Petr Nečas Články

 

Vážené dámy, vážení pánové,

 

jsem opravdu potěšen, že mohu opakovaně vystoupit na dnes již tradičních „Dnech USA a Evropské unie“ tady na pražském Žofíně. Chtěl bych se ve svém příspěvku vyjádřit ke třem okruhům otázek, kterými jsou:

 

 

Amerika a Evropa jsou dvěma částmi jedné společné západní civilizace. Žijeme sice na různých kontinentech, ale sdílíme tutéž civilizaci. Její kořeny jsou židovské, řecké a římské, které do jednoho civilizačního celku zformovalo křesťanství, jež naší civilizaci historicky udělilo i nejsilnější identitu.

 

Politicky se naše režimy odvozují od osvícenství 18. století, i když tady je nutné upozornit na skutečnost, že osvícenství byla v zásadě dvě, a to odlišná: anglo-skotské, které mělo úctu k tradicím a tradičním hodnotám. Požadovalo omezení státní moci, toleranci a bylo skeptické vůči neomezenému státu i představě snadného budování zářných zítřků. To je ten typ osvícenství, z něhož plyne naše ústavní, liberální demokracie, a k němuž se hlásíme.

Pak ale existovalo i evropské kontinentální osvícenství, které bylo velice netolerantní vůči židovsko-křesťanským hodnotám naší civilizace, požadovalo silný a všemocný absolutistický stát, trpělo pýchou sociálního inženýrství a racionalistického konstruktivismu, očekávalo realizaci Utopie, pokud je jen státní moc v těch „správných“ rukou, a svým způsobem vedlo od jakobínů až k totalitám 20. století. Tento typ osvícenství byl často velmi neblahý.

 

Právě naše společná civilizace je nejsilnějším faktorem i argumentem ve prospěch spojenectví mezi Amerikou a Evropou. Spojenectví založeného na stejných hodnotách a politicky se projevujícího láskou ke svobodě a její obhajobou – v případě nutnosti i se zbraní v ruce – nejen na našem území, ale i ve prospěch svobodymilovných národů ve světě.

 

Toto spojenectví mezi Amerikou a Evropou bylo po dobu uplynulých sedmdesáti let výraznou silou dobra v měnícím se a potenciálně nebezpečném světě. Je mnoho skvělých důvodů toto spojenectví zachovat a ještě více prohloubit a posílit, nejen v zájmu nás, ale i ostatních mírumilovných a svobodymilovných zemí.

 

Výzvy, kterým čelí Amerika a Evropa jsou částečně společné a částečně rozdílné.

Nejvýznamnější společnou výzvou Ameriky i Evropy v současné době jsou naše nesmírná zadlužení, zadlužení našich veřejných rozpočtů a nutnost – a chci zdůraznit nutnost politická, ekonomická i morální nutnost – naše země a společnosti opět přivést na trajektorie vedoucí k fiskální odpovědnosti a vyrovnaným veřejným financím. Je to nutnost nejen politická a ekonomická, ale jak jsem již řekl, morální. Neboť by bylo nesprávné, aby dluhy, které způsobí generace naše, musela nakonec zaplatit v té či oné podobě generace příští.

 

A pak jsou tady výzvy, které jsou pro Ameriku a Evropu částečně odlišné. Amerika je před rozhodnutím, zda si chce zachovat svou americkou výjimečnost, tedy tradici malé role státu v životě občanů, individualismu a maximální osobní odpovědnosti, anebo zda se chce posunout k sociálně-demokratickému modelu evropského typu.

 

U nás nikdy nebudeme dosahovat americké míry individualismu, ale na druhou stranu respektujeme a i obdivujeme, že Amerika není úplně identická s Evropou. Že Amerika má trochu jiný model vztahu státu k občanům.

 

Samozřejmě, otázka americké budoucnosti je otázkou, kterou mají právo zodpovědět pouze a jedině američtí občané a nikdo jiný, ale my ve střední Evropě jsme rádi, že západní civilizace je pluralitní a nikoli monolitní, že Amerika je více Amerikou a Evropa více Evropou a byli bychom rádi, kdyby to tak zůstalo.

 

Druhá výzva, které Amerika čelí, je výzvou, zda si Amerika bude cílevědomě zachovávat své evropské dědictví, anebo zda se bude chtít stát první skutečně kosmopolitní říší světa.

Abraham Lincoln uvedl, že i když biologicky jen málo Američanů té doby bylo potomky Otců zakladatelů, všichni Američané byli jejich duchovními a politickými syny – a to v tom slova smyslu, že ať už na amerických březích přistane loď z jakékoli části světa, pokud příchozí imigranti přijmou za své krédo Deklarace nezávislosti, které říká, že „…všichni lidé jsou si stvořeni rovni a jsou svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, mezi něž patří (právo) na život, svobodu a usilování o vlastní štěstí…“, jsou dobrými Američany. Americká identita není rasová ani etnická, ale politická a týká se kréda Deklarace nezávislosti.

 

Ale uvědomme si, že první část onoho kréda – „všichni lidé jsou si stvořeni rovni“ - je křesťanská; a část druhá – „obdařeni určitými nezcizitelnými právy, mezi nimiž jsou právo na život, svobodu a usilování o vlastní štěstí“ – je produktem anglo-skotského osvícenství. Takže tou výzvou před Amerikou stojící je otázka: hlásíme se k západní, tj. původně evropské civilizaci, anebo jsou pro nás stejně a rovně relevantní civilizace a společnosti všechny, i ty mimoevropské?

 

Evropa má před sebou výzvy své vlastní. Kromě oné nesmírně závažné výzvy rozpočtové, je to i výzva vůči naší kulturní identitě. Evropa dneška není křesťanská, nýbrž post-křesťanská, a není důvodu myslet si, že by v dohledné budoucnosti byla nějaká jiná. Otázkou však je, zda i jako post-křesťanská bude projevovat úctu vůči svému křesťanskému dědictví a vůči židovsko-křesťanským hodnotám. Já jsem přesvědčen, že by měla.

 

Jedněmi z našich nejzákladnějších západních hodnot, daných anglo-skotským osvícenstvím, jsou svoboda slova a projevu, jakož i náboženská svoboda. My na těchto svobodách rozhodně trvat budeme a podle mého názoru trvat také musíme.

 

A nyní k bodu nejrelevantnějšímu: jak ještě více posílit a prohloubit spolupráci mezi 

 

Amerikou a Evropou?

 

Jeden úkol máme před sebou my Evropané. Jsme si vědomi toho, že dáváme na naši obranu mnohem méně prostředků než Američané. To je náš dluh vůči našemu politickému, obrannému a bezpečnostnímu transatlantickému spojenectví. Jsme si toho vědomi, stejně jako jsme si vědomi i toho, že v současné finanční a ekonomické situaci Evropy je navýšení obranných rozpočtů nerealistické.

 

Ale každá krize jednou skončí a po každé krizi jednoho dne nastane oživení a pak bude před Evropou nasnadě úkol vydávat více prostředků na naši společnou obranu.

 

Musí se však tak dít na bázi Severoatlantické aliance, která je pilířem naši společné transatlantické bezpečnosti. Žádnou evropskou alternativu vůči Severoatlantické alianci, která by z NATO pouze odčerpávala zdroje, aniž by dosáhla efektivity NATO, nechceme a ani nepotřebujeme. Potřebujeme však efektivní a dobře fungující Severoatlantickou alianci.

 

Druhý úkol je společný pro Ameriku i Evropu: odstranit zbylé bariéry a překážku v obchodu a pohybu mezi námi. Naším společným dědictvím i cílem je svoboda, včetně svobody ekonomické, svobody obchodovat a podnikat. Je ostudné, že mezi Amerikou a Evropou – i po sedmdesáti letech spojenectví – stále existují určité ekonomické a obchodní bariéry. Ty by měly být už konečně odstraněny.

 

Jsme stoupenci odstraňování bariér, nikoli jejich vytváření. Jsme stoupenci rozpočtově odpovědné a úsporné politiky, nikoli masivních zásahů státu do ekonomiky. Nevěříme některým apologetům vykládajícím, že současné ekonomické problémy spasí méně trhu a více státu. Musíme si klást tyto otázky společně s plnou odpovědností a rozvahou, na obou březích Atlantiku.

 

Jsem přesvědčený, že v obchodní spolupráci musí být USA a Evropská unie v této oblasti tahouny liberalizace světového obchodu. Nejdůležitější jsou investice do budoucnosti. Do vzdělání, vědy, inovací, nových technologií. Česká republika se chce přizpůsobit tomuto trendu a klade na projekty zvyšující konkurenceschopnost velkou váhu. Ve srovnání se zbytkem světa jsou naše nerostné i lidské zdroje omezené. Konkurovat můžeme jen díky rychlejšímu technologickému pokroku. Spolupráci v oblasti vzdělání, vědy a technologií proto pokládáme za naprostou strategickou prioritu. Na ní můžeme stavět budoucí prosperitu.

 

Bylo by to dobré pro naši svobodu, bylo by to dobré i pro oživení a ozdravení našich ekonomik, pro naši prosperitu. Odstraněním zbylých ekonomických a obchodních bariér bychom dobře posloužili našim ideálům, i naši zájmům.

 

Udělejme to.

 

V severní Americe existuje Severoamerická zóna volného obchodu, tzv. NAFTA. V Evropě máme Evropskou unii, jež zahrnuje kromě jiného i zónu volného obchodu. Obě zóny by se podle mého názoru měly propojit a společným cílem by měl být vznik Transatlantické zóny volného obchodu. Ta měla vzniknout už dávno, před deseti – patnácti lety.

 

Ale pokud jde o správnou věc, platí nejen „raději dříve než později“, ale i „raději později než nikdy“. Na vznik TAFTA stále není pozdě a já se domnívám, že je plně realistické usilovat o to, aby byla ustavena do konce této dekády. Bude-li na obou stranách Atlantiku k tomu ovšem politická vůle.

 

My tu vůli máme.

 

V 21. století lze očekávat vzestup nových mocností, jak politických a vojenských, tak i – a především – ekonomických. To je, dámy a pánové, silný důvod k udržování spolupráce mezi Amerikou a Evropou, a k jejímu nejen udržování a zachování, ale i prohloubení a posílení.

 

Loni na tomto místě jsem uvedl: „Všechny země a společnosti mají své ideály a své zájmy. Prozíravá zahraniční politika musí sledovat obojí. Prosazovat ideály, aniž by se věnovala patřičná pozornost zájmům, by bylo naivní, mohlo by to vést k vyčerpání a přecenění svých sil. Prosazovat zájmy bez zohlednění ideálů by však mohlo vést k cynismu, ke ztrátě smyslu pro priority, ztrátě podpory a paradoxně rovněž i k paralýze a slabosti. Správná politika musí zohledňovat jak zájmy tak i ideály ve správném poměru.“

 

To platí i letos a bude to platit i napřesrok a vždycky. Je to věčně platná zásada prozíravé a spravedlivé zahraniční politiky. Držme se jí i nadále, a pokud jsme se od ní v nějakém aspektu odklonili, vraťme se k ní. V zájmu nás žijících, i těch, kdo přijdou po nás a kterým my budeme chtít předat společnost prosperující, svobodnou, vzájemně spolupracující a nezadluženou.

 

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.