Kudy z té zelené šlamastyky
(Deník) Mlčící většina evropských obyvatel překvapeně zírá na další a další ambiciózní cíle na záchranu klimatu, které produkuje Evropská komise a Evropský parlament. Běžného života lidí nejvíce dotýká plánovaný zákaz automobilů se spalovacími motory a dekarbonizace energetiky a teplárenství.
Naprostá většina lidí považuje násilně prosazovanou elektromobilitu za nesmysl a slepou cestu. Tuší, že bruselským elitám jde spíše o to, snížit počet aut a dostat lidi zpět do veřejné dopravy. Mlčící většina také cítí, že si nové elektroauto kvůli vysoké ceně nikdy nekoupí a mezi lidmi kolují historky o deset let starých elektroojetinách, kde výměna baterie vyjde na statisíce.
A bezhlavý závod o dekarbonizaci energetiky vypínáním uhelných i jaderných zdrojů evropské vlády přehnaly natolik, že dnes musí zastropovávat ceny elektřiny a náklady na udržení sociálního smíru ženou deficity státních rozpočtů do oblak. Od září 2021 vynaložily evropské státy celkem 792 miliard eur (!) na pomoc domácnostem a firmám proti vysokým cenám energií. Jak správně poznamenal ekonom Lukáš Kovanda, „zastropování je v podstatě nepřiznanou kapitulací zastánců zelené agendy EU a Green Dealu“.
Druhotným výsledkem drahých energií je skutečnost, že kdo má doma komín, ten se vrátil k topení dřevem či uhlím a znečištění ovzduší v evropských městech v letošní zimě opět vzrostlo. Energetiku musíme přeci řešit na základě současných znalostí a technologií a ne zelenou ideologií a zatím nevynalezených systémů.
Kudy z té zelené šlamastiky ven? Vidím tři možné scénáře „návratu k rozumu“. První a nejhorší možností, kterou si nepřeji, je kvůli vysokým cenám energií pokles konkurenceschopnosti výrobců, růst nezaměstnanosti, zchudnutí společnosti a následné sociální bouře v mnoha zemích Evropy. Pod tímto tlakem by vlády musely ustoupit od ambiciózních zelených cílů.
Druhou možností je několikadenní „výchovný“ blackout v Německu. Elektrická rozvodná síť je složitý mechanismus, kdy poptávka po elektřině musí v každém okamžiku odpovídat nabídce, jinak se síť může „rozpadnout“.
Proto se spolu s masivním zvyšováním instalace občasných zdrojů elektřiny (sluníčko a vítr) obrovsky zvedají náklady na regulaci sítě a v záloze musí být kromě stabilních zdrojů jako jádro a uhlí také plynové a vodní elektrárny, které jsou schopny „nastartovat“ dodávku elektřiny během desítek sekund.
Bez masivních investic do rozvodných sítí, tedy dalšího zdražení elektřiny, jsou dnes sítě velmi labilní. Proti této variantě však stojí skutečnost, že evropské rozvodné systémy jsou propojené a smlouvami si zajišťují vzájemnou výpomoc. Není tajemstvím, že dispečink České energetické přenosové soustavy již několikrát řešil německé problémy možného blackoutu.
Ideální možností by bylo, kdyby pod zvyšujícím se tlakem veřejnosti nově volení evropští lídři a evropský parlament ustoupili z největších zelených bláznivin. Cestu ukázala italská premiérka Meloniová, která jako první veřejně zpochybnila evropskou legislativu, která zakazuje výrobu aut se spalovacími motory. Pochlapila se i česká vláda a Senát, když odmítly nerealistickou normu EURO7 pro nové automobily.
Problémem voleb včetně voleb do Evropského parlamentu je však skutečnost, že žádná politická strana nenapíše do volebního programu, že „bude usilovat o zákaz aut se spalovacími motory a zelenými restrikcemi bude zvyšovat cenu elektřiny“. Ve volebním programu bude mít napsáno, že „bude usilovat o ochranu životního prostředí a efektivnější využívání elektrické energie“. A proto jsme dnes tam, kde jsme.
senátor