Novinky Mediální výstupy

 

 

 

Vlast je pro mě důležité slovo. Tak to je, ale když sám sebe slyším, jak ti odpovídám, tak se hned trochu zarazím. V češtině máme problém s některými pojmy. Národ, vlast, hrdost, vlastenectví, to jsou slova, která byla tolikrát zneužita, že máme často ostych je používat, nebo je změkčujeme a vyslovujeme je jaksi s výhradou. Takže nejde o slovo, ale o obsah. Není důležité, jestli to nazvu vlast, národní stát nebo jakkoliv jinak. Důležité je to, že – jednoduše řečeno – někam patřím a vím kam. Mluvme třeba o domově.

 

Člověk potřebuje někam patřit, aby byl šťastný. Mít někde domov, ve kterém pořád nemusí být, ale o kterém ví, že to je jeho domov. A co to znamená? Místo, kde se cítím bezpečně, kterému rozumím, kde jsou lidé, s nimiž sdílím stejnou zkušenost, tradici, hodnoty, humor, které vytváří předpoklady pro to, abych mohl žít šťastný život. A to je přece vlast. Má to i širší souvislosti, protože je to i místo, které mě utvářelo, díky kterému jsem takový, jaký jsem. A i když žiji v cizině a dokonce i když se do své vlasti nesmím vrátit, tak pociťuji pocit sounáležitosti s vlastí. To je přece naše zkušenost. Mnohokrát se to ukázalo na konkrétních osudech exulantů ve dvacátém století.

 

 

Vlast se těžko definuje, ale je to něco naprosto konkrétního, co patří k našemu životu. Kdo to popírá, popírá tak trochu sám sebe a vytváří společnost, která je vykořeněná, odcizená a vlastně nespokojená. Nechci se odkazovat na filozofy, ale i v moderním politickém myšlení je rozlišování mezi „blízkostí“ a „dálavou“, mezi „domovem“ a „cizotou“ shledáváno důležitým. Já jsem ve svých politologických textech použil a rozvinul pojem „blízké identity“. Tvrdím, že potřebujeme srozumitelný, bezpečný, nám blízký prostor, s nímž jsme schopni se ztotožnit. Ten nám vytváří právě národní stát, díky kterému fungují ty nejlepší věci moderní společnosti, jako je třeba svoboda a demokracie. Ale úplně jednoduše: vlast, a tedy národní stát, je pro mě něco hmatatelného, je to můj domov, moje kořeny, moje prostředí, něco, co mám rád bez ohledu na to, v jaké kvalitě se to zrovna nachází.

 

„Člověk potřebuje někam patřit, aby byl šťastný. Vlast, a tedy národní stát, je pro mě něco hmatatelného, je to můj domov, moje kořeny, moje prostředí, něco, co mám rád bez ohledu na to, v jaké kvalitě se to zrovna nachází.“

 

 

Měl jsem to štěstí, že jsem mohl projet doslova celý svět. Byl jsem na všech kontinentech, včetně Antarktidy. Většinou pracovně, ale to mi zase možná víc než turistovi umožnilo poznat nejenom mentality, ale taky pracovní podmínky, způsob chování a třeba i to, jak v jednotlivých zemích lidé žijí. Na základě tohoto poznání říkám, že bych vlastně nechtěl žít jinde než v České republice. A ty víš, že to není nějaká fráze nebo vykalkulované marketingové konstatování. Je to samozřejmě i proto, že tady jsem doma, jak jsme o tom mluvili před chvíli. Ale důvodem je určitě i to, že podmínky pro život, to, co nazývám kumulovaná životní úroveň, tady patří k nejlepším na světě. Co tím myslím? Srovnávat země jen třeba podle růstu HDP je velmi zavádějící kritérium. Ale když srovnáš dohromady hospodářský rozvoj, sociální úroveň, kvalitu škol, nemocnic a dopravy, kulturní podmínky, způsob bydlení a péči o veřejný prostor, hygienické standardy, krajinu, riziko přírodních katastrof atd., atd., tak nenajdeš na světě moc lepších míst k životu, než je část středozápadní Evropy, do které patří i Česká republika.

 

 

Často říkám svým studentům, aby cestovali a že po té zahraniční zkušenosti uvidí, co všechno je v České republice dobré, i když jim to teď tak třeba nepřipadá. Po čase mi dávají za pravdu. A taky jim říkám, aby se nedívali, jak v té které zemi žijí elity nebo nějaké alternativní skupiny, ale jak žijí normální lidé, jak žije střední třída. To je to nejdůležitější. Když mi někdo říká, ale v Rusku nebo Číně je to dnes lepší, progresivnější, zajímavější než u nás, tak se ho hned zeptám, jestli byl mimo Moskvu a Peking, ovšemže ne v Petrohradě nebo Šanghaji, ale třeba v Uljanovsku, Jekatěrinburgu, Si-čhangu, a to jsou ještě všechno dobrá místa, nebo v malých městech a vesnicích, a jestli viděl život normálních lidí. Pak se bavme o tom, kde je to lepší. Dojmy z televize nebo z pětihvězdičkového hotelu v obchodní čtvrti hlavního města jsou zavádějící.

 

Ale abych se ještě vrátil k tomu osobnímu rozměru tvé otázky. Pro mě je třeba důležitá kultura v nejširším slova smyslu, od umění přes architekturu, nábožensko-filozofickou tradici, až po životní prostředí, design, módu, jídlo a pití. Mě vlastně moc neláká exotika. Bylo by pro mne velmi těžké, kdybych musel žít mimo prostor západní civilizace. A mám rád mnoho evropských zemí, a v některých bych i dovedl žít, což je ale něco jiného, než že tam rád trávím dovolenou. Kdybych musel, dokázal bych asi docela spokojeně žít v severní Itálii, v některých částech Německa, v Rakousku, v některých částech Spojených států amerických a našlo by se ještě pár dalších míst. Ale dobrovolně ne, chci zůstat doma, to je moje povinnost i radost. Měl jsem jako vědec opakovaně příležitosti odejít na delší dobu do zahraničí a vždycky jsem se rozhodl, že chci být tady. A nikdy jsem toho nelitoval.

 

„Přímá demokracie dobře funguje pouze v malých, přehledných komunitách, v městských státech, celostátně jen ve výjimečných a důležitých otázkách. S prvky přímé demokracie by se v moderních demokratických státech mělo šetřit.“

 

 

K referendům jsem velmi skeptický, a to z mnoha důvodů. Je velký omyl myslet si, že zastupitelská demokracie – tedy to, že si lidé zvolí nějaké zástupce, kteří za ně pak rozhodují – je nějaká zastaralá forma demokracie a teď přijde ta „lepší“, tedy přímá, kdy lidé budou rozhodovat prostřednictvím lidových hlasování, referend o všem, až se všichni uhlasujeme. Přímá demokracie nijak nevylepšuje demokracii. Je to naopak historicky starší forma. Dobře funguje pouze v malých, přehledných komunitách, v městských státech, celostátně jen ve výjimečných a důležitých otázkách. S prvky přímé demokracie by se v moderních demokratických státech mělo šetřit.

 

Reprezentanti, tedy lidmi zvolení zástupci, se dnes už profesionálně, tedy celodenně, věnují komplikovaným politickým otázkám a podle směsi informací, poznání, ideologie, přesvědčení a samozřejmě stranického doporučení se rozhodují. Chtít po všech lidech, aby měli na každý detail svůj názor, aby ho projevovali pořád v nějakém hlasování, je nesmysl. Proč by měl někdo třeba rozhodovat o tom, jaká koupíme letadla, jaké budou podmínky pro tepelné elektrárny nebo zda je zavřeme, jestli budeme udělovat azyl po půl roce nebo po roce apod. Vždyť to ani nejde. Je spousta témat, která z povahy věci nejsou řešitelná formou referenda. Nebo si někdo myslí, že o rozpočtu bychom mohli opravdu všichni hlasovat? Nebo o zahraničních smlouvách? Tam je to každému jasné. Jenomže přímá demokracie nepatří ani do rozhodování třeba o kultuře nebo o školství. Co mají žáci vědět, musí určit odborníci a prosadit zvolení politici, nemůže se o tom hlasovat. Stejně tak třeba o tom, co se bude podporovat v kultuře, rozhoduje vlastně elita a nikdy ne lidové hlasování. Kdo chce, ať volí zlatého slavíka, tam se projeví názor lidí, ale všichni nemohou hlasovat o tom, jaká bude struktura rozpočtu ministerstva kultury. Jinak by to taky mohlo dopadnout tak, že rozpustíme Českou filharmonii a všechny peníze pošleme Michalu Davidovi. Schválně volím absurdní příklady, chci na nich ukázat, že existují jasné hranice, kde má smysl rozhodovat přímo a kde naopak musí rozhodovat zastupitelé, zvolení reprezentanti. Proto nejsem stoupenec obecných referend, která se dají vyhlásit k čemukoliv, ale pouze speciálních referend k důležitým věcem, k nejdůležitějším věcem.

 

„V demokracii nezáleží jen na tom, jak většina, která může být zmanipulovaná, rozhodne, ale záleží i na tom, jak probíhá rozhodovací proces a co se děje s jeho výsledky.“

K důležitým věcem patří referendum, které se týká vystoupení z Evropské unie?

 

Kdyby se vláda rozhodla, že je pro Českou republiku lepší odejít z Evropské unie (pro všechny podlé a/nebo méně chápavé komentátory zdůrazňuji a podtrhuji, že já si to nemyslím!), tak by podle mě měla tento svůj úmysl podrobit lidovému hlasování a řídit se vůlí občanů.

 

Z toho, co jsem řekl, ale také vyplývá, že naopak považuji za rozumná a užitečná referenda na místní úrovni. V malých komunitách, kde se všichni mohou detailně seznámit s problémem, který se jich přímo dotýká, je na místě, aby lidé rozhodovali. Jestli se má moje obec spojit s jinou, jestli mně má za domem stát spalovna, jestli se v obci, kde žiji, bude těžit uran, do toho mají lidé mít co mluvit přímo. Referendum na celostátní úrovni, a to je trochu i zkušenost Švýcarska, kde to v celku opravdu funguje, často vede k zamlžení problému, snižuje inovativní schopnost společnosti a brání odvážným rozhodnutím. A pak je tu jeden historický argument. Lidová hlasování byla v minulosti použita diktátory k eliminaci demokracie. Protože v demokracii nezáleží jen na tom, jak většina, která může být zmanipulovaná, rozhodne, ale záleží i na tom, jak probíhá rozhodovací proces a co se děje s jeho výsledky. Takže s referendy šetřeme a nechme instituce v našich západních demokraciích tak, jak jsou, protože to vlastně dobře funguje. Co taky čekáš jiného od zdravě konzervativního politika?