Přemysl Sobotka Články

 

Vážení přátelé, dámy a pánové,

 

sešli jsme se zde dnes, abychom odhalili pamětní desku studentovi a oběti komunistického teroru Karlu Bacílkovi. Tento student právnické fakulty se jako oběť cynické provokační hry Gottwaldova režimu takzvané lidové demokracie dostal na šibenici ve věku 29 let. V době heydrichiády, kdy nacisté popravovali ve své zběsilosti za sebemenší provinění vůči jejich okupačnímu režimu, se ocitl na čas v rukou gestapa, ale měl štěstí. Tentokrát k němu Osud a především mocí opojení komunisté neměli slitování.

 

Žijeme dnes v době, kdy tvůrcům historických filmů, divadelních inscenací a televizních seriálů dělá často veliký problém, bohužel skoro jako v době Husákova režimu, se alespoň trochu obrazem i obsahem přiblížit realitě. Žijeme v době, kde se zapomínání stalo doslova demonstrativní módou k radosti těch, kteří z toho mají užitek.

 

„Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti, kromě případů kdy nás opustí,“ napsal kdysi Mark Twain a já bych si nepřál, abychom jednou ztráty své paměti hořce litovali, že pro ni a svou občanskou pasivitu musíme znova opakovat a prožívat zbytečné porážky z minulosti.

 

Jsem proto rád, že organizátoři festivalu proti totalitě Mene Tekel, Pražský akademický klub 48 a Konfederace politických vězňů České republiky iniciovali časově neomezenou akci umísťování pamětních desek obětem komunistické totality a hrdinům protikomunistického odboje. Věřím, že i taková provokující a u kolemjdoucích otázky vyvolávající pamětní deska splní často mnohem lépe své poslání než některý špatně napsaný článek či barvotiskově nevyvedená televizní inscenace.

 

Čest památce všem obětem komunistické zvůle a brutality!