Novinky Mediální výstupy

Ani symboliku, ani obsah nové smlouvy nelze podceňovat. Přichází v době, kdy brexit zcela mění geopolitickou rovnováhu na kontinentě a kdy politika prezidenta Trumpa také mění povahu dlouholetého transatlantického spojenectví mezi Evropou a USA. Francie s Německem dávají najevo, že i nadále hodlají zůstat klíčovým tandemem kontinentálního dění, jakkoliv strategické cíle obou zemí nejsou zcela totožné. Francie, díky svému vojenskému potenciálu a globálnímu přesahu, tradičně usiluje o vnější bezpečnostní autonomii Evropy, zatímco Německo, coby nejsilnější ekonomika EU, si přeje posílit vnitřní integraci Unie a dostředivou silou tak k sobě připoutat „tvrdé jádro“ EU. Obě tyto ambice nacházejí v nové smlouvě své zřetelné vyjádření.

 

Obsahově smlouva zatím neprolamuje rámec „posílené spolupráce“ v rámci Evropské unie. Naznačuje však, jakým směrem se bude vývoj ubírat v příštích letech. Je to nákrok k jakési „Unii v Unii" neboli k tzv. vícerychlostní EU. Veřejnost to sice ještě tak nevnímá, ale postoj k tomuto modelu EU bude klíčovým politickým tématem nadcházejících let. Každá relevantní politická síla se k němu bude muset jasně a nedvojsmyslně vyjádřit. Chceme, aby Česká republika byla součástí „tvrdého jádra“ EU, nebo nikoliv? Postoj ODS k tomuto tématu je již dlouhá léta konstantní a neměnný. Na rozdíl od ostatních my vítáme vznik flexibilní EU více rychlostí. Domníváme se, že je to cesta, jak se dostat z tlačenice v současné slepé integrační uličce, v níž se všichni snaží běžet stejnou rychlostí stejným směrem. Jestliže se Německo s Francií chtějí v budoucnu politicky, ekonomicky a bezpečnostně integrovat do jakéhosi „dvoustátí“, nechceme – a ani nemůžeme – jim v tom bránit. Rozhodně však je nehodláme následovat. Chceme zůstat součástí vnitřního trhu EU, těžit ze společné obchodní politiky, těšit se ze čtyř základních svobod – volného pohybu osob, zboží, kapitálu a služeb.

 

Česká republika a její ústavní orgány si však musí rozhodně uchovat plnou suverenitu v otázkách daňových, v rozpočtové a fiskální politice, v sociální, zdravotní a penzijní politice a v neposlední řadě také v azylové a migrační politice. Nemylme se. Náš vstup do francouzsko-německého „tvrdého jádra“ by dříve či později znamenal další sjednocování právě v těchto oblastech, stejně jako odklon od NATO v oblasti bezpečnostní.

 

Možná bychom mohli Francii a Německu paradoxně za „cášskou smlouvu“ poděkovat. Mohla by otevřít oči i těm, kdo doposud sveřepě trvali na již překonané představě „stále užší Unie“, která bohužel stále hraje prim i v oficiální doktríně české zahraniční politiky. Je třeba se konečně zbavit strachu z vícerychlostní EU. My se jí nebojíme. Umožnila by nám stát mimo „tvrdé jádro“, zachovat si plné členství v EU, a mít tak to nejlepší z obou světů.