlásil ke spoluodpovědnosti). Koncept mého vystoupení jsme dávali dohromady společně s Karlem Schwarzenbergem u něj doma, tehdy v noci. A já jsem pak přednesl přesně to, na čem jsme se domluvili. Miroslavu Kalouskovi to nestačilo a Karel Schwarzenberg byl schovaný v Bruselu. Plnil si jako ministr zahraničí své povinnosti.

Vážně to pro vás není osobní zklamání? 

… ale ne. Já ho chápu. Nemá to jednoduché, když jeho placku (Schwarzenberg for president!) dnes nosí na klopě Miroslav Kalousek (smích).

Publikováno v MF Dnes 9. 1. 2012

Autor: Barborou Tachecí 

Očima B. Tachecí 

„Nejsem nic a jsem tady!“ vykřikl dřív, než jsem ho za otevírajícími se dveřmi viděla. Hned poté vešel, široký úsměv, dokonalý anglický blejzr doplněný růžovou košilí a netradičně džíny. Když v dobrém rozmaru usedl, prozradil, že se ani ve vysoké politice nenaučil nosit podkolenky. Když dá nohu přes nohu, má každý spolusedící tak okouzlující výhled, že jsem si musela rýpnout. Velmi přesvědčivě prohlásil, že podkolenky nemůže nosit, protože mu příliš svírají lýtka. Už jsem se neodvážila naznačit, že cesta je zhubnout nebo si koupit podkolenky volnější pro starší lidi. Byla to zbytečná zbabělost, neb Alexandr Vondra si ze sebe dělá legraci průběžně. Třeba když za fotografem opouštějícím studio volá: „Nedávejte tam ty záběry, kde jsem tlustej!“ Není to zábavné rozdávat nesplnitelné úkoly? Alexandr Vondra vypadal uvolněně a vyhrál moji soutěž o nejdelší pauzu před odpovědí. Můj dotaz zněl: „Paní Peake tehdy řekla, že nechtěla být loutkou jako Vlasta Parkanová. Byla paní Parkanová loutkou?“ Následovalo nekonečných asi dvacet vteřin ticha, což by jinému stačilo na načrtnutí vládní strategie. A teď pozor – přišla důkladně promyšlená odpověď: „Nechci nikoho známkovat.“ Nemusím být psychoanalytikem, aby bylo jasné, že Alexandr Vondra z politiky neodchází, dává si jen time out. A nechce naštvat nikoho, kdo by mu to třeba jednou mohl chtít vrátit. Práce je pro něj smyslem života, připouští, že daleko před rodinou. „Má svatá žena to dávno ví a jsme spolu 25 let. Teď jsem víc doma a bude trpět, že je tam víc nakouřeno,“ říká bývalý ministr obrany, po kterém ještě nejspíš budeme prstíčkem hrabat.