Miroslava Němcová Články

Doma ve Žďáru nad Sázavou si po revoluci otevřela knihkupectví, ale nakonec se začala naplno věnovat politice. V té vysoké se pohybuje už čtrnáct let. Dotáhla to až na předsedkyni Sněmovny a stala se tak první ženou na tomto postu.

Má bývalá majitelka knihkupectví elektronickou čtečku knih? 

Mám, dostala jsem ji na jaře a slíbila, že se jí pokusím prokousat, což jsem udělala, ale také jsem přiznala, že nevím, jestli na nový systém přejdu. Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale mně klasická kniha voní, i když se to nemá, tak si do ní píšu poznámky, podtrhávám. Pro mě je víc osobní, byť je mi jasné, že se půjde cestou čteček.

Kolik toho za měsíc přečtete?

Vždycky jsem byla náruživá čtenářka a zůstalo mi to, ale s tím počtem knih to kolísá. Když jsem se stala poslankyní, musela jsem zvládat záplavu zákonů a na ostatní nebyl čas, ale pak jsem zjistila, že se pro svoji duševní hygienu ke knihám musím vrátit. Dneska přečtu tak dvě za měsíc, není to žádná sláva, ale zaplať pánbůh za to.

Co čtete?

Teď mám na nočním stolku Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Je to nový překlad ve slovníku jedenadvacátého století. Zajímalo mě, jaký bude. Líbí se mi.

To není zrovna odpočinková četba.

Já na tom stolku mám pro případ nouze i průvodce Paříží, na usnutí je to dokonalé.

Proč zrovna Paříž?

Paříž miluji, je to taková láska, která se mi lehce zadřela pod kůži.

Kdy jste tam byla poprvé?

Po revoluci, v roce 1991. Vyrazili jsme s manželem, bydleli v kempu v Boulogneském lesíku a podnikali po městě dvacetikilometrové túry, protože jsme za ty roky komunismu měli pocit, že teď musíme všechno objevit. Neměli jsme žádné velké peníze, dost jsme šetřili, ale pro mě je to dodnes moc hezká vzpomínka. Tehdy určitě ten vztah k městu začal.

Bylo to první místo, kam jste se po revoluci dostali?

První byla Itálie, což bylo dáno tím, že jsme tam měli kamarády. Poznali jsme se na dovolené v tehdejší Jugoslávii. Byli z Bolzana, začali jsme si s nimi v tom roce 1979 dopisovat. Asi dvakrát k nám přijeli, nás za nimi nepustili, tak bylo přirozené, že po revoluci první cesta vedla k nim.

To je ta rodina, kvůli které jste se naučila italsky?

Ano, oni byli taková báječná, zdánlivě nesourodá dvojice. Ona, drobná, křehká, štíhlá Italka se sršícím temperamentem, a on, sice temperamentní Ital, ale pohodář. Zatímco Marisa musela denně vymyslet tři akce, jinak měla dojem, že den uplynul marně, tak Aldo si přál, aby se čas zastavil.

Jak to bylo s tou italštinou?

Bohužel ta, která byla v tom vztahu v dobrém slova smyslu vůdcem, měla nádor na mozku. Říkala jsem si, co pro ni můžu udělat. První vás napadne, že pošlete dárek, knihu, album fotek, ale pořád víte, že je to málo. My jsme se s nimi dorozumívali lámanou němčinou a mě napadlo, že nemocné hlavě nejlépe uleví, když bude moci přemýšlet ve své mateřštině.

Za jak dlouho jste jazyk zvládla?

Pořád se doučuji. Tehdy v roce 1987 jsem si koupila italštinu pro samouky a nastolila tvrdý režim. Řekla jsem si, že jestli to má mít význam, tak si k tomu musím denně sednout na tři hodiny.

Vydržela jste?

Vydržela, včetně sobot a nedělí. Po tom čtvrtroce jsem měla základ, díky kterému jsem se nějak domluvila.

Jak to s tou ženou dopadlo?

Marisa bohužel na nemoc zemřela a dnes už nežije ani její muž, ale když by se člověk chtěl a měl podívat na jevy kolem sebe pozitivním okem, tak to beru tak, že mi tihle dva otevřeli bránu k jazyku a k italské kultuře. Díky nim jsme poznali tu zemi, nahlédli do životního stylu a oni z nás v podstatě udělali takové poloviční Italy. (smích)

Jezdíte tam pořád?

Vždycky s manželem plánujeme, kam pojedeme. Začnu Pobaltím, uvažujeme o Islandu, o Skotsku a stejně skončíme v Itálii. Za ta léta jsme si tam udělali další kamarády.

Co nepředvídatelného jste naposledy udělala, co by okolí mohlo označit za úlet?

S manželem už dlouho mluvíme o tom, že si koupíme chalupu. On jich několik vytipoval, ale protože se mi nelíbily, tak jsem sedla k internetu a našla takovou, která se mi zdála úžasná. A když už jsme si skoro plácli, tak jsem si to do rána rozmyslela. Tak to manžel považoval za dost velký úlet.

Mluví se o vás jako o konzervativní političce, ale přitom podporujete legalizaci marihuany k léčebným účelům. Jak to jde dohromady?

Existuje-li nějaká metoda, která umožňuje lidem zbavit se trápení, tak bychom ji měli využít. Samozřejmě v případě marihuany někdo okamžitě dodá, že je to droga, která možná vede k těm těžkým, o čemž se vedou spory. V tu chvíli to přestává být konzervativní, ale bude-li vše pod lékařskou kontrolou, by byl hřích nevyužít léčebné účinky konopí.

Vyzkoušela jste ho někdy?

Ne, ale třeba jedna moje bývalá kolegyně ze Senátu, která onemocněla rakovinou, mi psala, že by legalizaci uvítala, protože ví, že jí konopí pomůže. A také jsem viděla dokumenty o pacientech, na které měla pozitivní účinky.

Řídíte auto?

Mám řidičák, ale nikdy jsem neřídila.

Chtěla jsem vědět, jestli někdy překročíte povolenou rychlost.

Na přestupky je u nás manžel. Rychlé jízdě neodolá zejména v Rakousku.

Co na to říkáte?

No zuřím, co na to můžu říct!

Předpokládám, že on na to konto ještě zrychlí.

My vyjedeme ze Žďáru, já mu řeknu, ať zpomalí, že se chci rozhlížet, že nikam nepospícháme. A jeho reakce? Neřekne ani slovo, ale rafička rychlosti se nehne ani o milimetr. Tak to ještě třikrát zopakuji se stejnou ‚odezvou‘ a potom buď přestanu mluvit, protože jsem naštvaná, nebo se začnu bavit o něčem jiném. V tomhle se opravdu neshodneme.

Kolik má manžel bodů?

Myslím, že žádný, on ty pokuty platí zásadně v Rakousku. Ale na druhou stranu ví, že je určitá hranice. Kdyby jezdil jako šílenec, tak z auta vystoupím.

A kolik tedy jezdí?

Na dálnici jede určitě 140.

Přeběhnete někdy na červenou na přechodu pro chodce?

Občas ano, třeba pod Petřínem je jeden semafor do ulice, kam nejezdí vůbec nikdo. Tam mě nebaví čekat, tak jdu.

Václav Klaus kdysi svoji nevěru přirovnal k přecházení na červenou. To je syndrom i řady politiků ze Sněmovny, hlavně těch, co přišli do Prahy a nechali doma rodinu. Vám se něco takového vyhnulo. Čím to je?

Vztah na dálku je těžký, zvlášť u mladších. Když už je vám víc, jste tolerantnější, nechcete příliš měnit, nemáte chuť a energii podstoupit rozpad manželství a zakládat nové.

V Praze jste čtrnáctým rokem, zatímco manžel zůstal doma ve Žďáru. Měla jste v tomto ohledu někdy krizi? Jak jste zaháněla samotu?

Tohle já jsem neřešila. Spíš mě překvapilo, když manžel v jednom rozhovoru řekl, že když se vrací domů, je pro něj nejtěžší, že nevidí světlo v okně, že byt nevoní. V tu chvíli jsem si uvědomila, že on to má mnohem těžší. Zůstal ve stejném prostředí, chodí do stejné práce, má stejné koníčky, denní rytmus i stejné přátele, zatímco mně se život obrátil vzhůru nohama. Tím, jak je tu všechno rychlejší, hektičtější, prožívám víc stresu, tak si tyhle věci neuvědomuji.

Proč se manžel nepřestěhuje do Prahy?

On Vysočinu miluje, má tam roky prověřené přátele. Navíc když jsem přišla do Prahy, onemocněla moje maminka a bylo jasné, že někdo z nás s ní musí zůstat. Byla na vozíčku, její stav se zhoršoval a on byl ten, kdo za ní denně chodil. To by dokázal málokterý ze zeťů.

Bezpochyby. Uvědomujete si, že v tom je manžel výjimečný?

Čím dál víc, on je z rodiny, kde to takhle měli nastavené, má to v sobě. Ví, že když je potřeba pomoci, udělá to. Jeho maminka byla úplně stejná.

Až jednou v politice skončíte, vrátíte se?

Mě Praha baví, má to, co venkovský styl života nemůže poskytnout, užívám si toho mixu, ale doma je pro mě ve Žďáru nad Sázavou.

S manželem jste spolu od střední školy. Je víkendové manželství receptem na to, jak spolu zůstat?

Nikdo nemá ideální recept, někdo od sebe může žít roky na dvou koncích světa a vztah udrží, jiní se od sebe neodloučí, ale manželství nevydrží. Nevím, já ten recept neznám, v tom hraje roli spousta věcí.

Váš syn v nadsázce řekl, že psychiatr Cyril Höschl vám pro jistotu kvůli práci rezervoval lůžko na jeho oddělení. Platí to pořád?

Pevně doufám, že kdyby mě v tomto ohledu potkal nějaký malér, tak by stačilo si s Cyrilem Höschlem sednout a popovídat si. A to lůžko bychom ušetřili pro jiné pacienty.

Když se před měsícem ve Sněmovně jednalo i přes noc, neschylovalo se k němu?

Bylo to zlé, psychicky i fyzicky, za těch pět nocí jsem první nespala vůbec, pak po dvou třech hodinách a poslední noc jsem byla tak nabuzená, že už bych neusnula. A prášek, který mám pro případ nouze nejvyšší a jednou za půl roku na něj dojde, jsem si netroufala vzít, abych nespala moc dlouho.

V kterých okamžicích vám leze práce krkem?

Tohle byl zrovna ten případ. To bylo něco, co zašlo za mez, kterou jsem byla fyzicky schopná zvládnout, ubližovala jsem si. A psychicky jsem další dva týdny jela v nějakém detoxikačním procesu, protože těch hrůz, které tam tehdy padaly, bylo strašně moc a všechno se do mě ukládalo.

Ve Sněmovně je dnes čtyřicet žen, což je nejvíc od revoluce, přesto ten stav stále nekopíruje poměr zastoupení žen a mužů v běžném životě. Proč se ženy do politiky nehrnou?

Těch důvodů je několik. Na komunální úrovni i v krajích je žen daleko víc, protože, byť jsou v práci od rána do noci, tak pořád jsou doma, zatímco tady, pokud nejste z Prahy a okolí, musíte tu přes týden bydlet, tedy jste víkendová manželka. Zadruhé se stáváte víkendovou matkou, což považuji nejen za citovou ztrátu, ale také přicházíte o možnost děti ovlivnit, postavit je do života. A za další na manžela kladete obrovské nároky, protože on vypravuje děti do školy, kontroluje svačiny, úkoly, pere, vaří. A pak si jde v pátek sednout do hospody a poslouchá, co že je za chlapa, když tohle dělá. To musí být nevím jaká povaha, aby to ustál.

Ale z toho vyplývá, že to vlastně nemá řešení.

Kvóty by v tomto případě nepomohly. Mě to téma zajímá, ale jednoduchý instrument neexistuje, přitom v mnoha ohledech je vidět, že ve Sněmovně ženský hlas chybí. Neříkám, že automaticky je to jiná a vyšší kvalita, ale úzké zastoupení žen není dobré.

Ono prostředí, kde se zvedají prostředníčky, slyšíte narážky na velikost prsou a vzhled, vůbec není místo, o kterém by žena snila.

Souhlasím. V této fázi, kdy je politika vnímána jako válka, kde se nikdo neštítí použít jakoukoliv zbraň, tak ženu, která nehodlá slevit ze svých nároků, určitě odrazuje.

Nikdy jsem neslyšela, že by některá z poslankyň hodnotila kvalitu práce některého kolegy podle vzhledu, zatímco opačně ano. Co to o politicích vypovídá?

Tady bych se mužů zastala, nedělají to všichni, jsou tu tři čtyři takoví, kteří jsou prostě tak hloupí. Jsou to primitivní glosátoři ženské vizáže. Mají svůj osobní mindrák a řeší si ho tímto způsobem, protože na nic lepšího nejsou schopni přijít.

Sebraly se někdy poslankyně a na protest proti podobným věcem z jednání odešly?

Mně se moc líbilo, a pro mě to byl opravdu silný zážitek, když měl David Rath nějaké takové narážky zrovna na mě. Tehdy všechny ženy odešly.

Kolik máte nejbližších kamarádek?

Ve Žďáru tři určitě a tady v Praze z politiky také tři. Ale není to na té úrovni kamarádek doma. S těmi máme jiné prožitky, trávily jsme spolu dovolené, ten vztah má jinou podobu, zatímco v Praze je přátelství hodně svázané s prací. Nejsem si jistá, kdybych skončila, jestli by dál trvalo, zatímco doma jsem si ověřila, že ano, byť se tolik nevídáme.

Dokážete se jim svěřit se svými problémy?

Něco říkám, ale vím, že něco je nebaví, nechtějí tomu věnovat čas. Třeba kdybych měla chuť jim popsat, jak vypadal obstrukční týden ve Sněmovně, tak bych je otrávila.

To je chápu.

Já taky! Každá z nás víme, co si navzájem můžeme říct, aby nám to přineslo úlevu, ale přitom to tu druhou neobtěžovalo.

Kterého člověka považujete ve svém životě za nejdůležitějšího?

Maminku, nikdo z rodiny to v životě neměl tak těžké. Naštěstí dostala takovou kombinaci vlastností – silnou vůli, schopnost čelit velkým malérům s noblesou, ohromnou pracovitost, trvalý optimismus – že z ní byl člověk, který prošel i ohněm.

Co se jí stalo?

Její rodiče měli malé hospodářství, komunisté jim ho sebrali, pak se s ní v jednom roce rozvedl manžel, který byl mužem jejího života, její bratr tragicky zemřel, maminka se následkem té události oběsila a tatínek umřel na rakovinu. Když tohle všechno prožijete v krátkém čase, tak je obdivuhodné, že se s tím vyrovnala.

Jak to zvládla?

Byla jsem toho všeho svědkem, tak vím, jak to s ní zamávalo, ale přitom všem nás s bratrem vedla k tomu, že každý den nějak hezky začal, musely se plnit určité povinnosti a nikdy jsme neměli pocit, že by padla na dno. V tom byla enormně silná a já netuším, kde se v ní ta síla zmobilizovala. Byla obrovská optimistka. Já mám od ní hodně vlastností, ale ta velká míra optimismu mi chybí.

S manželem jste se sblížili v tanečních. Kdy jste spolu naposledy tančili?

Začátkem letošního roku, už je to dlouho. Kdysi jsme tančili mnohem víc, sice kromě polky a valčíku jsme si vytvořili svůj univerzální styl, který je buď rychlejší, nebo pomalejší, což je problém, když máte jiného partnera, ale tančili jsme strašně rádi. 

(Autor: Eva Tichá)

Miroslava Němcová

1. místopředsedkyně strany
předsedkyně Poslanecké sněmovny PČR