Pavel Staněk Články

Změna zimního času na letní je pro mne vždycky hotovou katastrofou. Platí to samozřejmě i obráceně, na jaře je to ale ještě mnohem intenzivnější. Nejsem schopen spát, nejsem schopen bdít, nejsem schopen ničeho. Jsem vlastně neschopen. Přemýšlím, jestli bych na to dostal neschopenku. 

Jsem rovněž neschopen pochopit, proč nejsme schopni s tím něco udělat. Je to neschopnost nás neschopných politiků doma nebo stejně neschopných kolegů v Bruselu? Jsme neschopní my zneschopnění samotnou změnou, když nejsme schopni se přes toto období přenést? Jsou to argumentační schopnosti zastánců pozitivního vlivu změny času na energetiku, nebo neschopnost vědců přesvědčit o škodlivých důsledcích na zdraví, kdo ovládá 2x ročně kormidlo času? 

 

O dopadech na naši schopnost zůstat schopen po změně času podává důkazy dokonce také bývalá předsedkyně Akademie věd ČR Helena Illnerová (http://zpravy.idnes.cz/fakta-o-zmene-letniho-casu-096-/domaci.aspx?c=A130331_115523_domaci_hro): přizpůsobit se novému času zabere až týden, někdo se nemusí přizpůsobit vůbec, spánek se povětšinou zhorší a zkrátí až o 60 minut, více infarktů i zraněných horníků… Každý, kdo si toto přečte, musí být schopen přiznat, že naše neschopnost být schopen fungovat během změny času, není důsledkem naší neschopnosti, ale objektivních schopností času měnit nás v neschopné trosky. 

 

Jako zneschopněnému mi přijde asi nejzoufalejší moje vlastní neschopnost. Neschopnost prostě udělat cokoliv schopného, abych se nadále dvakrát ročně nenechal přivést do stavu neschopnosti. Do stavu, kdy nejsem schopen spát, nejsem schopen bdít, nejsem prostě schopen ničeho.

 

Pokud jste byli schopni dočíst až sem a pořád si myslíte, že chápete obsah textu, přestáli jste změnu času bez úhony, na rozdíl ode mě.