Novinky Mediální výstupy

 

Bizarní je to proto, že Okamura je předsedou hnutí, které je v rozporu se svým názvem založeno na vůdcovském principu, kde jsou všichni semknuti v jednom šiku za svým lídrem a čekají, co mu uvidí na rtech, aby to okamžitě papouškovali dál. Paní Válková to z hnutí ANO také zná velmi dobře, a je skoro s podivem, jak usilovně stojí za svým lídrem Babišem, když víme, za jakých okolností ji v minulém volebním období zbavil funkce ministryně spravedlnosti.

 

No a pokud jde o předsedu komunistů Filipa, snad jsme ještě nezapomněli, že stará KSČ, k jejímuž odkazu se jeho KSČM nikdy nepřestala hlásit, se na názor lidí nejen nikdy neptala, ale naopak je za jeho vyslovení vyhazovala z práce a v jednom pohnutém období dokonce popravovala.

 

Všichni tři zmínění zjevně nepochybují o tom, že přímá demokracie založená na celostátním referendu je tou lepší, vyšší, demokratičtější formou rozhodování o věcech veřejných než klasická demokracie zastupitelská. Můj názor je, že tomu tak není, a že referenda se hodí ještě tam, kde jde o rozhodování v menším počtu lidí a o věcech, se kterými se ve svém životě setkávají a mohou si na ně vytvořit názor. Tedy na obecní a městské úrovni, třeba ve věci přestavby bývalé sokolovny, zřízení parkoviště a podobně.

 

Také opakovaně připomínaný případ Švýcarska vlastně neplatí, protože se země k současné podobě demokracie posouvala po přískocích a přes řadu neúspěchů po mnoho desítek let.

 

Hodně se mluví o tom, že přece musíme nechat každého rozhodovat, jak to má být s naším členstvím v EU. I já sám jsem přesvědčen, že pokud už by někdy mělo dojít na rozhodování o vystoupení z EU, muselo by to potvrdit referendum, podobně jako tomu bylo v roce 2004 před vstupem. Na druhou stranu je třeba říci, že než by k němu došlo, pořád bude ležet obrovská porce zodpovědnosti na zvolených politicích, a to nejen parlamentních, nýbrž i místních a krajských, aby odpracovali vážnou diskusi před rozhodnutím veřejnosti. Ono se také dost zapomíná, že samotnému referendu v roce 2003 předcházelo několik hlasování obou komor Parlamentu. Poslanci a senátoři museli například třípětinovou většinou hlasů schválit změnu ústavy s novým rozdělením pravomocí a stanovením podmínek referenda.

 

Nebo třeba odchod z NATO. Není pochyby, že mnoho informací v otázkách obrany a bezpečnosti je utajováno a že jsou pro to dobré důvody. Přinejmenším ten, že známe-li záměry nepřítele nebo mocnosti, která si nás chce podmanit, musíme se na ně připravovat potají, jinak si protistrana vymyslí nějaké jiné. Bez znalosti těchto informací, odhadů, analýz a dalších podkladů ale žádné kvalifikované rozhodnutí není možné. Jak tedy chceme o takové věci veřejně hlasovat?

 

Odchod z EU nebo z NATO, to zkrátka není tenisák, se kterým se dá beztrestně žonglovat s tím, že když spadne, vlastně o nic nejde. A pustit tato témata do veřejného hlasování bez předchozí vážné politické diskuse by znamenalo, že jsme skutečnou demokracii neposílili, ale naopak se na ni vykašlali. Že jsme odpovědnost politiků neposílili, ale naopak oslabili. A obávám se, že ty tři v úvodu zmíněné politiky od samého začátku motivuje k podpoře obecného referenda snaha skutečnou demokracii nebudovat a naopak ji oslabovat nebo rovnou demontovat.