Petr Nečas Články

Vážené dámy, vážení pánové,

 

dovolte mi, abych Vás přivítal, letos již podruhé, na konferenci věnované příštímu víceletému finančnímu rámci Evropské unie.

 

Téma se, jak víte, v posledních měsících bouřlivě vyvíjí, byť mediálně zůstává hluboko ve stínu aktuální kritické situace v eurozóně. Přesto bychom na něj neměli zapomínat, neboť i zde jde o budoucnost celé Evropské unie.

 

Jsem rád, že tu máme zástupce současného a budoucího předsednictví, tedy Polska a Dánska, a také zástupce Evropské komise. Právě tito tři aktéři hrají totiž v celém vyjednávání o finančním rámci zásadní roli.

 

Jak jsem řekl, téma unijního rozpočtu jako by se dnes ocitlo v hledáčku médií na druhé koleji. Přitom však nelze přehlédnout, že současná krize a struktura unijního rozpočtu nejsou vzájemně bez souvislosti. Řekl bych také, že právě lepší využití unijních prostředků může být výrazným nástrojem prevence takových situací, v jaké se dnes nacházíme.

 

Jsem hluboce přesvědčen, že existuje jediná cesta ven z krize. Touto cestou není neustálé zběsilé hašení vzniklých požárů, ale jejich prevence. Ta ale nespočívá pouze v rozpočtových škrtech, ale v dlouhodobé podpoře konkurenceschopnosti evropských ekonomik a v nastartování růstu.

 

Jedině pokud bude Evropa konkurenceschopná, obstojí na globální úrovni. Evropa by se měla primárně zaměřit na oživení a dokončení svého vnitřního trhu, který je jedním z nástrojů, jehož potenciál musíme plně využít. Současně by měla vytvářet podmínky pro rovné příležitosti členských států. K těmto cílům lze přitom využít i evropský rozpočet.

 

Současná debata mezi čistými plátci a čistými příjemci se často vede hlavně o otázce výše celkového rozpočtu. V této věci možná Česká republika trochu vybočuje. Jsme toho názoru, že daleko podstatnější je v tuto chvíli otázka struktury rozpočtu.

 

Jsem toho názoru, že bychom měli usilovat o lepší zacílení evropských prostředků. Otázkou tedy není primárně to, zda utrácet více, či méně, ale daleko spíše jak utrácet lépe. Jedině pokud evropská integrace bude i prostřednictvím rozpočtu EU přinášet našim občanům konkrétní a viditelné výsledky, smysluplné a životaschopné projekty, bude i do budoucna obhajitelná. Bohužel z minulosti bychom mohli dát řadu příkladů, kdy evropské prostředky takto efektivně vynakládány nebyly.

 

Často se objevuje oprávněná kritika, jaký smysl mají vůbec unijní výdaje, když právě země s dlouhodobě nejvyššími příjmy z unijního rozpočtu se dnes potýkají s dluhovými problémy, ale i nízkou konkurenceschopností a minimálním růstem. Tyto výhrady se ale nesmějí stát důvodem pro diskreditaci unijního rozpočtu, ale podnětem pro jeho lepší provázání s cíli v oblasti konkurenceschopnosti.

 

Myslím, že právě podpora konkurenceschopnosti by se měla stát perspektivou, ze které bychom se měli na unijní rozpočet dívat. Smysl mají jen ty výdaje, které mají charakter investic na podporu konkurenceschopnosti a zaměstnanosti. Hlavním prostředkem k naplnění tohoto cíle jsou nástroje kohezní politiky. Bylo by velmi špatným signálem, pokud by v příštím rozpočtu měla oslabit právě ta oblast, která má největší potenciál podpory růstu. Zejména pak ve srovnání s tak zbytnými výdaji, jako jsou prostředky na společnou zemědělskou politiku, kde si umím představit daleko razantnější škrty než ty, jež v současnosti navrhuje Evropská komise.

 

Právě na příkladu našeho regionu lze doložit velmi přesvědčivě doložit, jak Evropa posilováním své vnitřní soudržnosti stává konkurenceschopným hráčem. Výdaje na dopravní infrastrukturu, ale i na vědu a výzkum a mnoho dalších sfér jsou jasným a prokazatelným příspěvkem pro růst například i české ekonomiky. Stejně jako v současném období je proto i pro příští finanční rámec hlavní prioritou ČR silná a efektivní kohezní politika zaměřená na posílení konkurenceschopnosti méně vyspělých států a regionů. Mezi konkurenceschopností a kohezní politikou nevidíme žádný protiklad, na rozdíl od některých jiných států. Konkurenceschopnost je podle nás cestou ke konvergenci.

 

Pokud se na návrh budoucí podoby politiky soudržnosti v rámci příštího víceletého finančního rámce díváme optikou kohezní země, kterou ČR stále ještě je, je politika soudržnosti oproti současnému období oslabena, což vnímám s politováním.

 

Musím také přiznat, že ve mně s postupem vyjednávání sílí dojem, jako by se kohezní politika měla stát spíše mocenským nástrojem v rukou Evropské komise, kterým bude vynucovat plnění zcela jiných cílů, se soudržností nesouvisejících. Mám tu na mysli zejména systém tzv. makroekonomických kondicionalit. Samozřejmě podporujeme, jak jsem již uvedl, základní myšlenku úzkého propojení koheze s konkurenceschopností. Ale nesmí tu dojít k tomu, že si unijní instituce budou prostřednictvím kohezních fondů vynucovat poslušnost členských států v oblastech, které vůbec nepatří do kompetencí svěřených Evropské unii. Neumím si příliš představit, že by např. tzv. specifická doporučení, které dává Komise s Radou jednotlivým státům v oblasti národních kompetencí byla vynucována prostřednictvím de facto sankcí v podobě suspenze kohezní podpory.

 

Druhá podstatná výhrada k aktuálnímu návrhu kohezní politiky směřuje vůči novému Nástroji na propojení Evropy. Nemáme problém se samotnou podstatou – tedy podporou rozvoje celoevropské infrastruktury. Problematická je spíše podoba, v jaké byl onen nový nástroj navržen. Spojuje totiž tři různé sektorové infrastruktury – dopravní, energetickou a konečně informační technologii. Všechny tři jsou pro každý stát významné, nicméně jejich sloučení do jediného nástroje není příliš logické. Návrh navíc není transparentní, pokud jde o výběr projektů a způsob jeho centrálního řízení Komisí. Je proto zapotřebí ještě jeho výrazných úprav tak, aby se stal skutečnou pomocí tam, kde jí je zapotřebí.

 

Když opustíme oblast koheze, musím říci, že s nelibostí pozoruji neochotu jakýchkoli úspor v zemědělské politice. Nejde tu o to, že v ČR není zemědělský sektor nijak zvlášť silný. Otázkou spíše je, zda může unijní zemědělská politika skutečně pomoci evropskému růstu, nebo se stává spíše mamutím sociálně-politickým nástrojem.

 

Již jsem zmínil, že vnímáme tlak na redukci celkové výše evropského rozpočtu a současně podporujeme zachování pro nás klíčových výdajových priorit, především kohezní politiky. Proto otevřeně říkám, že si ČR umí představit případné další snížení výdajů právě v na společnou zemědělskou politiku. Také podporujeme úsilí o komplexní reformu této politiky, k níž však předložený legislativní balíček zatím příliš nesměřuje. Na jednu stranu sice došlo ke snížení prostředků na tuto politiku, na druhou stranu však vznikají nástroje nové, které jsou navíc vyčleněny mimo finanční rámec, tudíž srovnání výše prostředků se současným obdobím je obtížnější. Fakticky se ale zdá, že při zahrnutí všech výdajů na tuto oblast se zemědělství stane opět hlavní částí unijního rozpočtu.

 

Vzhledem k tomu, že k jednotlivým sektorovým politikám dnes vystoupí specialisté, zmíním již jen poslední oblast, která je z pohledu naší země citlivá, a to je příjmová stránka rozpočtu.

 

Již jsem zmiňoval, že nám jde spíše o strukturu výdajů, než o celkovou výši rozpočtu. Na jedné straně nejsme příznivci pouhých škrtů jen pro škrty samotné. Na unijní rozpočet je nutné nahlížet jinou optikou než na národní rozpočty, nicméně i zde musíme mít na mysli úspory. Jeho smysl je investiční, neplatíme z něj důchody a další mandatorní výdaje. Na druhé straně nelze nevnímat, že v době, kdy státy přijímají bolestivé úspory, nemůže se EU chovat okatě rozmařile. Tím by ztratila svou věrohodnost před občany.

 

Rozpočet EU není třeba, podle mého názoru, v příštím programovém období zásadním způsobem redukovat ani navyšovat, ale především lépe zacílit tak, aby celá jeho struktura sledovala cíl zvýšení konkurenceschopnosti Evropy jako celku. Je zde nutno hledat rozumnou rovnováhu.

 

Zásadní pro nás ovšem je to, aby příjmová strana rozpočtu byla jednoduchá a transparentní. Z tohoto důvodu je pro Českou republiku navrhovaný systém nových vlastních zdrojů – tedy daň z finančních transakcí a nový zdroj z DPH – velmi obtížně přijatelný. Oba navrhované nové zdroje představují spíše navýšení administrativní zátěže a ohrožení konkurenceschopnosti. Tedy pravý opak toho, co bychom chtěli dosáhnout.

 

Jednání o novém víceletém finančním rámci v současné době spějí do závěru své úvodní etapy a již nyní zřejmé, že další vyjednávání nebudou jednoduchá. V prvním semestru příštího roku musí být zahájena již skutečně politická jednání, která musí přinést konkrétní výsledky, protože času není nezbyt a právě první polovina příštího roku bude pro další vývoj rozhodující.

 

Velmi proto doufám, že zejména nadcházející Dánské předsednictví přispěje zásadním způsobem k nalezení shody na finančním rámci, který podpoří rozvoj jak členských států, tak i Unie jako celku a pomůže nám na cestě ze současné nelehké situace. Česká republika je samozřejmě připravena být nynějšímu polskému, a dále pak dánskému předsednictví v maximální možné míře nápomocna, a doufám i dnešní konference svým dílem přispěje k naplnění našeho společného cíle, kterým je funkční a efektivní evropský rozpočet.

 

Dámy a pánové, přeji nám všem inspirativní diskuzi.