Petr Nečas Články

Přitom platí, že Unie už dávno umožňuje více integračních hloubek. Jednotlivé skupiny států se soustřeďují do různých "jader" kolem různých témat: prohlubování vnitřního trhu (zde patříme k nejaktivnějším), schengenská spolupráce, společná měna, daňová harmonizace. Žádné jedno "jádro" a jedna "periferie" tu nejsou, spíše jakási "variabilní geometrie". Ve finálním cíli evropské integrace přitom Evropa není zajedno. Největší rozdíly panují právě mezi státy údajného "jádra" Evropy –mezi zastánci centralizované federace a zastánci mezivládního modelu federalismu silných národních států. Nyní zvítězila druhá představa a nejzklamanějším aktérem musí být Evropský parlament. A samozřejmě všichni zastánci "komunitárního" modelu, sázejícího na silné nadnárodní instituce. Mezivládní spolupráci zcela mimo systém práva EU osobně nepovažuji za nic špatného, musí být ovšem zřetelný její konkrétní cíl. 

 

Cílem nové dohody je vytvořit systém vymahatelné fiskální disciplíny uvnitř eurozóny. K cukru musel být nyní vlivem ekonomické reality dodán bič. Cukr získaly mnohé státy eurozóny v potížích vytvořením systému záchranných valů. Nyní je ti, kteří eurovaly platí, přiměli k souhlasu s bolestivým bičem – se sankcemi za účelem zlepšení jejich rozpočtové disciplíny. Celá smlouva bude založena na dvoustranném vztahu, v němž má každý jistá práva, ale i povinnosti. Státy v problémech mají právo na pomoc, ale i povinnost škrtat ve svých rozpočtech. 

 

Ostatní státy mají právo vymáhat od těch prvních tvrdou disciplínu a kontrolovat i jejich rozpočtové chování, ale jaké povinnost jim pomáhat. Pojítkem tohoto vztahu je společná měna. 

 

Musíme nyní sledovat, jaký případný smysl bude mít účast v tomto systému pro nečleny eurozóny. Na tyto otázky zatím summit neodpověděl. Dohoda bude otevřena všem, ale není jasné, jaká pravidla se budou na koho vztahovat. 

 

Podle původní dohody se měla týkat jen eurozóny s tím, že celá Unie takovou spolupráci umožní. Během summitu se vše zásadně změnilo a i bruselští právníci si lámou hlavu s tím, jak vůbec bude celý narychlo dohodnutý systém fungovat. 

 

 

Nepovažuji za rozumné zavázat Českou republiku k něčemu, aniž by bylo jasné, k čemu a kolik nás to bude stát, jen proto, abychom "byli u toho". Nelze kupovat "zajíce v pytli" a tvářit se, že to je jediné možné řešení. Česká vláda byla připravena souhlasit s připravovanou řádnou změnou smluv v rámci EU, která by se týkala eurozóny, i se vznikem nového mezivládního systému, ale ne s účastí v něm. Opravdu nejsem příznivcem exekutivního federalismu vyšachovávajícího parlamenty z rozhodování. Mandát včetně nemožnosti připojit se nyní předběžně k budoucí smlouvě ve formátu "17 plus" jsem měl schválený vládou a projednaný v parlamentu. 

 

Nepřekvapuje mne, že se v průběhu summitu připojili i ostatní nečlenové eurozóny k postoji České republiky vyčkat, než budou s eurozónou dohodnuty podmínky případné spolupráce. Je to racionální náhled na nově vzniklou situaci. Každopádně zájmem České republiky je podporovat eurozónu ve snaze o její stabilizaci. Rozumím postoji Angely Merkelové prosadit pro její členy tvrdá pravidla fiskální odpovědnosti včetně dluhové brzdy. Tato pravidla budeme koneckonců prosazovat bez ohledu na členství v jakýchkoli dohodách. Po pravdě jsem však porozuměl i Davidu Cameronovi a jeho obavám o integritu celé sedmadvacítky a především o budoucnost vnitřního trhu. Stejně jako on očekávám, že tento trh nebude novou mezivládní spoluprací ohrožen a neponoří se do nové éry národního protekcionismu zemí eurozóny. A stejně jako on mám i trochu obavy, že v neustálých diskusích o disciplíně ztrácíme trochu ze zřetele otázky dalšího rozvoje vnitřního trhu, růstu a podpory  konkurenceschopnosti. I pro tyto důležité impulzy přicházející z Londýna nesmíme dopustit izolaci Velké Británie v Evropské unii. 

 

 

Je předčasné mluvit o tom, zda se Česká republika připojí k nové smlouvě. Povedeme jednání se státy eurozóny o tom, jak tento systém bude vypadat a jakou roli v něm budou hrát jeho nečlenové. Musí být zřejmé, jaké konkrétní plusy a minusy z případného členství v tomto systému pro nás vyplynou. Výhodu vymahatelné fiskální disciplíny v eurozóně z něj máme již nyní. Jsme však velmi obezřetní k případným vnějším zásahům do sociálního, daňového nebo zdravotního systému. Při vědomí všech podrobností a po seriózní diskusi na domácí politické scéně se budeme moci rozhodnout, jak dál. 

 

Nutným předpokladem přistoupení k dohodě bude schválení "dluhové brzdy", která je v ní zakotvena. Předpokládám, že ČSSD si je toho dobře vědoma – i vzhledem k její současné kritice postoje vlády – a svoje slova potvrdí i konkrétními činy. Proto očekávám, že podpoří návrh finanční ústavy směřující k vyrovnaným rozpočtům, který vláda předloží do parlamentu příští rok. Pokud nás nová mezivládní dohoda (ať už se přidáme nebo ne) dokáže na této ideji spojit, bude to pozitivní signál pro celou Českou republiku.