Petr Nečas Články

Vážený pane první místopředsedo vlády,

Vážené paní velvyslankyně,

Vážení páni velvyslanci,

dámy a pánové,

 

jsem velice rád, že se mohu opakovaně zúčastnit vaší pravidelné porady, myslím si, že je to i velice užitečné fórum nejen pro vzájemné potkávání se, ale také pro výměnu informací a vychází mi z toho, že vy máte vynikající přehled o našich vztazích se zeměmi, ve kterých působíte, a vycházím také z toho, že v těchto zemích samozřejmě působíte pozitivně ve prospěch České republiky a ve mnoha pohledech máte možnost ovlivnit to, jak je Česká republika ve vašem působišti vnímána. Považuji proto za velmi dobré, že mám možnost vás oslovit jako představitele zahraniční služby.
 

 

V těchto dnech se v rámci porady intenzivně zabýváte otázkou, jak má česká diplomacie reagovat na proměny, kterými mezinárodní scéna prochází v globálním měřítku. Evropa i Spojené státy se stále potýkají s důsledky hospodářské a finanční krize a je důležité si uvědomit, že to není a v roce 2008 a 2009 nebyla globální ekonomická krize, protože se v podstatě týkala pouze Spojených států a Evropy, zbytek světa docela utěšeně rostl.

 

Řada dříve rozvojových zemí, jako je Čína, Indie a Brazílie, naopak vykazuje hospodářský růst a jejich ekonomický a politický vliv stoupá. Spojené státy přesouvají svou pozornost na region východní Asie, čímž vyvstává otazník ohledně budoucího vývoje jejich závazků v Evropě.

 

Všechny tyto děje ve světě nás přitom ovlivňují čím dál tím více. Proces globalizace přináší pro ty, kteří jej dokáží využít, množství především ekonomických příležitostí, avšak je s ním spojena i řada rizik, včetně bezpečnostních.

 

Možnosti státu velikosti České republiky ovlivňovat takové procesy jsou samozřejmě omezené. I tak však máme prostředky, jak zabezpečit své národní zájmy a aktivně se podílet na kultivaci mezinárodních vztahů.

 

Významnou roli zde bezesporu hraje bezesporu efektivní fungování zahraniční služby, tedy Vaše kvalitní práce. Hlavními předpoklady jsou potom jasné formulování národních zájmů a kontinuita a čitelnost naší zahraniční politiky. Pouze bude-li Česká republika spolehlivým partnerem s konzistentním vystupováním a jasně formulovanými prioritami, bude schopna uplatňovat své zájmy.

 

 

Současná vláda přijala již několik strategických dokumentů, které umožní tuto často opakovanou tezi realizovat. Ke Koncepci zahraniční politiky České republiky, o které jsem zde hovořil již loni, přibyla v uplynulém roce nová Bezpečnostní strategie a také Exportní strategie.

 

Aktualizovaná Koncepce zahraniční politiky České republiky, tak i Bezpečnostní strategie potvrdila jednoznačnou a dlouhodobou prioritu české zahraniční politiky, to znamená naše ukotvení v rámci euro-atlantických struktur, což je klíčový pilíř dlouhodobý a bezesporu tak tomu bude i do budoucnosti.

Z geografického hlediska tady máme své velmi specifické zájmy v oblasti východní dimenze a západního Balkánu, včetně příprav dalšího rozšíření Evropské unie. Je velmi pozitivním faktem, že se dosáhlo členství Chorvatska v Evropské unii.

 

Doufejme, že také zbytek regionu bude schopen s podporou zemí jako je Česká republika - úspěšně postupovat v integračním procesu a v budoucnu se tak jednotlivé země západního Balkánu stanou našimi přirozenými spojenci i uvnitř Evropské unie.

 

Uplynulý rok Česká republika vykonávala předsednictví ve Visegrádské skupině,a ten jasně ukázal, jak důležitým elementem v naší zahraniční politice je regionální spolupráce. Úspěšně jsme koordinovali spolupráci visegrádské čtyřky při jednáních o evropském víceletém finančním rámci, posílili jsme naši spolupráci v oblasti energetické politiky a v předvečer chicagského summitu NATO jsme dali nové impulsy kooperaci v oblasti obrany a bezpečnosti. S Polskem, Maďarskem a Slovenskem sdílíme řadu zájmů a představ a společně je dokážeme lépe prosazovat a tam, kde se nám daří zkoordinovat tyto pozice, tak to má svou velkou váhu i na evropské úrovni. Je také nesmírně důležité, že jsme začali jakýsi nový model vztahu s našimi visegrádskými sousedy, to znamená nastavení vzájemných bilaterálních vztahů na úrovni mezivládních delegací, což jsme začali realizovat s Polskem a chystáme se na to také se Slovenskem, dokonce v podobě společného zasedání vlád. Je to nový model vedle tradičních bilaterálních vztahů na úrovnií ministrů, ministrů zahraničí, případně premiérů, prezidentů. Mezivládní konzultace tomu dávají skutečně větší rozměr.

 

Dovolte mi říci několik slov také k naší pozici ve vztahu ke změnám v regionu jižního Středomoří a severní Afriky. Nemá cenu zastírat, že tzv. arabské jaro s sebou přineslo i nestabilitu a malou předvídatelnost budoucího vývoje. Naše očekávání nemohou být přehnaná. Musíme však být připraveni poskytnout zemím, které budou mít zájem, efektivní transformační spolupráci. A musíme také podpořit české firmy, které hledají v nově se utvářejících podmínkách nové příležitosti. V řadě zemí se to daří, například s novým vedením Libye.

 

Prostor pro posílení spolupráce vidím také ve vztazích České republiky se státy Zálivu. Spojené arabské emiráty jsou naším druhým největším obchodním partnerem v tomto regionu. Naše dlouhodobá pozornost je věnovaná také obnově Iráku, což přináší mimo jiné i ekonomické úspěchy českých firem a v tomto partnerství bezesporu budeme pokračovat.

Rád bych ovšem zmínil, že rozhodující pro naše hodnocení aktuálního vývoje na Blízkém východě a v severní Africe budou také dopady, jaké bude mít na bezpečnost našeho strategického partnera v tomto regionu, Státu Izrael. Izrael je mimo jiné také největší obchodní partner České republiky v regionu, a jak ukázalo letošní setkání české a izraelské vlády v podobě mezivládních konzultací v Praze, tak máme jasně definované další oblasti spolupráce i konkrétní cíle a úkoly pro většinu resortů, se zvláštním zřetelem na obory s vysokou přidanou hodnotou. Naším zájmem proto je, aby se stejně kvalitně rozvíjela i spolupráce Státu Izrael s Evropskou unií v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky.

 

Vedle aktualizace zahraničněpolitické koncepce si mezinárodní vývoj a proměna bezpečnostního prostředí vyžádaly také vypracování nové Bezpečnostní strategie. V době, kdy hlavní hrozby, kterým Česká republika čelí, již nejsou konvenčního charakteru, zohledňuje nová strategie rizika vyplývající z procesu globalizace, jako jsou globální terorismus, nekontrolovaná migrace nebo šíření extremismu. Velký prostor věnuje také například problematice ochrany před nebezpečím kybernetických útoků, kde je rovněž nezbytná spolupráce s našimi partnery.

 

V zahraničně bezpečnostním kontextu bych rád zdůraznil význam toho, že v červnu schválil Parlament návrh vlády na prodloužení mise českých vojáků v Afghánistánu v rámci operace NATO na další dva roky. Plnění našich spojeneckých závazků je pilířem naší bezpečnostní politiky. Mise NATO v Afghánistánu skončí v roce 2014, náš závazek podpořit stabilizaci Afghánistánu je ale dlouhodobý. Česká republika se bude i v budoucnu spolu se spojenci podílet na budování afghánských bezpečnostních sil a podporovat hospodářský rozvoj země.

 

Do třetice, v březnu přijala vláda Exportní strategii České republiky pro období 2012-2020. Již při svém loňském setkání s Vámi jsem zdůraznil podporu exportu jako jednu z našich hlavních priorit, dokonce jsem tady řekl, že vy jako velvyslanci a velvyslankyně byste měli být správně známkováni podle toho, jak se Vám podaří zvýšit vzájemný obchodní obrat s danou zemí, kde působíte. Zásadní je fakt, že export samotný je především výsledkem konkurenceschopnosti českých produktů a ta je jeho základem. Stát tady nemůže suplovat nebo nahradit nekonkurenceschopnou produkci. Může a musí však napomoci konkurenceschopnosti českých podniků v mezinárodním měřítku.

Proto dnes znovu opakuji, že pro Českou republiku, jakožto zemi s otevřenou a silně proexportně orientovanou ekonomikou, patří zabezpečení obchodních zájmů ke strategickým zahraničněpolitickým cílům.

 

V současné době směřuje více než 80 % objemu veškerého českého exportu na trhy zemí EU. Úspěchy českých výrobců a exportérů v Evropě jsou samozřejmě nesmírně pozitivní a potěšitelné. I v budoucnu budou evropské trhy představovat nejdůležitější odbytiště českého exportu. Je ale důležité, aby si české firmy udržely v Evropě stávající pozice a je žádoucí, aby došlo k jejich dalšímu upevnění především v segmentu malých a středních podniků.

 

Současně ale platí, že takto vysoký vnitrounijní podíl exportu s sebou přináší i zřejmá rizika a není proto obecnou tendencí efektivních ekonomik EU - např. u Německa činí podíl exportu do Evropské unie 63 %, u Švédska 58 % a u Finska je to dokonce méně než pouze 56 %. Chtěl bych připomenout nedávno zveřejněnou studii PricewaterhouseCoopers, kde je jako jeden ze základních důvodů omezení přílivu zahraničních investic do České republiky uvedena naše příliš velká závislost na trzích Evropské unie. Ačkoliv zmíněné země mají snazší propojení se světem mimo Evropskou unii, než uvnitř Unie ležící Česká republika, faktem je, že struktura zahraničního obchodu je u těchto zemí mj. i výsledkem cílené snahy o strategickou diverzifikaci za aktivní asistence státu a jeho zahraniční služby.

I naší ambicí proto musí být větší diverzifikace českého exportu. Tím nechci říkat stahovat se z trhu Evropské unie, tam se snažme vyvážet co nejvíc, ale znamená to za aktivní participace státu, včetně zahraniční služby se snažit umisťovat export do mimoúunijních teritorií. Vhodným prostředkem k realizaci tohoto cíle pak může být podpora českým firmám při hledání perspektivních trhů i mimo Evropskou unii. Za tímto cílem byly v rámci Exportní strategie ve spolupráci s podnikatelskou sférou stanoveny prioritní a zájmové trhy pro české vývozce. Tyto trhy byly identifikovány na základě růstového potenciálu, absorpční schopnosti a kompatibility ve vztahu k české ekonomice. Jde zpravidla o velké ekonomiky, trhy, na kterých jsou české zboží a služby již známé, nebo trhy, kde potřebujeme budovat své pozice a za konkurencí z jiných zemí zaostáváme. Všechny tyto země se vyznačují vysokou dynamikou růstu dovozu a generují vysoký růstový potenciál.

 

Při pronikání na zahraniční trhy potřebují české podniky jak přesné a zejména včasné informace o obchodních příležitostech a podmínkách, tak mnohdy i asistenci při prvních krocích v nových teritoriích. Tuto podporu potřebují rychle a bez zbytečných administrativních překážek. Vedle správného stanovení prioritních zemí je proto zcela klíčovým faktorem pro úspěch praktická realizace podpory exportu.

Aby mohl být stát českým vývozcům užitečným partnerem při pronikání na zahraniční trhy, musí náš systém podpory exportu pružně reagovat na situaci na světových trzích, zohledňovat potřeby českých firem a zároveň odpovídat našim aktuálním rozpočtovým možnostem.

Jednoduše řečeno, je zapotřebí podporovat export vždy tam, kde jsou a budou příležitosti a možnosti pro uplatnění českého zboží, služeb a řešení, a kde o naplňování těchto příležitostí budou stát české firmy.

 

Považuji proto za nutné jak provedení optimalizace sítě českých zastupitelských úřadů, tak úsilí o restrukturalizaci zahraničních aktivit spadajících pod Ministerstvo průmyslu a obchodu.

Neméně důležitým elementem podpory exportu, zejména pokud jde o obchod mimo EU, je rovněž financování a pojištění se státní podporou. Rád bych Vás ubezpečil, že česká vláda bude dále rozvíjet systém exportního pojištění a realizovat nová opatření, která posílí kapacitu bankovního systému poskytovat exportní úvěry.

 

Cílem vlády je vybavit Českou exportní banku a Exportní garanční a pojišťovací společnost dostatečnými finančními zdroji, které v podmínkách nižšího výkonu globální ekonomiky a možných problémů na mezibankovním trhu budou schopny pokrýt poptávku českých firem po exportním financování a pojištění rizik s ním spojených.

 

Ještě jednou zdůrazňuji, že já osobně i česká vláda věnujeme podpoře exportu mimořádnou pozornost, neboť v reáliích České republiky je vývoz do zahraničí významným elementem hospodářského růstu a tvorby pracovních míst. Jsem přesvědčen, že české diplomatické mise by měly hrát v podpoře exportu velmi významnou roli. Od zastupitelských úřadů očekávám účinnou asistenci konkurenceschopným exportérům, ale také aktivity, které podpoří například české inovace a další prvky vedoucí ke zvýšení naší konkurenceschopnosti v náročných podmínkách globálního trhu.

 

Vážené dámy a pánové, vím, že mnozí z vás se již včera zúčastnili detailnější diskuse k působení České republiky v Evropské unii a já bych nyní rád zmínil stěžejní témata, která v současnosti v Unii rezonují.

 

Považuji téma Evropské unie za bytostně vnitropolitické, neb již naprostá většina národní legislativy pochází právě z EU. Těžko dnes najdeme nějakou oblast národního práva, jež se alespoň částečně nedotýká EU a unijního práva.

 

Nejožehavější témata se dnes přitom netýkají vnějších vztahů Unie, ale dluhové krize eurozóny, a problémů finančního sektoru. K těmto tématům se samozřejmě dostanu. Přesto považuji za nutné na tomto fóru říci pár slov k evropské politice v jejím celku.

 

Avšak již nyní musím předeslat, že řešení naléhavých aktuálních problémů by nemělo odsunout ze zřetele hlubší prioritní agendu, kterou představuje zvyšování evropské konkurenceschopnosti, zejména dalším rozvojem vnitřního trhu.

 

Unie zde přitom již dnes disponuje řadou účinných nástrojů, které by měla plně využívat. V tomto ohledu je rovněž nezbytné věnovat náležitou pozornost dokončení jednání o budoucím víceletém finančním rámci EU po roce 2013, stejně jako nepolevovat v úsilí o prohloubení spolupráce ve sféře vnitřního trhu, který považuji za osvědčený prostředek k dosažení zmíněných cílů, tzn. dokončení kompletního vnitřního trhu je skutečně velmi klíčovým úkolem.

 

Dříve, než se dotknu aktuálních témat, rád bych zdůraznil několik bodů týkajících se celkového rámce naší evropské politiky. Od našeho vstupu do Evropské unie jako by se diskuse odvíjela stále kolem stejného tématu, a to sice našeho místa v Evropě a ve světě. Je logické, že po pádu totality se naším hlavním cílem stala reintegrace do západního světa, a metami zahraniční politiky se stalo členství v NATO a v EU. Nejvyšším naplněním tohoto cíle se měl stát fakt, že budeme členy těchto uskupení.

Bohužel se zdá, jako by se i nyní politická diskuse odehrávala v rámci stejné struktury. Namísto otázky "jak" zůstává stále středobodem debaty ono "že" našeho členství. Jediné, co tak v poslední dobou době řešíme, je strach, aby toto "že" zůstalo zachováno. Obrazem toho je neustálé dohadování, zda jsme "v jádru" evropské integrace nebo "na periferii", zda jsme více "uvnitř" nebo "vně".

Každý jednotlivý krok je nahlížen touto absurdní perspektivou chronického paranoika, jenž se každou minutu stále obává, že jej v důsledku každého dílčího rozhodnutí ostatní "vyčlení" někam na okraj.

Právě toto rozvažování takřka v řádu metafyzických kategorií nám však brání v tom nejpodstatnějším: mít konečně aktivní politiku zaměřenou na prosazování konkrétních zájmů a priorit. Dokud se této metafyzické optiky nezbavíme, bude stále relevantní dělení EU na staré a nové členy.

Na ty, pro něž je členství v EU samozřejmostí, na jejímž pozadí se odehrává každodenní politická diskuse, a na ty, kdo na své kroky nahlížejí z jediného hlediska: hlavně zůstat v "hlavním proudu". Je to otázka, zda se soustřeďovat spíše na obsah projednávaných návrhů, nebo na autoritu, která je navrhuje.

 

Dokážete si představit, že by si všichni zákonodárci v národní politické debatě neustále kladli otázku, zda jsou součástí většiny anebo jsou součástí v případném hlasování například nevládní minority? Jako předsedovi vlády by se mně to líbilo, kdyby nikdo nechtěl být součástí menšiny, ale na národní úrovni bychom to považovali za velmi nepřirozené. Měli bychom se zbavit tohoto pocitu i na evropské úrovni. I tam je přeci standardní prosazovat své zájmy, někdy být součástí nějaké většiny, někdy být součástí menšiny, ať již blokační nebo neblokační.

 

Je načase, abychom přestali vše dělit jen podle primitivního měřítka: "buď jsi pro Evropu a musíš akceptovat vše, co je navrhováno, nebo jsi proti Evropě". Ne každý, kdo dnes volá po hlubší integraci, má na mysli totéž. Dokladem toho je, že masivní nárůst mezivládní koordinační metody v posledních dvou letech zasunul dříve preferovanou komunitární metodou zcela na vedlejší kolej. Kritika nedávného fFiskálního paktu dnes proto ostatně nejčastěji v západní Evropě přichází nikoli od odpůrců, ale hlubokých zastánců integrace.

 

Namísto obecné diskuse redukované jen na jednoduchá černobílá schémata, dělení na zastánce a odpůrce integrace, případně na jádro a periferii, bychom se měli zaměřit na konkrétní témata.

Domnívám se například, že Evropská unie se nevyhne vícerychlostní integraci. Ba nelze mluvit o různých rychlostech cesty ke stejnému cíli: některé státy zkrátka mají své cíle jinde, než ostatní. Je zřejmé, že se měnová unie musí hlouběji integrovat a je rovněž zřejmé, že mnohé nečlenské státy tuto potřebu pro sebe necítí, alespoň ne jako nutnost.

 

Strkat hlavu do písku a opakovat, že vše se musí odehrávat jen ve formátu sedmadvacítky, je v podstatě dnes nerealistické a do značné míry nesmyslné. Koneckonců právě takový postoj znamená faktickou blokaci integrace, neboť ve formátu celé EU zkrátka některé zásadní změny přijmout nelze, právě pro odlišné představy států. Dělat si iluze, že se to změní, je negace reality.

 

Zdaleka však nepůjde jen o integraci eurozóny. Na stole jsou i návrhy na posílenou spolupráci v různých oblastech přesahujících pouze rámec měnové unie. Například návrh na harmonizaci v oblasti daní. Podobnou cestou zřejmě půjde i bankovní unie či její části. Posílená spolupráce již funguje v oblasti rozvodového práva, ale také u společného patentu.

 

Opravdu na všechny tyto různé formy hlubší integrace existuje jedna možná odpověď: být "u toho" nebo být "mimo"? Rozhodně nikoli. Nejde totiž o dvě rychlosti. Současný model má spíše charakter takzvané variabilní geometrie. Vytvářejí se různé skupiny států kolem různých témat. To je fakt, kterému je třeba se přizpůsobit. Je ale absurdní dávat si předem cíl, že budeme u všeho, co bude v budoucích pěti či deseti letech takto navrženo bez toho, abychom si vyhodnotili, zda-li je to pro nás v konkrétní věci dobré či nikoliv.

 

Opět platí přednost obsahu před pouhým argumentem "ad auctoritatem" . Obsah nutno posuzovat podle konkrétních dopadů každého konkrétního návrhu. Jistě bylo správné rozhodnutí účastnit se společného patentu. Méně bych si tím však byl jistý u daně z finančních transakcí nebo v celé řadě oblastí, o kteréých se dnes diskutuje v rámci bankovní unie.

 

Jinde si naopak umím představit, že budeme mezi iniciátory hlubší spolupráce. Třeba zrovna v oblastech politického zastoupení menších států Evropské unie v zahraničí si klidně dovedu představit jejich výrazně užší koordinaci, i když pro níi nikdy nezískáme velké státy Evropské unie.

Na druhou stranu je zřejmé, že pokud se budou dále sjednocovat pouze některé státy v určité omezené sféře, například pouze státy eurozóny, může to s sebou přinášet negativní důsledky pro fungování Unie jako celku, jež by potenciálně mohlo vyústit i v její štěpení nebo dělení.

 

Taková alternativa jistě není v zájmu žádné skupiny členských států, tedy ani České republiky. Klíčovými body diskuse, která nás čeká, musí tedy být nalezení shody nad funkčním kompromisem spojujícím integrační vícevrstevnatost, respektive variabilní geometrii, poskytující státům dostatečnou flexibilitu, s pevným společným základem, který by odolal odstředivým tendencím.

 

Při posuzování konkrétních návrhů se tudíž musíme soustředit nejen na jednotlivé návrhy jako takové, ale také na rozhodnutí o tom, na koho a v jaké míře by se měly vztahovat. Společným jmenovatelem by měla zůstat existující platforma evropského práva, spravovaná společnými a jednotnými institucemi, jejíž základ představuje volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, tedy již výše zmíněný vnitřní trh Unie.

 

Nyní již k aktuálnějším tématům. Poslední Evropská rada rozproudila debatu o opatřeních, která mohou mít zásadním způsobem vliv na způsob spolupráce v Unii, i na samotnou její podobu. O všech těchto věcech budeme diskutovat v následujících měsících, jež budou pro další vývoj Unie klíčové. Rozhodně se nebráním ani diskusi o změně primárního práva, což ostatně považuji za čistší řešení, než každého půl roku přijímat nový pakt, na který se za dalšího půl roku opět zapomene.

 

Tato diskuse musí být ale vedena otevřeně, nikoli v administrativních kuloárech za zády ústavních činitelů, politiků a parlamentů. A nikoli zbrkle, pod heslem: pokud neschválíme okamžitě revizi Smlouvy, vše se rozpadne. Právě chiliastické předpovědi zániku jsou často nejsnazší cestou k radikálním a nepromyšleným krokům, jichž posléze spíše litujeme.

 

Otázkou tak nemůže být, zda požadujeme další integraci, ale jakou, pro jaké účely, ve kterých oblastech a pro jakou skupinu států. Místo rudimentární obavy, abychom se neocitli mimo pomyslný hlavní proud, musíme pečlivě analyzovat naše priority v závislosti na empiricky identifikovatelných českých zájmech.

 

Z uvedených předpokladů vychází rovněž pozice vlády České republiky k řešení nynější situace v eurozóně. Stabilizace eura je pro nás prioritou, i když evropskou myšlenku nelze redukovat jen na její ekonomický obsah. Evropa podle mého názoru navíc ale nestojí a nepadá s eurem. Je ale třeba učinit pro záchranu měny maximum možného.

 

V současné době diskutovaná opatření, která mohou zcela změnit pravidla hry, mají vést k dotvoření dosud nedokončené skutečné hospodářské a měnové unie. Není sporu o tom, že právě její neúplnost výrazně prohloubila aktuální evropské hospodářské problémy.

 

Zavedení měnové unie bez společné fiskální politiky, které bylo výsledkem silného politického přání a politického rozhodnutí, nyní dostihla ekonomická realita. Navíc i minimální dohodnutá pravidla rozpočtové odpovědnosti byla postupně rozvolňována, což, jak se ukazuje, mělo zásadní následky.

Z tohoto důvodu představují důraz na stabilní veřejné finance, dodržování fiskálních pravidel, rozpočtový dohled a jasné definování postihů pro nezodpovědné státy, jakkoliv přichází pozdě, jako nezbytný první krok na cestě z krize.

 

Není však přijatelné, aby řešením byl stav, kdy odpovědné země a jejich občané fakticky sponzorují chování států fiskálně lehkomyslných. Odpovědnost a solidarita má fungovat mezi chudými a bohatými, nikoli mezi odpovědnými a méně odpovědnými, ať jde o státy nebo o banky a finanční instituce.

 

Potřebujeme také více konkurence mezi členskými státy, napomáhající posilování

konkurenceschopnosti Evropské unie jako celku. Je absurdní považovat konkurenci mezi členskými státy za něco špatného. Dokonce řada federálních států ve světě, včetně Švýcarska, je dnes postavena na principu zdravého kompetitivního federalismu. Myslet si, že naprostou unifikací všech hospodářských politik dosáhneme blahobytu, je naivní.

 

Co se týče nově navrhované bankovní unie, je typickou ukázkou oblasti, kde bude třeba zaujmout diferencovaný postoj. Je ostatně jasné, že nová opatření, ať již se budou vztahovat formálně na kohokoliv, svými důsledky dopadnou nejen na státy eurozóny, ale na fungování vnitřního trhu EU jako celku.

 

Byť byl zatím zveřejněn pouze jeden konkrétní legislativní návrh tzv. směrnice o krizovém řízení finančních institucí, již zde je patrné, že není možný ani ryze odmítavý ani ryze vstřícný postoj. Viditelným přínosem je třeba snaha o harmonizaci takzvaného bail-inu, neboli principu, že na likvidaci závazků předlužených bank se mají v co nevětší míře podílet i jejich akcionáři a věřitelé. Bail-in má zamezit takzvaným bail-outům, neboli placení dluhů bank z veřejných rozpočtů.

 

Je mimo vší diskusi, že současný stav, ve kterém chyby plynoucí z neuvážených investic bank sanují namísto akcionářů a věřitelů primárně daňoví poplatníci, je dlouhodobě neudržitelný.

 

Jiné aspekty zvažované bankovní unie jsou však již problematičtější. Z pohledu České republiky se jedná především o snahy omezit možnosti dozoru národní centrální banky nad bankovní soustavou na území jednotlivých států ve prospěch dozoru celoevropského. Doposud je za zachování finanční stability právně, fiskálně i politicky odpovědný členský stát.

 

Jestliže by však měl přijít o část svých pravomocí na úkor nadnárodní instituce, musel by být tento přechod pravomocí logicky doprovázen také převodem odpovědnosti, tj. povinnosti nést náklady rekapitalizace a restrukturalizace domácího finančního sektoru.

 

Diskusi proto musí předcházet substanciální politická i odborná debata o jasném vymezení práv a povinností členských států a Evropské unie, a to s ohledem na všechna specifika finančního odvětví v jednotlivých členských státech.

 

Řešení akutních problémů eurozóny a debata o jejím dlouhodobějším fungování jsou samozřejmě nezbytná, avšak nesmí, dle mého názoru, vytlačit z centra naší pozornosti další palčivá témata hospodářského růstu a konkurenceschopnosti.

 

Proto mě velice těší, že poslední Evropská rada znovu zaměřila svou pozornost vedle spektakulární bankovní unie i na hospodářský růst a vnitřní trh. Důležité je přitom i lepší využití unijního rozpočtu, a to musím říct velmi skepticky, že i na národní úrovni, a to podle hesla, že není potřeba nutně více prostředků, ale je třeba je lépe využívat. Například více na kohezní politiku a méně na zemědělství.

Vážené paní velvyslankyně a vážení páni velvyslanci, děkuji Vám za pozornost.