Tomáš Jirsa Články

Zvláště poté, co byly argumenty našeho členství ve skupinách států preferujících úsporný rozpočet (like minded) a států tzv. přátel koheze již stokrát vysvětleny. 

 

Schizofrenii jakožto jistou vnitřní rozpolcenost tak lze například předhazovat tomu, kdo neví, zda zastupuje KDU-ČSL, nebo TOP 09, ale sotva české vládě. Mimochodem ministerstvo financí, zodpovědné za strategii vyjednávání o víceletém finančním rámci, věru není doménou ODS, což by pan europoslanec směřující svou kritikou očividně na nejsilnější vládní stranu asi mohl vědět. Rozhodnutí o účasti v obou skupinách pro jednání o víceletém rozpočtovém rámci tedy opravdu není jednostranným rozhodnutím ODS. 

 

 

Kdyby pan Březina věnoval pozornost dění na summitu Evropské rady, zjistil by, že premiérovi Petru Nečasovi nelze vyčítat, že nehájí české zájmy. Množství uskutečněných bilaterálních schůzek s partnery z jiných států vedlo k tomu, že diskuse o řadě dílčích parametrů pro budoucí čerpání prostředků z kohezní politiky (např. předfinancování projektů nebo výše finanční spoluúčasti na národní úrovni) se během summitu začala posouvat pro nás žádoucím směrem. Naše souběžné členství ve skupině přátel úsporného rozpočtu (like minded) a přátel koheze tak neslo své negociační výsledky, kdy jsme byli s dostatečným předstihem schopni své požadavky formulovat na obou fórech tak, aby co největší množství států dopředu znalo a chápalo naši pozici. 

 

Výsledný průnik, k němuž směřují jednání, tak bude zjevně představovat průmět zájmů obou skupin států, což České republice vyhovuje. Česká pozice není na jedné straně pozicí britskou, preferující co největší škrty, ale ani polskou, aspirující na vysoké příjmy nejen na kohezi, ale i na zemědělství. Petr Nečas nikdy neřekl, že mu je jedno, jak vysokou sumu pro ČR vyjedná. Europoslanec Jan Březina vytrhává jeho slova z kontextu. Samozřejmě chce premiér pro naši zemi získat co nejvíce prostředků na podporu jejího rozvoje, současně si ale uvědomuje, že problém ČR není ve výši samotné alokace na kohezní politiku, ale v efektivitě vynakládaných prostředků. To platí jak pro nás, tak pro evropské instituce. 

 

 

Je nesmyslné se domnívat, že evropský rozpočet není placen z "našich peněz", a že je tedy jedno, jak a kolik se bude utrácet. Naopak, úspory lze hledat jak v unijní administrativě, tak v pokusech přerozdělovat peníze z bohatších států zpět k nim domů, ať už cestou zemědělské politiky, přechodných regionů, globalizačního fondu, nebo tzv. nástroje propojení Evropy. S prázdnou, jak se zoufale obává Jan Březina, neodejdeme. Ačkoli Česká republika jako celek a její regiony bohatnou, lze racionálně očekávat, že v příjmu na hlavu zůstaneme i v budoucnu mezi největšími beneficienty z unijního rozpočtu. 

 

Stejně jako pan Březina zakončím svůj příspěvek bajkou. Ezop vypráví i příběh o psu, který našel kus masa a snažil se s ním v zubech přejít potok po úzké lávce. Uviděl svůj obraz na vodní hladině, a protože si myslel, že "ten druhý pes" má větší kus masa, chtěl mu ho vzít. Jenže jak otevřel mordu, přišel i o žvanec, který již držel v zubech. Snažme se tedy využít částky, kterou můžeme pro období 2014 až 2020 z kohezních fondů dostat, smysluplně a co nejlépe. Možná bychom mohli utrhnout větší kus masa, ale pokud se budeme soustředit jen na boj o co největší rozpočtovou obálku pro ČRa nebudeme se věnovat účelnému nakládání s ní, výsledek bude takový, jako bychom ani žádné dotace nedostali.