Novinky Mediální výstupy

Vážení páni předsedové, vážení vzácní hosté, dámy a pánové,

velké události se zpřítomní, když o nich mluvíme osobně, a právě to bych chtěl na tomto slavnostním shromáždění udělat. Pátek 17. listopadu byl jedním z mimořádně šťastných dnů v mém životě a myslím, že byl takovým pro mnoho lidí nejen mé generace. Tehdy mi bylo právě tolik, kolik je nyní naší demokracii – 25 let. A do té doby jsem nesměl dělat skoro nic z toho, co jsem chtěl, a neměl jsem žádnou perspektivu.

Vše před Listopadem byla šeď, nesvoboda, oprýskaná, neprostupná zeď. Potom se to změnilo. Přišel „rok zázraků“, jak to nazval historik Timothy Garton Ash. Pro mě to byly spíše „roky zázraků“. Prožil jsem krásných 25 let. V osobním i pracovním životě jsem mohl uskutečnit vše, co jsem si přál. Za to pociťuji vděčnost a chápu to jako dar – zvláště, když to srovnám třeba s podmínkami generace svého otce, který byl v mládí vězněn nacisty, pak pronásledován komunisty a když se dočkal svobody, byl již v důchodovém věku. Moje generace získala svobodu a dostala možnost dělat vše, po čem jsme toužili. A já jsem toho plně využil. A pokračoval bych v tom dál, byl bych stále na univerzitě a věnoval se práci, kterou mám rád. Nestál bych dnes zde před vámi jako předseda politické strany, kdybych si nemyslel, že to, čeho jsme v Listopadu 1989 dosáhli, je dnes ohroženo. To je důvod, proč jsem v politice a to je důvod, proč jsem znovu připraven o svobodu a demokracii v této zemi bojovat – aby moje děti měly stejné šance, jaké jsem měl já, a mohly žít dobrý nebo ještě lepší život.

Občanská demokratická strana, kterou zde dnes reprezentuji, je přímou pokračovatelkou Občanského fóra. Jsme politická strana, která vždy stála na principech parlamentní demokracie, která hájila lidskou svobodu a tradiční politiku. Přestože sami sebe v ODS měníme, na našich principech nemusíme měnit nic. Neseme v sobě étos Listopadu 1989, étos svobody a demokracie. Ten nám dává sílu a orientaci i v těžkých časech a ve chvílích, kdy mnozí orientaci už ztratili.

Albert Einstein jednou řekl, že „politika je mnohem těžší než fyzika“. A to je pravda. A demokratická politika je i ošklivější než udržovaná zahrada. A stejně jako zahrada taky není nikdy dokončena, jak o tom psával Karel Čapek. Demokratická politika je složitá, nemá jednoduchá a laciná řešení, vyžaduje dlouhou diskusi a často vyhrává ten, koho zrovna nechci. Ale, jak říkával už Masaryk: „Má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii.“ Demokratická politika je jedinou zárukou toho, že budeme mít svobodu, šance a příležitosti. Demokratická politika je naší ochranou před nebezpečími i před námi samými. Bez ní nebudeme šťastní. 

To, co jsem dělal před Listopadem 1989, mě naučilo jednu věc – když něčemu věříte a vidíte cíl, není podstatné, že máte obavy, že čelíte tlaku a ohrožení, podstatné je nebát se a něco dělat. Proto se nebojím ani teď. Nebojím se upozorňovat na nová nebezpečí, která mnozí ještě nevidí, nebo si je nepřipouštějí. Dnes už nás tolik neohrožují ti, kteří věří marxismu, i když potenciál této ideologie se bohužel ještě nevyčerpal, ale ohrožují nás především ti, kteří uvěřili autoritativním postupům nebo manažerské anti-politice. Ohrožují nás noví vůdcové, kteří zneužívají demokracii k propojení ekonomické, mediální a politické moci. Ale hlavně nás a naši svobodu ohrožujeme my sami. Chceme vše zabezpečit, zregulovat, zkontrolovat, vytvořit kvóty, směrná čísla. Na všechno potřebujeme zákony a vyhlášky. Jsme politicky korektní a neříkáme pravdu. Hodnoty a ideje jsme nahradili postmoderními ideologiemi. Národní zájmy jsme hodili za hlavu, abychom se mohli přizpůsobit kdejakému nesmyslu ze zahraničí. V Listopadu jsme s odkazem na Komenského zpívali na náměstích s Martou Kubišovou, že teď se „ztracená vláda věcí tvých k tobě navrátí, lide, navrátí“. A dnes vládu věcí svých přenecháváme byrokratům, samozvaným odborníkům, ideologům a oligarchickým vůdcům. A máme pocit, že demokratická diskuse, poukazování na hodnoty a principy, nás jen zdržují od práce.

V sousedním Německu je s demokracií spokojeno 67 % lidí a nespokojeno jich je 11 %. U nás je s demokracií spokojeno 48 % občanů, zatímco nespokojeno je 49 %. To jsou pro nás nelichotivá a hlavně nebezpečná čísla. Demokracie totiž ještě více než většinové rozhodování nebo jasná pravidla, která se stejně dají zneužít, potřebuje přesvědčené demokraty. Nebudeme-li přesvědčenými a aktivními zastánci demokracie, my občané České republiky, pak nemáme šanci svoji svobodu a demokracii udržet.

To, co říkám, je o to aktuálnější, že svět kolem nás je znovu nebezpečný. Nepomůže nám, když si to nepřiznáme, svět se tím bezpečnějším nestane. Na Blízkém východě se rozrůstá nová, brutální a agresivní forma radikálního islámu v podobě Islámského státu, který se nijak netají úmyslem zasáhnout do Evropy. Na tradiční konfliktní linii procházející Ukrajinou se rozhořel boj, do nějž je zapleteno Rusko. Rusko s tradičními velmocenskými ambicemi, s jaderným potenciálem, s pocitem prohry ve studené válce, s odhodláním vzít si, co je k dispozici, jak to ukázalo v případě Krymu. Nedávno jsem zaslechl vtip: „Víte, s kým sousedí Rusko? S kým chce.“ Nám, kteří známe dějiny a rozumíme Rusku už od Karla Havlíčka Borovského, by z toho ale měl běhat mráz po zádech. A právě v této kritické době ztrácí naše zahraniční politika jasné kontury. Nejvyšší ústavní představitelé zpochybňují společný postup západních demokracií, slovo ruského politika je více než údaje spojenců v NATO. Najednou, jako bychom znovu nevěděli, kam patříme. Takovou politiku jsme si možná mohli dovolit v časech bezpečných. V časech nebezpečných, v jakých jsme teď, je to politika neodpovědná, jdoucí proti národním zájmům. Nelze být chytrá horákyně někde „mezi“, nelze jít žádnou třetí cestou zahraniční politiky, nelze se z toho „vyšvejkovat“ a myslet si, že nám za to všichni zatleskají. Autoritativní režimy a jejich vůdci, kterým se někteří naši politici snaží zavděčit, takové jednání považují za slabost a pohrdají námi. Naši spojenci jsou tím naopak znejištěni a nebudou za námi stát. Je toto rozumná politika? Jediné, co zajišťuje a také do budoucna zajistí naši bezpečnost, je euroatlantické společenství, spojenectví se západními demokraciemi i se všemi chybami, které mají. Touto cestou jsme se v Listopadu 1989 vydali a touto cestou musíme jít dál. Vše ostatní nás poškozuje.

Odkaz Listopadu je ale přece také v tom, že my sami se staráme o veřejné věci, že se podílíme na správě státu, že už nikdy nenecháme nikoho, aby to dělal za nás, žádnou jednu stranu, jednoho vůdce, jeden názor. Dnes kolem sebe slyším znovu volání po „silných“ vůdcích, kteří to těm demokratickým politikům ukáží, kteří nás budou řídit – jen jim to svěřme, však oni to za nás zařídí. Najednou bez veřejného odporu procházejí silná slova, opovrhování lidmi, sprosté chování, žvanění hloupostí, vtipy místo politických poselství – jako by to byly ty pravé atributy vůdcovství, charismatu a něčeho, k čemu máme vzhlížet. Kompetence, slušnost, rozvaha a vnitřní síla jsou dnes v politice málem pokládány za slabost. Je to samozřejmě tak hloupé, až by to bylo zábavné, a inteligentní lidé, by se nad tím mohli usmívat. Taky se nad tím někdy bavím. Nesmíme to ale podceňovat. Přesně takto se v minulosti měnily demokracie v diktatury. Čínský filozof  Lao-c´ už šest set let před naším letopočtem napsal velmi výstižně: „Dobrý vůdce je nejlepší v případě, že si lidé sotva uvědomují jeho existenci … když takový vůdce, který málo mluví, dokončí svou práci a dosáhne svého cíle, lidé pak řeknou: Tohle jsme udělali sami.“ Ano, my nepotřebujeme podivné, autoritativní, sebestředné vůdce, těch se najde vždycky dost. My potřebujeme demokraty. My potřebujeme být demokraty a starat se o naši svobodu. Vládu našich věcí už nikdy nesmíme přenechat někomu jinému. To je přece to pravé poselství Listopadu 1989.