Pavel Staněk Články

 

„Obídky za dvacku, žádná těžká práce, jenom vpašovat podivné úpravy do schvalovaných zákonů, kterých si nikdo nevšimne a párkrát zvednout ruku“ – toť smutná charakteristika práce poslance očima jednoho novináře. Když si to porovnám se svým pracovním programem, s hodinami, dny a měsíci, které jsem strávil studiem všemožných zákonů a předpisů, jež jsem připomínkoval (či byl přímo určen parlamentním zpravodajem), přípravou zákonů nových, které jsem sám nebo s kolegy předkládal, diskusí s občany, jednáním s ministerstvy, úřady a institucemi, a mnoha dalšími aktivitami, které jsem jako poslanec absolvoval, nevěřím, že to někdo může myslet vážně.

 

Ano, jsme placeni z veřejných peněz a je správné, že jsme pod drobnohledem voličů a médií. Prosím ale, vždy v tomto pořadí, ne naopak. Dnes jsme však v situaci, kdy média říkají voliči, co si má o konkrétním politikovi myslet. Rozhodně nejsem proti tomu, aby nás „hlídací psi“ demokracie bedlivě sledovali, ale mám za to, že i tento drobnohled by měl mít jistá pravidla a kulturu či slušnost. Když jsem si přečetl, jak média psala o poslancích v souvislosti s prohlídkou korunovačních klenot, když jsem četl výrazy jako „nadlidi poslanci“, „političtí spratci“, „protekční nadčlověk“, uvědomil jsem si, že se hranice kritiky poslanců zase o kousek posunula.

 

Připadá mi to jako systematické budování nenávisti vůči jedné konkrétní entitě, bez ohledu na to, že naprostá většina poslanců jsou slušní lidé, kteří vedle své profese, ve které mnohdy vynikali nad průměr, „jen“ dělají svoji práci. Kde to ale skončí? Lynčováním? Defenestrací?

Nečekám, že mne někdo bude litovat nebo se mne zastane, sám jsem si ostatně veřejnou službu vybral. Nečekám ani, že to všichni pochopí. Čekám snad jen alespoň trochu respektu. A možná jen proto, že nejsem nadčlověk. Jsem poslanec...