Miroslava Němcová Články

Nevím, jestli bych to úplně dokázala. Ale sleduji celý její boj od počátku, kdy se stala ministerskou předsedkyní, a myslím, že se do toho tak trochu vžít umím.

 

Na jedné straně vidím její přesvědčení, že musí dotáhnout brexit do konce. Určitě musí být naštvaná na to, co se děje uprostřed konzervativců. Třeba Boris Johnson, který byl tahounem kampaně pro vystoupení Británie. Dosáhl svého cíle, kampaň byla úspěšná. Lidé v referendu rozhodli, že chtějí vystoupit, i když to bylo těsné. A on nakonec řekl, že nebude ani premiérem ani předsedou strany. Pochopil, do jaké hrůzy bude premiér postaven. Že má vyjednat něco, co ani vyjednat nelze a utekl od toho. A stejně tak druhý protagonista Nigel Farage. Theresa May si občas musí říkat, že ti chlapi nestáli vůbec za nic. Když se navařila taková kaše, s kterou si nikdo neví rady, musela přijít dáma, která to má řešit. Štve mě, že ti, co to způsobili, teď z povzdálí stojí a říkají, že to dělá špatně.

 

Nevím, zda je to běžné. Theresa May se ukazuje jako silná osobnost a moc si z toho nedělá, i když na to asi musí občas myslet.

 

Někdy ano a někdy ne. Já jsem si to ale také moc nebrala. Šla jsem si svou cestou a říkala jsem si, že se musím vyrovnat s tím, co se stalo. Je to výhoda takovýchto povah v politice. Někdy si člověk řekne, že by tu oporu potřeboval a mrzí ho, když nepřichází.

 

To je ještě strašně daleko. Nemá cenu tohle teď řešit. Člověk nemá dávat závazky, o kterých neví, jestli je bude moci splnit.