Jak v Česku zlepšit vzdělávání
12. října 2017
(Pravý břeh) Čtyři priority, které pomohou vyřešit slabé a rizikové stránky českého vzdělávacího systému: Zajištění rovnosti šancí na dobré vzdělání, podpora individualizace vzdělávacích přístupů, otevření pedagogické profese novým zájemcům a zlepšení organizace a kompetencí ve školství.
Vzdělávání se v poslední době stává stále výraznějším tématem veřejné debaty, a to nejen té předvolební. Nepochybně i proto, že do role rodičů školou povinných dětí dospěla početně silná generace narozená v sedmdesátých a na počátku osmdesátých let minulého století. Dnešní rodiče navíc mají v průměru vyšší formální vzdělání než předchozí generace a disponují rozsáhlejšími životními zkušenostmi, neboť měli děti typicky později, než bývalo zvykem dříve. Vzdělávání se tedy stává stále důležitějším politickým tématem – nejen proto, že si lidé jeho důležitost více uvědomují, ale také proto, že mají na vzdělávací instituce stále vyšší nároky.
Aktuální předvolební rozměr debaty o vzdělávací politice se točí hlavně kolem potřeby napravit odměňování učitelské profese. Na tomto konkrétním tématu lze mimochodem krásně ukázat, že pravo-levý politický střet je stále živý: pravice preferuje odměňování podle výkonu hodnoceného zaměstnavatelem (ředitelem školy), zatímco levice dává přednost mzdové rovnosti učitelů. Široký společenský konsensus, že otázku odměňování učitelů je nutné vyřešit, snad povede k jasnému pozitivnímu posunu. Bylo by však chybou domnívat se, že se tím automaticky vyřeší všechny ostatní problémy českého školství, ba dokonce i to, že lépe zaplacená učitelská profese automaticky přitáhne lepší učitele, čímž se vzdělávání samo od sebe zlepší.
Podívejme se proto na několik klíčových témat vzdělávací politiky a zkusme si pro ně vymezit pravicovou agendu.
Rovnost šancí
Česko je v evropském měřítku středně velkou a relativně kompaktní zemí, přesto zde máme dramatické rozdíly v kvalitě vzdělávání. Tyto rozdíly existují nejen mezi regiony, ale i mezi školami a dokonce i uvnitř jednotlivých škol. Rozpětí v kvalitě vzdělávání bylo naposledy uceleně popsáno ve studii poradenské společnosti McKinsey z roku 2012, nemáme však důvod se domnívat, že se od té doby situace nějak zásadně zlepšila. Rozdíly v kvalitě výsledků vzdělávání mezi jednotlivými kraji podle této studie odpovídají až 1,5 roku školní docházky (zjednodušeně řečeno: deváťák v nejhorším kraji je na úrovni sedmáka v kraji nejlepším) a lze je přirovnat k rozdílům kvality školství v Austrálii nebo v Řecku.
Přibývají navíc rozdíly mezi jednotlivými školami v rámci regionů a obcí, včetně fenoménu polosoukromých (často skrytě zpoplatněných) výběrových tříd na veřejných školách. Rodiče nemají záruku, že v podstatě jakákoli základní škola bude v zásadě dobrá, a děti nemají šanci na životní start za rovných podmínek. Specifickým faktorem je kromě vzdělání a majetku rodičů také samotné místo bydliště. Nesrovnatelnost kvality vzdělávání uvnitř ČR proto také znesnadňuje mobilitu uvnitř státu a přispívá k tomu, že se některé části země vylidňují a ztrácí životaschopnost.
Rovnost šancí na dobré vzdělání je podmínkou pro to, aby lidé systém uznávali za férový. Nejde o nic menšího než o udržitelnost demokracie a s ní spojeného modelu ekonomiky.
Rovnost šancí na dobré vzdělání a na dobrý start do života je však dlouhodobě podmínkou pro to, aby lidé systém uznávali za férový. Nejde o nic menšího než o udržitelnost demokracie a s ní spojeného modelu ekonomiky. Postupné, avšak důsledné a neustálé zmenšování rozdílů v kvalitě škol z hlediska výsledků vzdělávání tak musí být první prioritou a základem celé vzdělávací politiky.
Individualizace a svoboda volby versus potřeba standardu
Moderní společnost se stále více individualizuje, za což vděčíme vlivu informačních technologií, uplatňování poznatků biologie (zejména zvyšujícího se poznání lidského genomu a mozku) a také obecně se prohlubující specializaci lidských činností (dělba práce je jedním z motorů celého dějinného vývoje lidstva). Současnou podobu školství však formovala zejména doba industrializace 19. století se svým důrazem na disciplínu a standardizaci. Školství proto poptávce po individualizaci přístupů zatím příliš neumí jít vstříc. V nejbolestivější podobě se to projevuje v
debatě o tzv. inkluzi, jde však o problém obecný a týkající se všech.
Debata o vzdělávání současně dlouhodobě blokuje to, že existuje velká řada názorových proudů ohledně „toho správného“ pedagogického přístupu, přičemž každý z těchto proudů má ambici prosadit svoje pojetí školy a výuky jako státní normu. Protože žádné takové jednotlivé řešení z povahy věci obvykle nezíská majoritní podporu, je školství jako celek neustále smýkáno sem a tam. Bývá to připisováno často se střídajícím ministrům školství, to je však spíše průvodní jev a důsledek než příčina.
Stát má vymezit základní požadovaný rozsah znalostí v „uzlových bodech“ vzdělávací dráhy. Je věcí škol, aby zvolily konkrétní pedagogický přístup, a je věcí rodičů, aby pro své děti vybrali školu.
Ve skutečnosti stát žádný „správný přístup“ ve vzdělávání prosazovat nemá. Mimo jiné i proto, že nynější velmi dynamický rozvoj vědeckého poznávání mozku a učení se nás upozorňuje, že o těchto věcech stále víme velmi málo. Nejlepším řešením je proto předat rozhodnutí o konkrétní podobě vzdělávání na mikroúroveň, tedy školám a rodičům. Stát má definovat vzdělávací standard, tedy vymezit základní (toto slovo zdůrazněme) požadovaný rozsah znalostí a dovedností v určitých „uzlových bodech“ vzdělávací dráhy. Je věcí škol, aby (se schválením zřizovatelů a školních rad) zvolily konkrétní pedagogický přístup a způsob organizace výuky. A je věcí rodičů, aby podle svých preferencí a osobního svědomí pro své děti vybrali školu, kterou si přejí. (Anebo je vzdělávali vlastními silami doma – to je však mimořádně náročná varianta, kterou zvolí jen naprostá menšina rodičů.)
Mimochodem, platná školská legislativa z roku 2005 tomu všemu poskytuje velmi dobrý základ. Do jisté míry by v první fázi stačilo zjednodušit a zpřehlednit rámcové vzdělávací programy pro jednotlivé obory vzdělávání a také je lépe provázat mezi sebou z hlediska návazností jednotlivých typů a stupňů škol. Vedle toho však potřebujeme, aby volba školy byla skutečně svobodná, což znamená rovný přístup k registraci nově vznikajících škol bez ohledu na formu zřizovatele a přímočaré, nebyrokratické financování jdoucí za žákem. (Souběžně s tím by však měl existovat základní institucionální příspěvek, který by zabezpečil dostupnost alespoň jedné školy v obci a – na základě vyjednávání mezi ministerstvem a příslušným krajem – programy na cílenou intervenci v regionech s podprůměrnými výsledky.)
Podpora učitelské profese
Uvolnění prostoru pro pedagogickou autonomii a tvořivost na úrovni škol (mimo jiného důslednou debyrokratizací!) by bylo významným stimulem pro zvyšování atraktivity učitelské profese. Učitelství je vlastně v jádru dost svobodné povolání s relativně širokými příležitostmi uplatnit se. Musíme se však naučit dívat se na něj jinak, než jsme zvyklí.
Dosavadní představa učitelské profesní dráhy začíná pedagogickou fakultou (případně učitelským oborem na „neučitelské“ fakultě) a pokračuje celoživotním učitelováním. Při stálém prodlužování lidského života však tento model bude stále obtížněji udržitelný – už proto, že by reálně znamenal až čtyřicet let za katedrou, což by při plném nasazení málokdo vydržel. Dnešní rigidní systém požadavků na vstup do učitelské profese, které jsou vázány na dlouhé formální studium na příslušné fakultně, současně znemožňuje, aby se učiteli relativně snadno stali i lidé, kteří se dosud zabývali něčím jiným a měli by zájem svou kariéru změnit.
Učitelská profese se může vyvíjet směrem k větší diverzifikaci, jako se to děje v jiných sektorech, například ve zdravotnictví.
Reforma přípravy učitelů na fakultách prostě již dávno není dostatečným řešením. Opomíjeným, ale velmi důležitým krokem pro zlepšení kvality školství (a kvality a motivace učitelů) je tak otevřený systém učitelské kariéry, který bude příchod z pedagogické fakulty a z jiného povolání chápat rovnocenně. Současně je třeba mít otevřenou mysl i v tom smyslu, že učitelská profese se může vyvíjet směrem k větší diverzifikaci, jako se to děje v jiných sektorech, například ve zdravotnictví. V delším horizontu se tak může ukázat, že vedle menšího počtu skvěle zaplacených špičkových učitelů se dobře uplatní „střední pedagogický personál“, který první skupině bude pomáhat vytvářet podmínky. Stát by měl takový vývoj umožnit zejména tím, že bude šetřit s mírou detailů regulace, což by vyžadovalo jiné pojetí zákona o pedagogických pracovnících.
Dobrá a nebyrokratická správa školství
Z hlediska modelu organizace a správy školství je třeba nejprve zvážit výchozí stav. V Česku máme hodně obcí, které jsou relativně malé (v Rakousku má samostatná obec nejméně 10 tisíc obyvatel, u nás 75 % obcí nepřekračuje 1 500 obyvatel). Jedním z nepsaných atributů samostatnosti a životaschopnosti obce je přitom samostatná škola. Náš systém tak v sobě má od počátku zakódovanou jistou míru neefektivity a vysokých nákladů. Toto uspořádání musíme umět akceptovat a pracovat s ním, protože odpovídá zdejší společenské a politické vůli.
Fragmentovaná a mnohavrstevnatá správa školství je však sama o sobě také jedním ze zdrojů byrokracie, zejména ve vztahu k výkaznictví. Řešením je jednoznačněji odladit kompetence jednotlivých úrovní (obcí, krajů, ministerstva) a koordinovat mezi nimi statistické a evidenční požadavky, aby se nesbíraly nepotřebné údaje nebo aby stejné údaje nebyly vyžadovány vícekrát. Zásadní je jednoduchý způsob financování, jehož základ by měl směřovat za žákem.
Roli ministra školství je potřeba demytizovat.
Role ministra školství je v tom všem důležitá, ale jinak, než se obecně smýšlí. Od ministra školství by společnost měla očekávat především nastavení základního vzdělávacího standardu a jemu odpovídajícího funkčního organizačního a ekonomického modelu školství. Nikoli prosazování určitého pedagogického přístupu a způsobu výuky. Ministr školství je u nás stále trochu vnímán jako nejvyšší učitel, což symbolicky podtrhuje jeho pravidelný projev k začátku školního roku. V jiných resortech už nic takového nevidíme – například od ministra zdravotnictví (a to je resort svým charakterem školství vlastně velmi blízký) nikdo neočekává, že bude určovat léčebné postupy a na začátku roku přednášet poselství lékařům, sestrám a pacientům. Roli ministra školství je tedy potřeba demytizovat a posadit do praktické roviny reprezentanta veřejnosti ve vztahu ke vzdělávacímu systému. Českou vzdělávací politiku dlouhodobě příliš táhne hemžení mnoha zájmových skupin a názorových proudů uvnitř školského systému. Potřebuje proto moderování a korektiv, včetně korektivu úřednických nápadů a iniciativ.
Tyto čtyři prioritní oblasti – zaměřit se na rovnost šancí na dobré vzdělání, podpořit individualizaci přístupů ve vzdělávání, otevřít pedagogickou profesi novým kvalitním zájemcům a odladit organizaci a kompetence ve školství – samozřejmě nejsou vyčerpávající a samospasitelné. Kdybychom se však vydali touto cestou, která jasně přesahuje jedno volební období, dostaneme ve vzdělávání mnohem dál.
Jiří Nantl
expert ODS pro výzkum a inovace