Novinky Mediální výstupy

(Týdeník HROT) Evropská komise svým Plánem pro příští generaci chce zneužít lidského neštěstí v podobě pandemie, aby prosadila plán na přerozdělovací dluhovou Unii, který by za normálních okolností nikdy neměla šanci prosadit, tvrdí v rozhovoru pro týdeník Hrot europoslanec a místopředseda ODS Alexandr Vondra.

Proč jste na počátku podpořil plán Evropské komise na obnovu, když se dalo čekat, že půjde o problematické sdílení dluhů?

Je jasné, co se dalo čekat. Ona také komise tento návrh o mnoha desítkách stran připravovala určitě déle než týden, co uplynul od dohody (francouzského prezidenta Emmanuela) Macrona s (německou kancléřkou Angelou) Merkelovou na Plánu obnovy. Když ti dva přišli se svou iniciativou, říkal jsem si, že se mění doba. Jen nevíme, co bude na konci. Jedno se nicméně zdá jisté. Těch třicet let od revoluce byl ráj a já si nepřeji, aby koncovkou těchto změn bylo, že se budeme mít výrazně hůře. Je nesporné, že z volného trhu EU nesmírně těžíme. Osmdesát procent toho, co doma vyrobíme, prodáme v zahraničí, hlavně na evropském trhu. Pokud by nastal rozklad tohoto trhu, byť dost regulovaného, tak to tady setsakramentsky pocítíme. O tom, že země jako Španělsko či Itálie mají problém, a že když udeří krize, nemohou si samy na trhu půjčit, víme dávno. Můžeme na to reagovat dvěma způsoby. Buď říct, že je to věc eurozóny a nás se to netýká. Nebo pokud přijdou s nápadem, pomozme jim jednorázově tak, aby se trh nezhroutil. Tehdy přichází moment, kdy by Čech neměl říkat ne. Jenže když jsem si týden nato důkladně přečetl, co komise připravila, názor jsem změnil.

Proč?

To, co zveřejnila komise, není o nějaké jednorázové záchraně Itálie. Já bych přimhouřil oko i nad tím, že si Evropa jednorázově půjčí, aby zachránila Itálii. Jenže v tom plánu je všechno možné kromě záchrany Itálie.

Na tento účel je nakonec vyčleněno zhruba osmdesát miliard eur, což je zanedbatelně málo. Přesto jsou Itálie i Španělsko spokojené. Čím to je?

Ona ta pomoc jižnímu křídlu probíhá i mimo nás, protože nejsme členy eurozóny. Probíhá to zejména prostřednictvím kvantitativního uvolňování Evropské centrální banky formou nákupu vládních dluhopisů. Naposledy šlo o šest set miliard eur, z nichž podstatná část směřuje právě na jih. Jenže Merkelová a Macron ve své iniciativě mluvili o jakémsi Recovery Plan, Plánu obnovy. A komise změnila i ten název: už je to Plán pro příští generaci. A když se jde do střev tohoto plánu, zjistíte, že se z původního půl bilionu stalo 750 miliard a z toho čistě na záchranu ekonomik a zmírnění dopadu koronavirové krize jde maximálně osmdesát miliard na protikrizové programy, jako je u nás Antivirus, aby se nepropouštělo, nebo analogie našich Pětadvacítek živnostníkům. Ale 560 miliard eur jde na financování tzv. Green Dealu. Tedy na něco úplně jiného. Oni už nechtějí zachraňovat Itálii. Oni chtějí zachránit celou planetu. Už to není o jednorázové aktivitě; navrhují se tam celoevropské daně, které by měly fungovat navěky. Ty zatím Unie nemá a nevím, proč by je měla mít. Unie žije z příspěvku členských států a vybraných cel, což dává smysl. Teď se navrhuje zdanit firmy, zdanit uhlík, digitální společnosti. Evropská komise tak chce zneužít lidského neštěstí v podobě pandemie a s ní spojeného vypnutí národních ekonomik k tomu, aby prosadila plán na přerozdělovací dluhovou Unii, kterou by za normálních okolností nikdy neměla šanci prosadit. To by si nedovolil nikdo ani navrhnout, protože by to znamenalo změny smluv a referenda. Pro mě je to za jakoukoli myslitelnou červenou čárou.

Alexandr Vondra

místopředseda strany
europoslanec