Události, komentáře: Omluva za bombardování Srbska
(ČT 24) Prezident Miloš Zeman se srbskému premiérovi omluvil za bombardování Jugoslávie silami NATO v roce 1999. Spojenci, k nimž Česko patřilo, chtěli zastavit represe proti Albáncům v Kosovu. Jaké reakce prezidentova omluva vyvolala? Téma Událostí, komentářů pro místopředsedu sněmovního výboru pro bezpečnost Pavla Žáčka.
Martin ŘEZNÍČEK, moderátor:
Český prezident se v Praze po jednání se svým srbským protějškem, s nímž si vyměnili státní vyznamenání, omluvil za bombardování Jugoslávie silami NATO v roce 1999. Spojenci, k nimž tehdy Česko čerstvě patřilo, chtěli zastavit represe proti Albáncům v Kosovu. Ministr zahraničí Jakub Kulhánek slova hlavy státu označil za osobní prohlášení. Část opozice je přijala. Další strany mluví o pokrytectví nebo uznání vlastní chyby. Během náletů byl Zeman premiérem, který za Česko postup Aliance schválil.
Miloš ZEMAN, prezident ČR:
Já bych chtěl srbský národ jako osoba poprosit za odpouštění.
Martin ŘEZNÍČEK, moderátor:
A ve studiu vítám Pavla Žáčka, poslance ODS. Dobrý večer.
Pavel ŽÁČEK, místopředseda výboru pro bezpečnost /ODS/:
Dobrý večer.
Martin ŘEZNÍČEK, moderátor:
A na dálku zdravím Jaroslava Foldynu, poslance SPD. Dobrý večer i vám, pane Foldyno.
Jaroslav FOLDYNA, poslanec /SPD/:
Dobrý večer z Děčína.
Martin ŘEZNÍČEK, moderátor:
Pane Žáčku, už před dvěma lety ohodnotil premiér, prezident, pardon, Zeman schválení aliančního bombardování bývalé Jugoslávie v roce 99 za chybu. Omluvil se tentokrát tedy Zeman sám za sebe nebo uznal chybu jako premiéra nebo jaký význam tohohle aktu vy vidíte?
Pavel ŽÁČEK, místopředseda výboru pro bezpečnost /ODS/:
Já bych řekl, že to je všechno pohromadě. Musíme si uvědomit, že Miloš Zeman nemohl mluvit za jednotnou politiku České republiky. Nebyla to pozice vlády. Určitým způsobem přivedl do úzkých jak premiéra Andrej Babiše, který se k tomu ještě nevyjádřil, tak když vidíme to složité vyjádření ministra zahraničních věcí, to je jedna rovina. Druhá rovina je, on trošku odvádí pozornost od některých svých výroků poslední doby, které se týkaly třeba Vrbětic nebo své proruské pozice. A svým způsobem neříká to v tom kontextu roku 1999. To jest, že on byl teda tím politikem, který vlastně o tom útoku rozhodl. A dneska říká, že neměl partnera a neměl někoho, o koho by se mohl opřít, aby vlastně... protože a v NATO se rozhoduje konsensuálně, a on byl tedy ten poslední premiér, který bez vědomí vlastní vlády rozhodl o tom, že ten útok bude proveden tou formou, která nakonec byla provedena. To znamená leteckým útokem, a ještě tedy 12 dní po našem vstupu do NATO, po splnění našeho, jednoho z našich strategických cílů, to je vstupu do této vojensko-politické aliance a posléze taky i do Evropské unie.
Martin ŘEZNÍČEK, moderátor:
Pane Foldyno, když to řeknu s nadsázkou, já předpokládám, že vy jste si asi na slova prezidenta dneska připil rakijí nebo arakem, nebo co se v Srbsku pije. Nicméně úplně vážně - prezident v tom českém systému netvoří zahraniční politiku, za tu je zodpovědná vláda, takže tady souhlasíte s tím, že prezident povyšuje ten svůj osobní názor na politiku země nebo ne?
Jaroslav FOLDYNA, poslanec /SPD/:
Já si myslím, že pan prezident tak, jak přímo hovořil v tom prohlášení, říkal, že hovoří sám za sebe. Nicméně samozřejmě veřejnost v České republice, veřejnost zejména v Srbsku, kde to velmi citlivě vnímají, to vnímá jako prohlášení českého prezidenta, čili bere to více jako prohlášení politika a státníka reprezentujícího Českou republiku. Oni, ta masa ve veřejnosti tak nějak moc nerozlišuje, co si myslí vláda a co si myslí prezident. Prostě berou to, že český prezident se omluvil. A já si myslím, že to udělal velmi dobře pan prezident, že se omluvil. Nerozhodoval bez vlády, jak říkal pan Žáček. Já si teda docela dobře pamatuju ty události z roku 99. A česká vláda si vyžadovala čas na rozmyšlenou. Ten tlak na českou vládu a to rozhodnutí ze strany NATO a ze strany zejména ministryně zahraničních věcí Albrightové byl velmi velký. A pamatuji se, že ministři té Zemanovy vlády, když rozhodovali, tak velmi váhali, zejména ministři Grégr, Špidla, Pavel Dostál a několik dalších. Velmi, velmi silně váhali, jestli pro to zvednou ve vládě ruku. Takže i pan prezident, tehdy ministr, tehdy premiér České republiky, Miloš Zeman byl velmi zdrženlivý. A velmi silně na to rozhodnutí tlačila tehdejší ministryně zahraničních věcí Spojených států Madeleine Albrightová, která na českou vládu tlačila, aby se co nejrychleji rozhodla. Protože česká vláda, a vím to od těch ministrů, si chtěla vzít čas na rozhodnutí, na rozmyšlenou, chtěla nějaký delší prostor k tomu projednání té věci. A to rozhodnutí padlo, byl to poslední stát ze členských států NATO, který rozhodl o tom, že s tím souhlasí. Samozřejmě já vnímám to, že se rozhoduje kolektivně a že česká vláda tehdy to, kdyby měla tu sílu a odvahu, to mohla zastavit. A pan prezident to také přiznal a také si myslím, že došel k tomu, že to řekl veřejně, že se srbskému lidu omlouvá za to tehdejší bombardování. Protože my přece víme, a to tady musíme říct, že to bombardování bylo bez mandátu OSN, tedy v rozporu s mezinárodním právem, čili NATO bombardovalo svrchovaný stát v rozporu s mezinárodním právem.
Martin ŘEZNÍČEK, moderátor:
V rozporu s mezinárodním právem a že to nebylo posvěceno rezolucí OSN, to jsou možná 2 samostatné věci, na tu separátní debatu. Ano, je pravda, že tehdy Čína a Rusko zablokovaly tohle posvěcení ze strany OSN. Nicméně já budu citovat jiného účastníka nikoliv jednání české vlády, ale jednání aliančních různých schůzek, shodou okolností se jmenuje Václav Havel a ten říkal, že tehdy panovala jednota v rámci Aliance a že to nebylo tlačené nadivoko. Dokonce on tehdy zmiňoval, pokud si vzpomínám na to, že země jako Československo nebo Česká republika se svými trpkými zkušenostmi, a myslím, že říkal s politikou appeasementu, by neměla ustupovat zlu. To jen na doplnění toho, co tehdy říkal Václav Havel. Ale zpátky sem do studia, já vám dám hned prostor, pane Foldyno. Pane Žáčku, Zeman tohle schválení útoků, které sám podepsal, označil za své trauma. Vy jste neměl pochybnosti tehdy? Nemáte je teď?
Pavel ŽÁČEK, místopředseda výboru pro bezpečnost /ODS/:
Bylo to řešení určité specifické situace. Je tady velká diskuse o tom, co znamená ta rezoluce ze září předchozího roku 1998. Musíme také vnímat to, že dneska se samozřejmě mluví o Srbsku, ale tehdy to byla svazová republika Jugoslávie, ten zbytkový stát po autoritativní Jugoslávii, která zavlekla velkou část Balkánu od začátku devadesátých let do války, která měla skoro 150 000 mrtvých na všech stranách. Byl to důsledek samozřejmě předchozího vývoje včetně národnostní etnické politiky, například v Kosovu. A nemělo to žádné řešení. Podívejme se, dodnes diskutujeme o tom, jaké použití síly v rámci Evropské unie, zda jsme schopni řešit nějaké konflikty v našem velmi citlivém blízkém příhraničí, dejme tomu, Sýrie, Libye. A musí zasahovat mnohdy naši partneři za oceánem anebo ta nejsilnější vojensko-politická Aliance na světě, to znamená NATO. A tady v tomto případě prostě asi nebylo možné už kvůli tomu, co se dělo na území Kosova a prosím z obou stran. Takže toto byla snaha. A nakonec byla teda úspěšná, a samozřejmě neomlouvám ty civilní ztráty, které jsou důsledkem každé války, to prostě je nutné pochopitelně odmítnout, ale zastavila to násilí, které by mohlo trvat ještě nějakou dobu a mohlo by způsobovat na obou stranách prostě další tisíce mrtvých.
Martin ŘEZNÍČEK, moderátor:
Pane Foldyno, my se bavíme o tom, abych vás citoval tedy, že to bylo v rozporu s mezinárodním právem, není tohle možná jenom trošku jaksi vytrhávání jedné stránky z toho historického kalendáře? Protože tady byla dlouhodobá diplomatická snaha přimět Srbsko, aby se nedopouštělo etnických čistek na Albáncích, aby nevraždilo, aby neznásilňovalo, aby neničilo kulturní památky historické na území Kosova a tak dále.
Jaroslav FOLDYNA, poslanec /SPD/:
Pane redaktore, zdá se mi, když vás poslouchám, že buď jste četl jenom dobovou Mladou frontu nebo sledoval tehdejší Českou televizi. Ta skutečnost byla úplně jiná. Od smrti Tita, od osmdesátých let zahraniční tajné služby aktivovaly své příslušníky a pracovaly na rozbití Jugoslávie. A vrcholem toho rozbití Jugoslávie bylo právě to bombardování, kterému předcházely rozhovory v Rambouillet, kde tehdejší Holbrook a spolu pozvali Srby a Albánce z Kosova, pozvali na jednání. A mezi nimi běhali mezi patry, nenechali ty 2 delegace ani potkat. Takže jednoznačně tady mluvíme o něčem, co bylo trošku jinak. Ale vytváříme si, vytváří se tady domněnka a idea toho, že za vším jsou vinni Srbové. Takže to je trošičku jinak. Kdo se o tu opravdu zajímá z veřejnosti, tak samozřejmě ví, že to bylo poněkud jinak. Že tehdejší Jugoslávie podléhala tlaku teroristické organizace UČK, která byla až v roce 1998 vyjmuta ze seznamu teroristických organizací a stala se z ní osvobozenecká armáda, prostřednictvím které byly prováděny teroristické akce na legálních policejních a vojenských silách v bývalé Jugoslávii, tedy v Kosovu. A to samotné bombardování vyvolalo potom veliký exodus utíkajících Albánců. A paradoxní je, že ti Srbové, kteří utekli po těch čistkách, které přišly po tom vítězství, kdy byla vybombardována Jugoslávie, pak jsme dospěli v roce 2008 k tomu, že vzniklo Kosovo, tak mezitím uteklo tisíce Srbů z Kosova. Ti už se nikdy nevrátili. Všichni ti Albánci, kteří utekli před bombardováním, utekli třeba do Vídně nebo všude okolo, tak se po třech měsících vrátili. Takže tady vidíte, že to o nějakých etnických čistkách nebylo, že to byla prostě velmi tvrdě připravená akce, na kterou prostě doplatila veřejnost na obou stranách, protože samozřejmě ta válka se dotkla i těch lidí, kteří tam žili na tom Kosovu, těch etnických Albánců, to samozřejmě negativně. A jestli chceme mluvit o tom, že existuje nebo neexistuje nějaké mezinárodní právo a že bylo v dobrém úmyslu porušeno, no, tak to bychom se dostali úplně někam jinam a pak se nám to také nemusí hodit, až to bude obráceně.
Martin ŘEZNÍČEK, moderátor:
Pane Žáčku, chcete reagovat jako historik?
Pavel ŽÁČEK, místopředseda výboru pro bezpečnost /ODS/:
Já bych řekl, neznáme určitě veškeré informace například o těch jednáních, které probíhaly ve Francii a na konci i v samotném Srbsku. Myslím si, že tady v tomto smyslu ještě nám archivy na to, případě americké archivy leccos chybí, možná dokonce i srbské archivy, abychom věděli, jak dramatická byla ta jednání, protože, když byla zmíněna ministryně, tehdejší ministryně zahraničních věcí Albrightová, tak ona byla velmi tvrdá i vůči oběma stranám, ona na jednu stranu řekla něco vůči Slobodanu Miloševičovi jako poslednímu jugoslávskému diktátorovi, tak i vůči kosovským představitelem UČK, že, pokud se nedomluví, takže můžou být jaksi tím důvodem, tím motivem toho zásahu a odnesou to obě strany. Ono to tak prostě bylo, je to dané podle mého názoru tím, že ta válka trvala příliš dlouho, myslím si, že ty zájmy různorodé evropských velmocí byly takové, že nebylo schopno, jako to je mnohdy dodnes najít jednotnou linku tak, aby se podařilo mírovými prostředky ukončit tu válku a podle všeho teda ta letecká kampaň byla tou jedinou možností, která to nakonec ten krvavý konflikt dvouletý, který určitě nezavinilo NATO, tak prostě uzavřela a ukončila.
Martin ŘEZNÍČEK, moderátor:
Pánové, já vám děkuju mnohokrát za to, že jste byli hosty Událostí, komentářů. Chtěl jsem s vámi rozebírat i v budoucnost západního Balkánu, zda je nebo není v Evropské unie, tak doufám, že k tomu dostaneme někdy příště. Děkuju a hezký večer.
Pavel ŽÁČEK, místopředseda výboru pro bezpečnost /ODS/:
Zcela určitě. Děkuji za pozvání.
Jaroslav FOLDYNA, poslanec /SPD/:
Pěkný večer. Na shledanou.
poslanec PČR
zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek