Novinky Mediální výstupy

 

Veřejný prostor zahlcují výroky, nad nimiž zůstává rozum stát. Bohužel rozum už není to, co mediálně rozhoduje. Jen kvůli směsi arogance, demagogie a neschopnosti rozlišovat musíme poslouchat, že NATO je stejné, ne-li horší než Varšavská smlouva, že EU je totéž co RVHP, že bruselský „diktát“ se vyrovná moskevskému, a že USA jsou nebezpečnější než Rusko. Dokonce se dovídáme, že v srpnu 1968 nás snad obsadili Ukrajinci, Rusové byli proti. Zaznívá to více či méně explicitně už i od některých ústavních činitelů.

 

Co se nad tím ale podivuji, že? Postupná bagatelizace komunismu a rehabilitace různých forem socialismu nás dovedla až ke slučovací vládě levice, na níž se přímo podílejí komunisté. Prezident dlouhodobě otáčí zahraničněpolitickou orientaci naší země východním směrem. Ztráta soudnosti již bohužel není jen výsadou levice. V tomto dobře propagandisticky řízeném chaosu se zdánlivě těžko rozlišuje pravda od lži, skutečnost od pocitu, iluze od jistot. Jenomže některé věci jasné jsou.

 

Ruský básník Jevgenij Jevtušenko končí svou slavnou báseň Tanky se valí Prahou z roku 1968 těmito verši: „Ať nade mnou jen srdcem/napíšou stroze, naze:/ ‚Byl ruský básník. Zdrcen/ruskými tanky v Praze.‘“ Jevtušenko si mohl své působivé verše ušetřit, kdyby znal „historicky přesný“ výklad předsedy současných českých komunistů Filipa. Dozvěděl by se, že zastává „protiruské stanovisko“, a že za invazi mohou Ukrajinci. Jevtušenko ale nestihl provést sebekritiku, stejně jako Zdeněk Mlynář už nemůže svoji známou knihu Mráz přichází z Kremlu přepsat na „správnější“ Mráz přichází z Majdanu…

 

Čtenář snad promine tyto ironické věty. Filipova interpretace srpna 1968 je tak absurdní, že vážnou debatu ani neumožňuje. Není potřeba historických výkladů. Jevtušenkovy verše ukazují skutečnost autentičtěji, přesvědčivěji a pravdivěji než promoskevské slovní eskamotérství Vojtěcha Filipa.

 

V osmašedesátém nás obsadili Rusové, stejně jako v devětatřicátém Němci (a ne Rakušané, i když odtud pocházel Hitler). Tak to po léta všichni říkáme. Tyto věty jsou pravdivé a historicky obhajitelné. Neobsahují samozřejmě pravdu celou. Jsou oprávněnou zkratkou vyjadřující naši dějinnou zkušenost.

 

Nevyplývá z nich ale ani zavilé antiněmectví, ani primitivní protiruský postoj. Mnohem důležitější než národnostní určení agresorů je povaha jejich režimu. Byli jsme obětí nacistického Německa a bolševického Ruska, tedy nacismu a komunismu, dvou totalitních ideologií a na nich postavených imperiálních říší. A to je to důležité, co má význam i pro naši současnost.

 

Křehkou existenci našeho samostatného státu lze obhájit jen prostřednictvím demokratického řádu, napsal jsem ve svém minulém textu. To má zcela konkrétní rozměr. Jen demokratické státy se svým právním řádem, veřejným rozhodováním a garantovanými svobodami jsou zárukou bezpečnosti a suverenity pro jiné demokratické státy. Pro Českou republiku z toho vyplývá jasný a prioritní národní zájem. Být součástí společenství demokratických států, podílet se na kolektivní bezpečnosti Severoatlantické aliance a spolupráci v rámci Evropské unie. Nic jiného není a nemůže být poučením z našich traumatických okamžiků 20. století. Nic jiného není bezpečné, poctivé a vlastenecké.

 

Slyšíme hlasy, stále hlasitější, které chyby demokratického Západu vydávají za princip. Co je v tom za logiku? Pokud vám starší sestra občas sebrala hračku, pohádala se s vámi nebo vás jednou nepodržela při hádce s rodiči, vyvodíte z toho závěr, že je horší než recidivista odnaproti, který vykrádá opakovaně celou čtvrť, ale vás vždy pěkně a s úsměvem pozdraví?

 

Svět není ideální, státy se dopouštějí omylů a velké národy mají přirozeně imperiální povahu. U demokratických států se tyto nevýhody a rizika významně eliminují. Chyby a rozpínavé ambice dlouhodobě koriguje veřejné mínění, občanská společnost, demokratické brzdy a protiváhy. Proto jsou bezpečnější pro své okolí a proto nezhoršují situaci státům a národům, které spadají do sféry jejich mocenského vlivu.

 

Mezinárodní vztahy jsou ovládány zájmy, mocí a silou (a z nich vyplývajícími dohodami, zárukami, rovnováhou apod.). Je naivní myslet si, že to je a může být jinak. Neexistuje dlouhodobě geopolitické „prázdno“. Pokud vznikne, je zaplněno mocenskými ambicemi toho, kdo má dost motivace a prostředků. Pro středně velký stát uprostřed Evropy není cestou k zajištění suverenity a bezpečnosti být chytrou horákyní, být „mezi“, vytvářet prázdný prostor mezi velmocemi, který je jen iluzí. Pro nás je jedinou zárukou dobré a bezpečné existence našeho národa být demokracií mezi demokraciemi, které jsou navzájem dostatečně silné, aby se chránily. To je politický realismus, to je správné porozumění politice, to je naše cesta.

 

Osmašedesátý rok nám neříká, že Rusko je za každé situace nebezpečné. Je v našem zájmu, aby Evropa, NATO a Česká republika měly s Ruskem korektní vztahy, lepší než dosud. Jenže Rusko není mezinárodně zdrženlivé. Anektovalo Krym, ohrožuje státy na své západní a jižní hranici, znovu se probíjí do citlivé oblasti Blízkého východu. Z Ruska, které není demokratické, pro nás nevyplývají žádné bezpečnostní záruky, jistoty, žádná lepší perspektiva. V osmašedesátém byli autoři „zvacího dopisu“ považováni za zrádce národa. Oprávněně. Podobně musíme pohlížet na všechny, kteří chtějí oslabit naši příslušnost k demokratickému Západu a nabízí nám iluze východního ráje s jeho autoritativními režimy. Děkujeme, nechceme. Z iluzí a pozemských rájů jsme snad vyléčeni. I díky zkušenosti srpna 1968.

 

„Marx jsou akorát tanky valící se přes Prahu,“ napsal americký spisovatel Charles Bukowski. Vystihuje to nejpodstatnější. Neohrožují nás národy a státy. Ohrožují nás ideologie, autoritativní režimy, nesvoboda cizí i naše. To je poučení ze srpna 1968. Naše dobrá budoucnost byla demokratická při založení našeho státu před sto lety – a naše dobrá budoucnost je demokratická i dnes. Jiná cesta přinese dříve či později jen tanky a nesvobodu.