Oldřich Vlasák Články

 

Finanční ústav, který nabízí speciální pracovní podmínky pro ženy pečující o malé děti. Nebo chemická továrna, která upravuje výrobu tak, aby byla více šetrná k životnímu prostředí. Všechny tyto aktivity mají jedno společné. Jsou praktickou realizací společenské odpovědnosti podniků. 

 

 

V Evropské unii se pod tímto poněkud specifickým slovním spojením rozumí odpovědnost firem za způsobené dopady na společnost. Přestože jde v principu o dobrovolný proces založený na vlastním rozhodnutí firmy, jejich správců a zaměstnanců, je i tato oblast do určité míry regulována evropským právem. Příslušná směrnice Evropských společenství z roku 2003 o ročních účetních závěrkách a konsolidovaných účetních závěrkách některých forem společností totiž uvádí, že "v rozsahu nezbytném pro pochopení vývoje, výkonnosti a pozice společnosti…účetní závěrka… zahrne finanční, případně nefinanční klíčové ukazatele výkonnosti, které se vztahují k příslušné podnikatelské činnosti, včetně informací týkajících se environmentálních a zaměstnaneckých otázek." Přestože se jedná pouze o reportování, které navíc členské státy mohou omezit pouze na velké firmy, je tato povinnost odrazem vývoje evropské společnosti, která klade velký důraz na korektnost vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, na ohleduplnost firem k životnímu prostředí a na spolupráci firem s obcí či komunitou, ve které vykonává svoji ekonomickou činnost. 

 

Aktivity spojené se společenskou odpovědností firem jsou určitou reakcí na názory společnosti, jaký vliv na nás trh a tržní subjekty mají. Podle výzkumu Eurobarometru z konce loňského roku se totiž v Evropské unii 48 procent lidí domnívá, že dopady firem na společnost jsou negativní. 

 

 

V České republice je tato skepse ještě vyšší a činí 57 procent. Za hlavní negativní dopady jsou přitom nejenom v Evropě, ale i u nás doma, považovány korupce, znečišťování životního prostředí, snižování počtu zaměstnanců, špatné pracovní podmínky či přílišný vliv na rozhodování vlád. Téměř dvě třetiny (62 procent) lidí jsou přitom podle svého názoru málo informováni o tom, co podniky pro společnost dělají, přestože by je to zajímalo (79 procent lidí totiž má o tyto informace zájem). Tyto údaje jsou poměrně zajímavé, protože v Evropě lidem už nestačí, že je podniky zaměstnávají, že vyrábí zboží či služby, které často k životu nezbytně potřebujeme nebo si je přejeme, že platí daně, a tím umožňují státu realizovat celou řadu aktivit. 

 

Diskuse o sociální odpovědnosti podniků je navíc v Bruselu dávána do kontextu s hospodářskou krizí. Právě krize v posledním desetiletí totiž výrazně ovlivnila myšlené lidí v Evropě a jejich názory na možnosti a omezení trhu. V současné době si tak 39 procent Evropanů myslí, že společnosti a korporace věnují mnohem menší pozornost tomu, jaký má jejich aktivita vliv na společnost, než tomu bylo před deseti lety. Evropa se tak dostává na spodek pomyslného žebříčku. Celkem 74 procent Brazilců, 65 procent Číňanů, 62 procent Indů a 44 procent Američanů naopak věří, že společnosti berou svou sociální odpovědnost mnohem vážněji než před deseti lety. Argumentuje se proto tím, že má­li dojít k obnově důvěry v trh a podniky a k obnově hospodářství, je sociální odpovědnost podniků nezbytná.