Sdílená energetika přichází do Česka a budí emoce
(www.ods.cz/region.olomoucky) Od prvního března má být v České republice umožněno vyrábět a sdílet elektřinu v rámci bytových domů, od července pak ještě intenzivněji. A zatímco někteří slaví, jiní mají z tohoto kroku obavy. Tak či tak, o tématu sdílení energií se diskutuje čím dál častěji. Od spisovatele Václava Cílka až po nedávný odborně politický seminář v prostorách sněmovny, kde se pro vysoký zájem účastníci ani nevešli do připraveného sálu. Tak se na to pojďme podívat.
Před několika týdny byla schválena novela energetického a stavebního zákona, takzvaný LEX OZE I, která přináší několik novinek. Jednak výrazně zjednodušuje použití obnovitelných zdrojů. Zvyšuje totiž hodnoty instalovaného výkonu (z 10 na 50 kW), kdy je třeba mít licenci na výrobu elektřiny i odbornou způsobilost nebo stavební povolení.
Ale vnáší také do české energetiky nový prvek sdílení. V rámci bytových domů totiž půjde sdílet vyrobenou elektrickou energii. Výrazně větší změnu v této oblasti má však přinést další připravovaná novela energetického zákona. Aktuálně projednávaný LEX OZE II má totiž umožnit vzájemné sdílení elektřiny v podstatě bez omezení. A to vzbudilo obrovskou diskusi plnou čísel, dat i emocí. Než se pustíme do hlubší polemiky, pojďme si udělat krátký historický exkurz.
Dlouhodobě česká elektrická energetika fungovala na principu velkých zdrojů a následné distribuce odběratelům. V posledních zhruba dvaceti letech se situace postupně mění díky vzniku menších elektráren, zejména pak z kategorie obnovitelných zdrojů. Ať už jde o větrné turbíny, bioplynové stanice nebo solární panely. Ty v letech 2009 a 2010 zaznamenaly překotný (a v mnoha ohledech ne úplně povedený) rozvoj, jehož důsledky neseme dodnes.
V pozdějších letech se solární panely začaly instalovat víc rozvážněji a dnes se majoritně umisťují na střechy objektů. Trh je proto v současnosti více decentralizovaný, stále ale platí, že kdokoliv vyrobí elektřinu a chce ji poslat do sítě, musí ji prodat jednomu z velkých distributorů. A to i v případě, kdyby chtěl například svoje přebytky prodat či „darovat“ sousedovi. A právě sdílení bez prostředníka (distributora) má umožnit zmiňovaná změna zákona. Tato možnost také vede přirozeně k tomu, a vidíme to na příkladech ze zahraničí, že se tvoří takzvané komunity. Ty jsou složené z domů, firem či obcí, které mohou fungovat téměř bez dalších zdrojů. Jenže právě ve slově „téměř“ se skrývá hlavní úskalí.
V zimním období a při nepřízni počasí budou spotřebitelé komunit závislí na konvenčních zdrojích. Nepůjde totiž o zcela nezávislé ostrovní systémy, neboť komunity budou stále připojeny do centrální sítě. S tím souvisí transformace dnešní energetiky k tomuto novému modelu, jež podle některých nebude levná. „Opatření, která s tímto krokem budou spojená, je řada. Kromě posílení dílčích částí přenosové soustavy, přes vybudování centrálního systému sběru dat o výrobě a spotřebě elektřiny u členů energetických společenství až po pořízení chytrých elektroměrů. Tyto náklady bude muset někdo nést, je potřeba upřesnit kdo a které ještě před spuštěním celého systému,“ upozorňuje na možná rizika třeba Petr Břicháček, ředitel NIŽP, a dodává, že se diskutuje i o změně tarifní vyhlášky Energetického regulačního úřadu.
Často zmiňovaný problém s výkyvy bude řešit vývoj v ukládání elektrické energie. Ať už ve formě bateriových úložišť, která stejně jako celá oblast OZE procházejí rychlým vývojem, nebo dalších způsobů, o kterých se dnes tolik nehovoří. Mezi nimi je například využití vodíku nebo princip přečerpávacích elektráren, ať už ve formě větších staveb, jako jsou Dlouhé Stráně na Šumpersku, nebo menších projektů se zapojením retenčních nádrží na sjezdovkách.
Pokud máme mít komunitní energetiku v České republice od příštího roku, je třeba mít tyto rizika vyřešená v krátkodobém horizontu. V opačném případě hrozí to, že jako už poněkolikáté, dobrá myšlenka, která v zahraničí funguje, dopadne špatně jako třeba například GDPR nebo služební zákon. U moderních trendů energetiky v tuzemsku k tomu navíc máme i zmíněný historický precedent.
Podobně to vidí i Ivan Adamec (ODS), předseda hospodářského výboru. „Jde o pokračování trendu decentralizace a dekarbonizace české energetiky. Komunitní energetika má ale v budoucnu sloužit všem občanům, a ne pár jedincům k zisku, jako tomu bylo při solárním boomu v roce 2010. Aby ale velké očekávání nevystřídalo velké zklamání, je třeba se shodnout nejenom na koncepci, ale na všech parametrech zákona. Zdánlivě drobné detaily mohou totiž způsobit velký rozdíl v celku,“ dodává poslanec Ivan Adamec.
Takzvaný LEX OZE II má dle plánu být schválený v červenci letošního roku. Podle aktuálního diskurzu ale vůbec jasné, zda se termín stihne. K novele je už v tuto chvíli přes tři sta stran připomínek v meziresortním řízení nejen z výše popsaných důvodů. Aby komplikací nebylo málo, ozývají se hlasy, jestli místo několikrát novelizované podoby nevytvořit zbrusu nový energetický zákon. Tento názor sdílí i předseda Teplárenského sdružení Mirek Topolánek, který říká, že koncepce stávajícího energetického zákona je přežitá a snaha o novelizaci po částech bude velmi obtížná.
I přes všechny problémy a nástrahy ale autor textu věří, že se podaří komunitní energetiku, na kterou nedočkavě čekají například někteří starostové, do České republiky implementovat a stihnout termín v roce 2024. Jak ale bylo několikrát zmíněno, je důležité tuto inovaci promyslet a vhodně ji implementovat na místní reálie.
O tématu bude řeč také na nacházející ideové konferenci Občanské demokratické strany.
člen odborné komise ODS pro životní prostředí