Novinky Mediální výstupy

 

 

 

Určitě jsem ho poznal ještě jako malé dítě, protože moji rodiče se s ním samozřejmě znali. Ale kdy jsem ho viděl poprvé, si už opravdu nepamatuji. Pak jsem ho vnímal jako spoluvězně mého táty, od poloviny 80. let už jsme se vídali častěji, protože bydleli kousek od nás na nábřeží, takže jsme tam chodili jako děti něco vyřídit.

 

 

 

Určitě z doby před Listopadem. Velmi intenzivně jsem ho vnímal, protože byli s mým tátou souzeni v jednom procesu. Nejdřív jsem ho bral jako významného dramatika, naši mi dali přečíst všechny jeho hry. Až teprve potom se pro mě stal státníkem a prezidentem.

 

 

 

Myslím, že typicky česky. Dokud byl disident, pár lidí mu drželo palce, ostatní ho neznali, a pokud ho znali, dělali si z něj spíš legraci a nebrali ho příliš vážně. Disent brali jako skupinu bláznů, kteří se snaží změnit něco v systému, který je přece nezměnitelný. Když jsme v listopadu 1989 poprvé řekli Havel na Hrad, první to v Občanském fóru řekl táta, jak vzpomíná studentská vůdkyně Monika Pajerová v rozhovoru pro Reflex, první mezi studenty jsem to řekl já, tak nás považovali za blázny, že jsou lepší kandidáti, že Václava Havla nikdo nezná. Pak se najednou stal v očích národa oslavovanou ikonou, dostal se na Hrad, aby posléze byl všemi ostrakizován. Začalo to výroky, že Havel je dobrý, ale má blbé poradce, a končilo to zase až jeho zbožštěním po jeho smrti. Já bych řekl, standardní průběh v České republice. Když jste v nějaké veřejné funkci, máte čím dál víc kritiků, čím jste slabší, tím těch kritiků přibývá, protože dokud jste silný, tak se to neodváží, a uznání se Vám dostává až po smrti.

 

 

 

Obávám se, že dneska je to hodnocení strašně emotivní, o objektivitě se dá těžko mluvit, protože se objevují různé projevy, od útoků na jeho osobu z jedné strany až po bezbřehé zbožštění z druhé strany.

 

 

 

Já jsem České století neviděl, ale podle toho, co jsem o něm slyšel, bylo to slabé. Ale myslím, že některým autorům se to daří lépe, ale jak je v tom mediálním prostoru všechno strašně zploštěné a bez jakéhokoli pokusu o pochopení, tak se obávám, že to je i v případě Václava Havla.

 

 

 

Táta i já jsme s Václavem Havlem v řadě věcí nesouhlasili, o řadě věcí jsme měli jinou představu o tom, co se má se společností dělat, ať už se jedná o standardní demokracii s váhou parlamentu a systémem politických stran přes lustrační a restituční zákony a celou řadu dalších věcí. Na druhou stranu nepopírám, že Václav Havel měl obrovský význam pro Českou republiku, že udělal strašně moc, v jistou chvíli byl téměř neomezeným vládcem a posouval naši zemi dopředu. Posouval její obraz ve světě, myslím, že je jeho zásluha, že se Česká republika, ale skoro bych řekl, že celý region bývalých satelitů Sovětského svazu dostaly relativně rychle do Severoatlantické aliance a posléze do Evropské unie. Zasloužil se o to, že jsme se vymanili z toho poválečného světa rozděleného železnou oponou a dokázali jsme přejít na Západ, což je pro nás dodneška nesmírně významné.

 

 

 

Pokládám je za stejně nešťastné jako výroky zbožšťující Havla. Je to přesně to, co říkám, že se tady zvláštním způsobem na odkazu Václava Havla vede boj o interpretaci politiky jako takové, jedni ho chtějí za každou cenu hanět a druzí se mu klaní. To je nešťastné, nedobré, veďme boj o ideje a nevtahujme do toho nějaké osoby.

 

 

 

Netvařme se, že ho neoceňujeme. Myslím, že Václav Havel si zasluhuje ocenění a že ho získal dostatek, spíš je neštěstí, že se na něm část lidí pokouší interpretovat posledních pětadvacet let. To, že měl obrovský význam ve světě, souviselo trochu s tím, že se stal ikonou pádu východní říše. Byl intelektuál, spisovatel a západnímu světu se strašně líbili intelektuálové a to, že jejich pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí.

 

 

 

To heslo mělo nějaký význam v okamžiku, kdy bylo řečeno. Myslím, že mělo velký význam těsně po pádu komunismu, bylo řečeno v konfrontaci s tím, že komunistický režim byl založen čistě na lži. Každý den se lhalo, všichni byli zvyklí, že se něco jiného říká doma a něco jiného na pracovišti nebo ve škole. To, že se z něj pak stalo trošku posměšné označení blouznivců pražské kavárny, kteří se často dovolávali Václava Havla, to už je prostě takový polistopadový vývoj. Ale myslím, že v době, kdy to bylo řečeno, to význam mělo.

 

 

 

V české politice chybí spousta lidí z disentu, kteří měli nějaký přesah. Tátou počínaje přes Rudu Battěka až po Václava Havla. Bohužel tahle generace nám pomalu odchází a nevypadá, že by se další generace přihlásila s nějakými výraznými idejemi. Zatím v politice převládají pragmatici a bohužel i národ je plný pragmatiků.

 

 

 

Já mám nějakou představu, kdo by měl být příštím prezidentem a věřím, že se mi ji časem podaří prosadit. Současně si myslím, že to nemůže být nositel odkazu nebo něčí dědic, ať už se bude jednat o Václava Havla nebo někoho jiného. Všechny velké postavy dějin nás mohou inspirovat, ale že by se kdokoli, kdo by chtěl kandidovat na prezidenta, tvářil jako dědic nějakého odkazu, to považuji spíše za omyl. Kandidát musí být postava maximálně svébytná a pak má šanci vyhrát.

 

 

 

Já vám to ale samozřejmě neřeknu. Už proto, že kdybych to řekl já, tak by ho to minimálně poškodilo.

 

 

 

Obecně vzato se domnívám, že člověk, který bude chtít kandidovat za pravou stranu spektra na hlavu státu, bude muset být člověk, který bude mít něco společného s politikou, bude muset prokázat nějakou kompetenci v politice, ale současně bude mít za sebou nějaký život a pobyt v jiném prostředí. Není možné, aby to byl jenom nepolitik, který nikdy v politice nebyl, a současně nebude možné, aby to byl výrazně politik.