Novinky Mediální výstupy

 

Máte pocit, že mělo smysl vyvolávat hlasování o nedůvěře vládě, když bylo předem jasné, že vzhledem k přesile vládní koalice, kterou navíc podrželi i komunisti, kabinet Bohuslava Sobotky přežije? 

 

Myslím, že to určitě smysl mělo. Těch důvodů bylo několik, ale hlavní byl, aby ta část opozice, která hlasovala pro vyslovení nedůvěry, znovu upozornila na to, co se ve vládě děje, co by dřív vůbec nebylo myslitelné. Tím myslím konflikt zájmů Andreje Babiše, jeho čerpání peněz ze státního rozpočtu a dvojaká politika sociálních demokratů a KDU-ČSL, kteří na svých stranických sjezdech velmi ostře napadali riziko, že se Česká republika proměňuje z parlamentní demokracie na oligarchický systém, v jehož čele stojí Andrej Babiš, který kumuluje ve svých rukou moc mediální, hospodářskou a politickou. I když socialisté dokonce mluví o riziku, že tady budeme mít pouze parodii na demokratický systém, tak oni i lidovci, když přijde na věc a mají se k tomu postavit čelem a říci, co je příčinou tohoto nebezpečí, tak tu příčinu – Andreje Babiše - přikryjí a celý problém zametou pod koberec. Je třeba, aby to veřejnost viděla. 

 

 

 

Uznávám, že je to problém koaličních vlád. Koaliční vládnutí je velmi složité, je pravda, že dochází k velkým ústupkům jak na úrovni programu, tak personální. Ale nic takového, jako je tento střet zájmů, tady v minulosti nebyl. A je nemyslitelné, aby některý předseda vlády za ODS, ať Mirek Topolánek nebo Petr Nečas nebo kdokoli z ministrů měl firmy, do kterých by si posílali tak ohromné sumy ze státního rozpočtu. V minulosti museli naši ministři odstoupit za daleko menší prohřešky, vzpomenu-li na Pavla Drobila a ostatní. Máte pravdu v tom, že prezident Zeman prohlásil, že by ve druhém pokusu jmenovat vládu pověřil Andreje Babiše. Ale nevím, kdo by dal ve sněmovně takové vládě důvěru. Nějakou dobu by sice mohla vládnout, dejme tomu měsíce od doby, kdy by nedostala důvěru. Protože nevěřím, že by jí dali důvěru sociální demokraté nebo že by s ní tvořili vládu. Nevěřím, že by to byli lidovci, TOPka určitě ne, možná by získali podporu od komunistů, a to by bylo všechno. Ta vláda by tedy dlouho nevydržela. A potom nastává třetí pokus, který má v rukou předseda Poslanecké sněmovny, a byť by to byla asi taková ústavní krize, věřím, že bychom jí byli schopni projít s tím, že ve třetím pokusu by zase předseda sněmovny Jan Hamáček mohl vrátit situaci do normální roviny a pověřit stranu, která zvítězila ve volbách, což byli sociální demokraté. A ti by měli možnost ukázat, zda jsou schopni sestavit nějakou rozumnější vládu než tu s Andrejem Babišem. Takže není pravda, že konečná by bylo jmenování Andreje Babiše premiérem. Mohlo by se to stát, myslím, že by to nebylo dobře, ale to už je potom zase odpovědnost pana prezidenta, který musí v každé situaci velmi citlivě zvažovat, jak své kompetence využívá, aby země dobře fungovala. 

 

 

 

To nevím. Mám dojem, že jmenováním trucovlády Jiřího Rusnoka, i když věděl, že to je proti vůli parlamentu, postupoval způsobem, který českou veřejnost velmi rozdělil. A to rozdělení trvá, tábory se nesmiřují a prezident k tomu v žádném případě nepřispívá. Ale nevím, zda by prezident opakoval takovou svévoli. A kdyby ano, i to by stálo za to, aby si tím česká veřejnost prošla, aby si uvědomila, že musí být opatrná například při volbě hlavy státu. 

 

 

 

Myslím, že tomu, kdo nad tím chtěl přemýšlet, se už oči otevírají. Mně se zdálo, že jsme to vysvětlovali obšírně a dost dlouho, a ne pouze na této schůzi. Spíš vidím příčinu v tom, že někteří lidé to nechtějí slyšet, oni tak nějak podvědomě tuší, že není dobře, že Andrej Babiš je na pozici, na které je, ale z nějakých svých důvodů si ho zvolili a nejsou schopni přiznat, že to byla špatná a iracionální volba. Myslím, že je to stejné jako u Miloše Zemana, kde řada lidí vidí, jak jeho rozhodování poškozuje Českou republiku, přesto si nejsou ochotni přiznat, že svou volbou zapříčinili takové zlo a marasmus. 

 

 

 

Je faktem, že téma střetu zájmů Andreje Babiše bylo významným tématem, ale hovořili jsme o dalších tématech, s kterými nesouhlasíme. Tou další je dvoukolejná zahraniční politika. Vláda říká některé teze, ale těm naprosto odporuje vystupování Miloše Zemana. Dá se to uvést na několika příkladech. Miloš Zeman například tvrdí, že je třeba ukončit protiruské sankce, a vláda říká, že to nejde, protože se čeká na splnění Minských dohod. Je jasné, že prezident Zeman v Moskvě něco slibuje, je nakloněn politice Ruska, ale vláda si na druhou stranu uvědomuje nebezpečí, které popisuje i německá kancléřka Angela Merkelová, že Rusko zabralo část Ukrajiny, porušilo mezinárodní právo, takže ohrožuje dosavadní uspořádání v Evropě a představuje obrovský bezpečnostní problém. Dalším příkladem z poslední doby je, že prezident Zeman během své návštěvy v Rize oznámil, že podle něj by se Rusko mělo stát součástí bloku Východního partnerství, o což Rusko ani neusiluje, dokonce tento blok kritizuje. Takže je plný protimluv, k tomu ministr zahraničních věcí říká, že je to nereálné. A těmito výroky jsou zneklidněni i naši partneři v EU a NATO, protože nevědí, jaký je vlastně postoj České republiky ke konkrétním otázkám. Včera jsem sledovala někdejšího polského prezidenta Alexandra Kwaśniewského, který na návštěvě v Praze vyjádřil nejistotu, že Česká republika nemá jasné postoje a že to poškozuje jednotný postup postkomunistických zemí uvnitř Evropské unie. Podobných příkladů bychom mohli nají víc. A vládě se vůbec nedaří, aby zahraniční politiku České republiky nějak sladila. 

 

 

 

Mohla by aspoň říci nejen doma, ale i v zahraničí, že za zahraniční politiku v České republice odpovídá vláda a že platí její slovo. A že cokoli říká prezident republiky, nemá být bráno vážně, protože za zahraniční politiku odpovědnost nemá. Je to nepříjemné v tom, že by nám udělalo v zahraničí ostudu takhle veřejně přiznat, že prezident kudy chodí, tudy něco říká, ale aby na to venku nebrali zřetel, že to jsou jen takové nápady sypané z rukávu, které nikdo v podstatě nebere vážně. To se žádnému reprezentantu neříká v zahraničí dobře. A kdyby to vláda měla říci uvnitř v České republice, problém je zase v tom, že si tím pozlobí řadu svých sociálnědemokratických voličů, protože ti jsou stále na straně prezidenta Miloše Zemana. A nejen voliči, ale také část poslaneckého klubu ČSSD. 

 

 

 

Já jsem vytýkala vládě to, že v žádném případě nezareagovala na slova vicepremiéra a ministra financí Andreje Babiše. V Poslanecké sněmovně před hlasováním o nedůvěře vládě říkal, že je velmi vděčný České republice, že mu umožnila tak velký ekonomický růst, a já jsem si vzpomněla na to, čím počastoval Českou republiku a její občany v době, kdy byl na americké cestě a kdy tam o něm vyšel na webu prestižního amerického časopisu Foreign Policy, který se zabývá zahraniční politikou, článek o jeho pochybné minulosti a o kolosálním konfliktu zájmů. A tohle ministra rozhodilo natolik, že tam asi vyslovil, co si o nás opravdu myslí. Teď budu citovat: „Minulý týden mě totálně poblili. To je podraz. Kdo to udělal? No Češi. Kdo jiný by to udělal," řekl Babiš. Jinými slovy – má v hlavě zafixováno, že Češi jsou velmi nepřátelský, podrazácký národ a veřejně to říká. Neumím si představit žádného ministra žádné vlády na světě, notabene ministra, který by se nenarodil v zemi, kde ministruje, že by o této zemi a jejích občanech promluvil takovým způsobem. Druhý den už by ministrem nebyl. A vláda mlčí, vůbec jí nepřipadá zvláštní, že ministr, kterého bych nazvala hostujícím slovenským ministrem v české vládě, se může takhle o Češích vyjadřovat. Pokud nás takhle vidí, ať tady není ministrem, ať se za nás neobětuje, ať se vrátí domů na Slovensko. A aby to bylo genderově vyvážené, věděla bych o jedné osobě v Praze, kterou by mohl vzít s sebou. Myslím, že městu by se velmi ulevilo. 

 

 

 

Já nevěřím od prvního okamžiku panu ministru Babišovi ani slovo, že by chtěl pečovat o blaho českého národa. On prostě ekonomicky vyrostl a jeho touha po moci sílí. A v ekonomické oblasti už dosáhl téměř všeho, tak ještě sáhl po moci, která je vedle ekonomiky, a to je moc politická. Prostě ho žene jeho obrovská touha po moci, byla ztělesněna i v hesle: Budu řídit stát jako firmu. Čili jeho myšlení je: vybudoval jsem průmyslové impérium a k tomu si ještě dobuduji stát podle vzoru mého průmyslového impéria, kde budu svrchovaným vládcem a nebudu se na někoho a na nic ohlížet. A to je to, co ho hnalo dopředu, v žádném případě ne zájem o to, jestli buduje dobrý a spravedlivý stát.