Ještě k budoucnosti Šumavy
(Českobudějovický deník) I když jsem ve sporu o budoucnost Šumavy zvyklý na hodně, přesto mne aktivisté a na ně navázaní vědci občas překvapí. Již jsme si zvykli, že zatímco všude jinde je kůrovcová kalamita považována za tragédii, na Šumavě si kůrovce hýčkáme a s vytěženým dřevem ho již třináct let rozvážíme po celé republice. Ale že bude kůrovec v oficiálních dokumentech parku nazýván „ekosystémovým inženýrem“ je fakt bláznivina.
Vědci zodpovědní za šumavskou tragédii používají nejrůznější argumenty, aby toto své selhání vysvětlili: „I když tady nejsou téměř žádné vzrostlé stromy, je to stále les, ve kterém se téměř nic nezměnilo. Zůstala stejná půda, podhoubí, voda,“ říká jeden z nich. „Máme pomatenou terminologii. Smrkové plantáži s hříbkama říkáme les, a když se pak konečně rozpadne a může se nadechnout, už tomu les neříkáme. Přitom to je obráceně,“ poučuje nás jiný. Tito vědci nerozlišují mezi stínem stromu živého a suchého. Tvrdí dokonce, že „suchý strom spotřebuje méně vody než strom živý a tak suché lesy vodu šetří“.
A v nově navrhovaných Zásadách péče jdou tito lidé ještě dále. Přírodní zóna Šumavy, ve které se nezasahuje proti kůrovci, je nyní na necelých 30 procentech národního parku.
V roce 2036 může přesáhnout polovinu a v roce 2060 má být divočina dokonce na třech čtvrtinách území. Po celém světě se realizují projekty na sázení stromů a obnovu lesa s tím, že tím zmírňujeme změny klimatu. Navrhovaným rozšiřováním šumavské divočiny uschnou další miliony smrků. Nezbláznili jsme se?
senátor