Příprava rekonstrukce Městských lázní v Plzni je nepovedená
(článek)
Plzeňský kraj po tzv. valentýnském puči překvapivě a řekněme rovnou spektakulárně odkoupil společnost, jejímž majetkem je budova městských lázní v Plzni. Ta je v naprosto havarijním stavu. Nebyl jsem v době koupě zastupitelem Plzeňského kraje. Určitě bych hlasoval proti tomuto podivnému záměru. Kraje především nevznikly proto, aby nesmyslně utrácely veřejné peníze pro něčí zálibu. Je dnes již zbytečné se vracet k začátku devadesátých let. V té době bylo přirozeným názorem, že města a obce by neměly mít zbytný majetek, který k ničemu nepotřebují. Ten názor byl legitimní a odrážel dřívější realitu ve vlastnických vztazích. Stát vše vlastnil a až na výjimky s majetkem velmi špatně nakládal. Proto města hledala konkrétního a odpovědného vlastníka. Ano, v některých případech ono hledání úspěšné nebylo. Ale pokud by k němu nedošlo, tak tu dodnes máme převážně jen státní či komunální vlastnictví. Dnes by se konkrétně v Plzni asi určitě více zvažovala privatizace budovy kina Elektra či jiné věci. Ne všechno bylo samozřejmě špatně. Připusťme ale, že převod budovy lázní společnosti zrovna nebyl šťastný. Ano stojíme před dvěma možnosti, buďto budovu zbourat nebo ji zachránit. Otázkou je ale, proč by tím zachráncem měl být Plzeňský kraj. Má jiné povinnosti, řadu budov krajských škol v nedobrém stavu. Se stejnou logikou mohl Plzeňský kraj získat třeba budovu zámku Zbiroh. V době přechodu státního majetku na kraje by za to býval ani nemusel platit. Ale rekonstrukce takového zámku by stála minimálně stamiliony. Kraj by sotva takový zámek dokázal komplexně opravit, jak se to podařilo současnému privátnímu majiteli. Bývalé proboštství v Mariánské Týnici, které se stalo chloubou kraje, je trochu jiným příběhem. Od počátku bylo součástí Muzea Severního Plzeňska se stálou muzejní expozicí. A to je přesně úkolem krajské samosprávy – zprostředkovat dalším generacím kulturní dědictví minulých věků. Proti jeho záchraně a také i dostavbě dle původních ideových záměrů Jana Blažeje Santiniho- Aichla mohl sotva někdo něco namítat. Tato stavba se také dostala za komunistického režimu fakticky do demoličního stavu a samotné demolici unikla jen o vlásek. Zásluhou aktivit okresního úřadu, starostů a PhDr. Ireny Bukačové skutečně povstala z popela jako bájný pták fénix. Nechci srovnávat památkovou hodnotu Santiniho díla s městskými lázněmi. I ty jsou také památkově chráněny. První úvahou, kterou měl Plzeňský kraj v případě lázní provést, je skutečná potřeba této budovy pro naplnění poviností krajské samosprávy. Bude tato budova potenciálně odpovídajícím zázemím pro Západočeskou galerii, jinou krajskou kulturní instituci nebo třeba Plzeňskou filharmonii, byť u té je zakladatelem město Plzeň. Teprve na základě takové analýzy ve spolupráci s příslušnými řediteli těchto institucí může kraj seriózně rozhodovat o dalším využití této havarijní budovy. Nic takového se nestalo. Společnost dostala název krajské kulturní centrum. Krajská či okresní kulturní střediska jsme tady za minulého režimu již měli. Nikdo je nepostrádá. Lázním musela ustoupit stavba západočeské galerie. K záměru, který prošel architektonickou soutěží, se už tak nelze vrátit. Zůstává pouze pachuť ambicí politiků kolem bývalého a svého času přímo na jeho návrh odvolaného hejtmana Josefa Bernarda, který tak trochu toužil být dalším Mitterandem či Pompiduem s jejich stavebními vizemi. Plzeňský kraj by ale potřeboval něco úplně jiného. Uchránit obrovské výtvarné dědictví, kterým disponuje. Zázemí Západočeské galerie neodpovídá ani těm zákonem požadovaným minimálním podmínkám. Občané kraje mají prostě smůlu – tyto hodnoty vlastně nemohou ve větším rozsahu spatřit světlo světa či v tomto případě spíše kraje. Městské lázně jim v tom sotva pomohou.
