Pavel Staněk Články

Poslední dobou se množí hlasy po tom, aby stát urychleně provedl změny v oblasti exekucí a insolvencí, a ochránil tak dlužníky před ekonomickými dopady současné pandemie. Vláda na ně zareagovala přípravou tzv. Lex COVID-19, kterým se nyní budou zabývat poslanci.

Spíš než o cílenou pomoc osobám, které se kvůli pandemii ocitly v tíživé situaci, jde však o další plošný zásah do práv věřitelů. Přitom právě jistota jejich vymahatelnosti bude za aktuální krize pro řadu z nich otázkou vlastního přežití.

Žádný věřitel nemá zájem na tom, aby se jeho dlužník dostal do problémů. Ukázkovým příkladem byl v posledních 14 dnech přístup tuzemských bank, které svým klientům zasaženým pandemií zcela dobrovolně začaly umožňovat odklad splátek na tři, a někdy i více měsíců. Podobný přístup lze zaznamenat i u řady dalších věřitelů od dodavatelů energií přes inkasní agentury až po výrobce a dodavatele služeb. Všichni tito věřitelé podnikají vstřícné kroky vůči svým zákazníkům, obchodním partnerům a dlužníkům i bez toho, aby jim je stát musel nařizovat.

Ne každý věřitel se ale nachází v takové situaci, aby si podobný přístup mohl dovolit. Sotva si lze představit samoživitelku, která je navíc v těchto dnech nejspíš s dítětem doma na ošetřovném, jak bude tři měsíce čekat na další výživné. Stejně tak je tu i spousta dalších občanů, živnostníků a firem, pro které je právě nyní jistota řádného zaplacení jejich práce či splacení dluhu naprosto zásadní.

Z tohoto důvodu jsem odpůrcem radikálních a plošných opatření omezujících vymahatelnost práva, a to navíc nejen pro období současné krize, ale i do budoucna. Na pořad dne se minulý týden vrátil již dříve silně kritizovaný návrh ministerstva spravedlnosti na úpravu exekučního řádu, podle kterého by mj. došlo k automatickému zastavení všech exekucí, u nichž za poslední 3 roky nedošlo k uspokojení věřitele. Takové opatření nijak nesouvisí se současnou pandemií a v žádném případě nemůže pomoct lidem, kteří se kvůli ní ocitli v nesnázích. S ohledem na nejasnosti a procesní postupy, které s sebou změna přináší, by trvalo v lepším případě měsíce, než by byly vybrané exekuce skutečně zastaveny. Dlužníci by navíc podle judikatury Ústavního soudu museli zaplatit náklady zastavených řízení, což by byl nyní spíš danajský dar.

Zálohy na exekuce

Další problém je v tom, že pokud by věřitel chtěl ve vymáhání pokračovat, musel by zaplatit zálohu na náklady exekuce. To si ale řada občanů a firem, kteří se nyní potýkají s nedostatečným cash flow, těžko bude moct dovolit a bude tak nucena na svůj nárok rezignovat, byť by se v budoucnu mohli dočkat jeho úhrady. Co pak považuji za zcela nehorázné, je to, že povinnost zaplatit zálohu by platila jen pro soukromé věřitele. Nikoliv pro stát.

Rozumím snaze zákonodárců ochránit občany před negativními důsledky pandemie a potřebnosti ochranných opatření. Není však možné, aby stát náklady těchto opatření přesouval na soukromé subjekty, aniž by je odškodnil a sám se na nich jakkoliv finančně podílel. Pokud chce stát zastavovat exekuce či odpouštět dluhy, ať začne u sebe a ukončí vymáhání státních, obecních či dalších veřejných pohledávek. Nebo může dlužníkům ulevit zrušením DPH z nákladů exekuce a odměn insolvenčních správců, na kterých inkasuje stovky milionů korun ročně.

Respektuji právo státu coby věřitele o takových krocích svobodně rozhodnout. Stejné právo by měl ale ponechat i ostatním věřitelům, z nichž mnozí se nyní sami snaží přežít. Pokud stát opravdu musí přistoupit k opatřením, která půjdou na jejich úkor, pak by jim za to měl alespoň něco nabídnout. A především by mělo jít o opatření, která skutečně a cíleně pomohou těm, kdo to kvůli pandemii potřebují.

Autor je advokát a prezident České asociace věřitelů.