Pavel Staněk Články

Ta částečně narovnává nepoměr mezi množstvím nepodmíněných trestů odnětí svobody vůči podmíněným trestům odnětí svobody v České republice. V porovnání s jinými státy Evropské unie máme totiž mnohem větší počet vězňů na počet obyvatel než je obvyklé (podobně jsou na tom stále ještě i další postkomunistické státy). Do už tak přeplněných českých věznic jsou přitom často posíláni i lidé, kteří se sice dopustili trestného činu, tento čin ale není pro společnost nebezpečný. Místo, aby se jeho pachatelé po určité době vrátili do běžného pracovního života a svůj trest dokončili jinou a pro společnost prospěšnější formou, zůstávali doposud po celou dobu výkonu trestu ve vězeňském zařízení. To s sebou logicky neslo problémy se zpětným zapojením takových lidí zpátky do společnosti a zároveň zvyšovalo nároky na státní kasu. Z té jde na každého vězně v průměru tisícikoruna denně a tyto náklady s rostoucím počtem vězňů náležitě stoupají.

 

Konkrétním příkladem pachatelů, jejichž čin umožňuje úvahy o dřívějším návratu na svobodu, mohou být neplatiči výživného. Těch v současnosti registrujeme na dva tisíce. Není důvod, proč by se právě tito lidé po uplynutí části trestu a při dobrém chování nemohli vrátit do běžného života a dokončit svůj trest podmíněně. Podobnou šanci vidím také u pachatelů nedbalostních trestních činů a dalších. Jsem přesvědčen, že posílenou možností resocializace lidí, kteří se méně závažných činů dopustili a aktivně se snaží o nápravu, výrazně omezíme také recidivu. I ta je bohužel pro Českou republiku typická. 

 

Zákon ale navzdory falešné kritice opozice v žádném případě nezakládá automatický nárok na takové propuštění. A už vůbec nedává rozhodovací pravomoci o vině či nevině do rukou ředitelů věznic. Zákon pouze více akcentuje tzv. ředitelské žádosti, prostřednictvím kterých mohou ředitelé věznic navrhovat soudu podmínečné propuštění konkrétních odsouzených. Nově budou mít větší váhu, protože právě ředitelé věznic jsou odsouzeným nejblíže a mohou posoudit, zda tito lidé mohou být propuštěni na svobodu dříve, než předpokládá uložený trest. Finální rozhodnutí zůstává na soudu. Ten jediný může takovou žádost potvrdit, nebo naopak s příslušným odůvodněním zamítnout. Podle mého názoru jde proto také o významný krok směrem k větší předvídatelnosti rozhodování soudů v těchto otázkách.

 

Zákonem jsme zároveň zavedli alternativní trest v podobě odebrání řidičského průkazu. Jeho navrácení bude podmíněno splacením dlužné částky. Ačkoliv se může zdát tento trest nezvyklý, osvědčil se například v sousedním Polsku či na Slovensku, kde dlužníky efektivně motivuje ke splácení svých závazků. Jsem přesvědčen, že praxe prospěšnost tohoto institutu v České republice potvrdí.

 

 

Primárním cílem zákona není vyhánět z věznic odsouzené, protože se státnímu rozpočtu nedostávají potřebné prostředky. Vzhledem k výše zmíněných faktům jsem přesvědčen, že jde o jednu z důležitých koncepčních změn, které pomohou změnit tvář českého vězeňského systému. Osobně jsem připravený iniciovat diskuzi o dalších systémových změnách. Za nevyhovující považuji zejména stávající kategorizaci věznic, která neodpovídá standardům vyspělých evropských států.