Miroslava Němcová Články

 

Rusko zabralo kus Ukrajiny a cynicky se vysmívá slabosti demokratického Západu, ale na našich hranicích zatím jeho tanky nestojí. Islámští fanatici střílejí, kamenují, podřezávají hlavy, z dětí dělají živé štíty, ale i to je ještě dost daleko od nás. Mnozí cítíme reálné ohrožení dosavadního života v míru. Ale ještě stále je tu naděje, že se síly prodemokratických zemí světa spojí a rizika, byť za cenu značných ztrát, odvrátí. Neumím si představit, že mezi takovými silami budeme chybět, že bychom mohli tak fatálně selhat.

 

Ovšem k tomu, abychom byli přesvědčiví na mezinárodní scéně, musíme se zbavit pohodlné slepoty a ostře se podívat na to, co se děje doma. Pod mediálním povrchem se odehrává postupná, ale o to nebezpečnější proměna společenských pořádků.

 

Začněme nejvyšší ústavní funkcí, prezidentem. Jeho nadbíhání Číně a Rusku nás každým krokem a výrokem vzdaluje od souboru hodnot, které pro zjednodušení nazýváme Západ. Může to být výsledkem působení peněz a vlivu ruského Lukoilu, který si na Pražském hradě zřídil svou expozituru. Prezident záměrně rozděluje společnost: tu na Pražáky a venkov, na zdravé a nemocné, na abstinenty a ty druhé. To poslední je trefnou metaforou jeho práce: pozvolna šíří do společnosti politický metanol, který zabíjí kritické myšlení, kalí zrak a vzbuzuje i strach.

 

Proto možná společnost i média věnují více pozornosti denním aktualitám, které kouřovou clonou halí ledovec, k němuž se jako Titanik blížíme. Jak to, že se v médiích důsledně neprobírají veřejné informace BIS o sílícím působení ruských špionů na našem území pod křídly ruského velvyslanectví? BIS uvádí, že jejich úkolem je vmísit se mezi politiky a byznys. Kótu Hrad si mohou spokojeně odškrtnout. Splněno. Na řadě je podhradí.

 

Objevuje se web státního ruského rozhlasu placeného Kremlem. Hlas Ruska publikuje v češtině a je přímočarý: „Nejsme separatisté, chceme svá práva, zní z Moravy,“ oznamuje web a ukazuje směr své propagandy. Jde v osvědčených stopách – vzbudit ďábla nacionalismu, postavit jedny proti druhým. Fungovalo to kdysi v Německu, nyní na Ukrajině, v orbánovském Maďarsku, musí to tedy jít i u nás.

 

Od prezidenta přejděme na vládní úroveň. Zde je zásadní hrozba: ovládnutí státu Agrofertem. Andrej Babiš vlastní noviny i rádio, má na povel své hnutí. Má vliv a moc v politice i byznysu. Jeho Agrofert čerpá miliardy dotací a veřejných zakázek ze státního rozpočtu a jeho nadace si kupuje (pardon podporuje) rostoucí řady sportovců i umělců.

 

Ministr financí vystavěl svou předvolební kampaň na negaci polistopadového vývoje, na kritice českého „Palerma“, jehož byl sám za vlád ČSSD součástí. Dehonestuje politiku jako profesi a od prezidenta republiky okopíroval, jak manipulovat veřejnost pomocí tzv. odborníků. Ve skutečnosti do státní správy dosazuje loajální figury, které upevňují jeho moc, zatímco mediální divize Agrofertu ochraňuje jeho obchodní zájmy. Je v podezření, že se snaží ovládnout státní zastupitelství, posiluje vlastní bezpečnostní aparát. Do svých služeb získává bývalé elitní policisty, kteří mohou dobře zúročit své kontakty a informace.

 

Země se otáčí na východ. Posiluje velký byznys, živnostníci a střední vrstva slábnou. Nedávný 25. únor byl příležitostí připomenout si, jak rychle se může život v zemi změnit. Jak občané, kteří se včas a rezolutně nebrání, přicházejíc o svou svobodu, zničí život svůj i svých dětí. V roce 1946, dva roky před komunistickým pučem, občané volili v poměrně svobodných volbách. A zvolili zlo, jež pod vnějším tlakem z Moskvy a pod brutalitou nastupujících komunistů rozvrátilo zemi, která v čase svého zrodu dala rozkvést demokracii, podnikání i kultuře. Děsivým poučením je, kolik lidí tehdy muselo vědět, že pomáhají zlu. Přesto se do jeho služeb dali.

 

Rozumí této větě dobře předseda vlády a celá ČSSD? Vědí, že dobrovolně pomáhají vytvořit postdemokratický model státu, jakýsi „svět podle Babiše“? Co má být ideou tohoto nového uspořádání? Co všechno pomohou rozbít, aby vzniklo něco, co se nejvíce podobá východním oligarchiím?

 

Lidská paměť bývá krátká. Naše země potřebuje, aby nyní nemlčeli ti, kteří vidí, co se děje a nadále věří v naši budoucnost v úzké spolupráci a spojenectví se Západem.