Miroslav Škaloud Články

V Senátu se bude ve středu 15.8.2012 projednávat zákon, kterým se mají napravit některé křivdy způsobené církvím a náboženským společnostem v době nesvobody. Níže jsou k danému tématu uvedeny formou otázek a odpovědí argumenty, které uvádějí některé mýty na pravou míru.

Otázky a odpovědi jsou tříděny do těchto skupin:

1) Proč zákon o majetkovém vyrovnání

2) Otázka vlastnictví církevního majetku

3) Co bude vráceno a co finančně kompenzováno a v jaké výši

4) Přiměřenost finanční kompenzace

5) Okruh oprávněných osob

6) Jak by měly být restituce řešeny jinak

7) Majetky se vrací cizímu státu

8) Ostatní

 

Odpovědi vycházejí z vybraných materiálů ze stránek ministerstva kultury a z konzultací s poslancem M. Bendou. Jsou zde odpovědi na nejpopulárnější výhrady k uvedenému zákonu.

 

1) Proč zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi

 

Proč by se měl majetek navracet církvím a proč právě tímto způsobem?

Smyslem zákona není provedení restituce majetku, o té už rozhodl Ústavní soud a proběhne i bez vládního zásahu. Jeho smyslem a cílem je ukončení závislosti církví na státu a zastavení vyplácení duchovních ze státního rozpočtu [2].

Pokud Listina základních práva a svobod uvádí, že církve mají svou činnost vykonávat nezávisle na státu, tak hrazení platu duchovních státem, je zřejmě s touto zásadou v rozporu. Pro vydání zákona svědčí i nálezy Ústavního soudu, které byly přijaty přímo k problematice historického církevního majetku. Dále, vypořádání jejich majetku bylo přislíbeno zákonodárcem v zákoně o půdě. Na straně církví tak vzniklo legitimní očekávání jako majetkový zájem, který podléhá ochraně vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Toto legitimní očekávání bylo utvrzováno postoji v podstatě všech vlád. Stát však stále drží podstatnou část historického církevního majetku. Stát stále financuje církve podle zákona z roku 1949, který ponechává církve v hospodářské závislosti na státu [1].

Pokud tento zákon nebude přijat, budou se církve zřejmě o svůj majetek ucházet prostřednictvím žalob u obecných soudů. Ústavní soud shledal, že nečinnost Parlamentu ČR spočívající v nepřijetí zákona, který by vypořádal historický majetek církví, je v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Ústavní soud konstatoval, že časový limit pro zákonodárce byl již překročen a že o vrácení církevního majetku mají rozhodovat soudy. (Na základě toho již Okresní soud v Bruntále v únoru 2012 rozhodl o vydání majetku ve prospěch farnosti Heřmanovice) [1].

Stát navrženým zákonem vrací církvím tu část jejich majetku, kterou má v držení, a za tu část, která patří obcím, krajům či soukromým osobám, vyplácí náhradu.

2) Vlastnictví majetku

 

Jaké jsou důkazy, že církev opravdu vlastnila "svůj" majetek?

Již v roce 2007 bylo za tímto účelem zadáno několik odborných posudků. Žádný z nich včetně tzv. expertízy Univerzity Karlovy, vlastnické právo církví nezpochybnil. Ovšem posudky, byť uznávaných právnických pracovišť, nejsou pro odpověď na tuto otázku klíčové. Klíčové je, že vlastnické právo církví jednoznačně uznal Ústavní soud a další soudy, které už rozhodly o vrácení některých majetků farnostem a řádům. Z tohoto hlediska nemají žádné další právní analýzy smysl, neboť tato otázka už byla autoritativně vyřešena. Ostatně i stávající právní předpisy České republiky (např. zákon o půdě) počítají s existencí církevního vlastnictví. Samozřejmě, že kdo toto nechce slyšet, bude dále citovat různé právní názory, které však pro státní orgány nemohou být relevantní.

Mimoto, majetek, který má být vypořádán, je dostatečně určen, jak uvádí Ústavní soud, v plenárním nálezu ze dne 1. července 2010. Ústavní soud sděluje: "Vymezení okruhu dotčeného majetku v ustanovení § 29 zákona o půdě je dostatečně určité, neboť existence věcného práva (resp. pozbytí práva k majetku, jehož odejmutím byla způsobena křivda) v rozhodném období je objektivně právně průkaznou skutečností, a je nerozhodné, že státní orgány nevedou kompletní samostatný seznam dotčeného majetku, k čemuž ani není právního důvodu".

Dále, není pravdou, že by majetek, o němž je řeč, v minulosti nepatřil církvím, resp. církevním právnickým osobám. Až do dnešních dnů o tom nikdy nikdo nepochyboval, jak je patrné z pozemkových reforem, zabírání za komunismu, běžných obchodních vztahů, jako je prodej, směna, koupě, za všech forem vlád v posledních sto letech. Jistá omezení v nakládání církví s majetkem nebyla nikdy zpochybněním vlastnictví, ale naopak vyjádřením habsburské touhy po přiblížení trůnu a oltáře a po nich komunistickou snahou o dohled státu nad církvemi [1].

Církve údajně žádný majetek nevlastnily, měly ho jen k užívání

V minulosti vlastnické právo uznávaly i úřady a soudy první republiky. V té době byl církevní majetek vyvlastňován za náhradu, která se vyplácela jednotlivým církevním subjektům, kterým byl majetek vyvlastňován. Pokud by se jednalo o státní majetek, je vyplácení náhrad absurdní. S církevními subjekty byly uzavírány kupní a další smlouvy. I v době komunistického režimu byly na církevní majetek vydávány rozhodnutí o vyvlastnění a s církevními subjekty byly uzavírány darovací a kupní smlouvy. Zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví v § 10 odst. 1 výslovně uváděl: „Stát dozírá na majetek církví a náboženských společností.“

Pokud by církve v minulosti nevlastnily majetek, pak by blokační paragraf v zákoně o půdě byl absurdní a žádný majetek by blokován nebyl.

Právní řád ČR v několika zákonech výslovně uznává vlastnické právo církví a náboženských společností před rokem1948, ato včetně Zákona o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby z roku 1999 přijatého za vlády ČSSD – viz § 2 odst. 3: „Příslušný katastrální úřad na žádost Pozemkového fondu ověří do 30 dnů ve své evidenci, že pozemky po 25. únoru 1948 nepřešly ani nebyly převedeny do vlastnictví státu z vlastnictví církve, náboženské společnosti, řádu nebo kongregace nebo že ke dni 31. prosince 1949 nebyly ve vlastnictví obcí.“

Ústavní soud opakovně potvrdil historické vlastnictví církevních subjektů. Ústavní soud přímo rozhodl, že vlastnické právo církevních subjektů nezaniklo a majetek má být proto těmto subjektům vydán (případ strahovských premonstrátů či farnosti Heřmanovice) [1].

Církve nikdy nemohly s majetkem svobodně nakládat

Ústavní soud, opakovaně sdělil, že jde o obnovování vlastnictví. Ano, existovala určitá veřejnoprávní omezení, ale to neznamená, že církvím ten majetek nepatří. Pokud není majetek ve státních rukou, tak je vždy soukromý, neznáme žádný veřejný majetek. Když budete mít les v národním parku, bude také veřejnoprávně omezen, ale nic to nezmění na vašem vlastnictví [2].

Prý církvím majetek zabavil už Josef II.

Dnes se mezi lidmi šíří legendy o tom, jak Josef II. svým dekretem zestátnil majetek Římskokatolické církve. Že se jedná o mýtus, svědčí i to, že nikdo z kritiků zákona žádný takový dekret Josefa II. nepředložil. Co se tehdy opravdu stalo, spočívalo v tom, že Josef II. zrušil některé, podle jeho osvíceneckých názorů, neužitečné řády a kláštery. Jmění těchto řádů a klášterů pak bylo vloženo do náboženských fondů a sloužilo potřebám Římskokatolické církve. Z prostředků těchto fondů byly například zakládány nové farnosti. Není od věci připomenout, že všechny nástupnické státy Rakouska-Uherska, tedy Rakousko, Slovensko, Maďarsko a Slovinsko, uznávají vlastnické právo církví k jejich historickému majetku.

V zemských deskách i pozemkových knihách byly vždy zapsány jako vlastníci církevní subjekty (biskupství, kapitula, klášter), nebyl tam zapsán stát.

Zákon nemá ambice napravovat "josefínské" reformy, a pokud jde o pozemkové reformy, tak se jimi zabývá do té míry, jak jsou jejich následky relevantní pro konstrukci předkládaného zákona. Zákon nijak nezpochybňuje výsledky pozemkové reformy, která proběhla v době 1. republiky a s žádným nárokem se nevrací před 25. únor 1948 [1].

Církevní restituce zpochybnila svým stanoviskem Univerzita Karlova, podle něhož církev majetek od dob Josefa II. nevlastnila, ale byla jeho pouhým správcem (sněmovna Ladislav Skopal, ČSSD)

Žádný posudek s tímto obsahem neexistuje, to potvrdil ve svém prohlášení ze dne 3.2.2012 i stávající rektor Univerzity Karlovy Václav Hampl. Existuje pouze materiál z roku 1999, který sice nese název „Právně historická expertiza Univerzity Karlovy v Praze právního postavení tzv. katolického církevního majetku“, nikdy však neprošel vědeckou radou univerzity a je dílem pouze dvou autorů, a to Vladimíra Kindla a Vladimíra Mikuleho. Daleko větší experti na církevní a konfesní právo působící na právnické fakultě v Praze, např. prof. Treter, se na této práci nepodíleli. Navíc ten, kdo se skutečně seznámí s obsahem uvedeného elaborátu se zavádějícím názvem, zjistí, že se v něm nikde netvrdí, že by církve od Josefa II. majetek nevlastnily, ale pouze to, že byl podroben určitému státnímu dozoru při dispozicích s ním. Ostatně pokud by faktickým vlastníkem církevního majetku byl stát, byl by jako vlastník zapsán v příslušné majetkové evidenci, především v pozemkových knihách a zemských deskách. Tam však je vždy uveden církevní subjekt. Rovněž proces samotné konfiskace církevního majetku, prováděné po 25.2.1948, byl vždy veden proti církevní právnické osobě. Pokud by tomu tak nebylo, zabavoval by stát majetek sám sobě, což je samo z podstaty věci absurdní.

Rychetský před třinácti lety jako ministr argumentoval posudkem Právnické fakulty UK, že katolická církev za první republiky nemohla s majetkem volně disponovat 
Ústavní soud se skládá z 15 soudců, nerozhoduje pouze jeho předseda. Posudek, o který se pan Rychetský opíral, je jediný, který je takto vážně podepsaný. Také neříká, že majetek církvím nepatřil, ale že existovala veřejnoprávní omezení. Posudky, které si nechala zpracovat vláda, uvádějí, že z hlediska dnešního pohledu na právo, církve byly plnoprávnými vlastníky.

 

Když jste psali zákon, neuvažovali jste o omezení [církví při nakládání majetkem]?

Taková diskuse se vedla, ale že bychom chtěli omezit církve kontrolou vlády, to jsme se nikdy neodvažovali vážně ani navrhnout. Představa, že tento stát bude hlídat, jak církve nakládají se svým majetkem, je pomýlená [2].

Co je třeba říct k úvahám o vlastnictví nebo správě církevního majetku

Právní názor, podle kterého církve svůj majetek dříve nevlastnily, byl v minulosti okrajový (za 1. republiky ho zastával např. Prof. Antonín Hobza, který v 50. letech aktivně figuroval v proticírkevních procesech - proces proti vatikánským agentům, kde byl díky i Hobzově „odbornému posudku“ odsouzen opat Opasek na doživotí).

V roce 2008 byly sněmovní komisi k majetkovému narovnání předloženy odborné posudky tří právnických fakult (Praha, Brno, Plzeň), v žádném z nich nebylo vlastnictví církevních subjektů popřeno.

Ústavní soud opakovně potvrdil historické vlastnictví církevních subjektů. V některých případech pak Ústavní soud rozhodl, že vlastnické právo církevních subjektů nezaniklo a majetek má být proto těmto subjektům vydán (případ řádu premonstrátů či farnosti Heřmanovice).

Tzv. blokační paragrafy zákona o půdě a zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby výslovně mluví o vlastnictví církví.

Slovenské zákony, které vracely majetek církvím, rovněž vycházely z existence jejich vlastnického práva.

Církevní majetek byl podroben 1. pozemkové reformě. Vlastnictví státu, zemí, obcí a okresů bylo ze záboru zákonem vyloučeno.

Ani socialistické Československo nepochybovalo, že církve jsou vlastníky církevního majetku. Majetek církevních subjektů byl proto vyvlastňován, stát s nimi uzavíral darovací a kupní smlouvy. Podle Ústavního soudu se orgány demokratického státu nemohou k vlastníkům chovat přísněji, než judikatura nejtotalitnějšího období.

Vlastnické právo všech vlastníků má podle Listiny stejný zákonný obsah a ochranu; právnické osoby veřejnoprávního charakteru jsou subjekty vlastnického práva – a toto jejich vlastnické právo je bezpochyby soukromoprávním vlastnictvím, protože jiné vlastnictví ani neexistuje.

Ústavní soud ve svém plenárním nálezu 9/07 ze dne 1.7.2010 k návrhu skupiny senátorů na zrušení blokačního paragrafu konstatoval, že ze strany církví a náboženských společností existuje legitimní očekávání a že nepřijetí zákona Parlamentem vytváří protiústavní stav a je v rozporu s mezinárodními závazky k ochraně majetku.

Pokud nebude zákon o majetkovém vyrovnání přijat, církve budou hromadně podávat žaloby na svůj údajně neexistující nárok a budou vyhrávat. Precedenční rozhodnutí Ústavního soudu už existuje a bylo publikováno pod č.562/09 ze dne 31.08.2011.

Dnes má celá řada majetků veřejnoprávní (zákonná) omezení a nijak to nezpochybňuje vlastnické právo vlastníka (pozemky v CHKO, objekty v památkových rezervacích, zvířata chráněná různými zákony atd.).

Proč i dnes nemůže církevní majetek podléhat státnímu dohledu jako za první republiky

Obnovení státního dohledu by se mohlo týkat pouze majetku Církve římskokatolické, nikoli ostatních církví a náboženských společností, neboť na jejich majetek se dohled v minulosti nevztahoval. Podle Listiny základních práv a svobod mají být církve a náboženské společností na státu nezávislé, stát má podle Ústavy být konfesně neutrální. Dohled nad majetkem Církve římskokatolické má svůj původ v době, kdy se stát s katolickým náboženstvím ztotožňoval, proto to mělo svůj smysl. Tak tomu však nyní není. Obnovení dohledu z dnešního hlediska žádný smysl nemá, naopak ohrožovalo by konfesní neutralitu státu na jedné straně a nezávislost jedné z církví na straně druhé.Cílem zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je nové uspořádání vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, nikoli obnova prvorepublikového či dokonce rakouského pojetí těchto vztahů. V 21. století už nelze obnovovat státní dohled nad majetkem jedné z církví. To bychom mohly obnovovat i další věci jako vedení matrik církvemi, desátky či jiná privilegia Římskokatolické církve, které doplňovaly tehdejší státní dozor nad majetkem církve [1].

Zákon u navraceného majetku údajně prolomuje hranici před únorem 1948

Podle znění zákona v §1 je rozhodné období pro vydávání majetku od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Pokud došlo k vyvlastnění majetku církví před rokem 1948, nebude se takový majetek vracet. Církve budou muset v každém případě prokazovat, že v rozhodném období byly vlastníkem určitého majetku, a to relevantními podklady, zejména výpisy z tehdejších pozemkových evidencí, z archivu Ministerstva zemědělství nebo Národního archivu. Jejich žádosti bude zkoumat a o jejich oprávněnosti příslušný pozemkový úřad, který – pokud bude mít pochybnosti – nárokovanou nemovitost odmítne vydat.

Možné chyby úředníků eliminuje postup, kde bude každé vydání zemědělské nemovitosti prověřovat pozemkový úřad a katastrální úřad. Pokud by i tyto instituce selhaly, může stát napadnout vydání nemovitosti u soudu [1].

3) Co bude vráceno a co finančně kompenzováno a v jaké výši

 

Podle jakého klíče se bude určovat majetek k naturálnímu vydání a ten, za nějž bude poskytnuta kompenzace

Od celkového rozsahu původního církevního majetku byl odečten maximální rozsah majetku, který mohou církvím a náboženským společnostem vrátit Lesy České republiky a Pozemkový fond České republiky. Lesy České republiky a Pozemkový fond ČR mohou provést naturální vydání relativně bezproblémově rychle, proto vládní komise rozhodla, že budou vydávat právě tyto subjekty. Zbytek původního církevního majetku, který mají obce, kraje, soukromé osoby, případně jiné státní organizace, bude církvím a náboženským společnostem finančně kompenzován. Dále je v zákoně zakomponována řada výjimek, které naturálnímu vydání brání(§ 8), např. nevydávají se pozemky zastavěné po zabrání státem, pozemky, kde se plánují veřejně prospěšné stavby (to se týká zejména okolí velkých měst) atd. Naturální vydání se proto s vysokou pravděpodobností ještě sníží, zákon však pro tyto případy s navýšením finanční náhrady nepočítá [1].

Kdo a na základě jakých podkladů dospěl k celkové částce, jakou se má církvi vrátit?

K zákonu o majetkovém vyrovnání byla vytvořena speciální vládní komise, která stanovila i celkovou hodnotu majetku, který byl církvím po 25. 2. 1948 odňat. K tomuto bylo využito několik podkladů. V roce 2007 předložila komise církvím a náboženským společnostem materiál, který obsahuje souhrnné výměry původního církevního majetku v jednotlivých katastrálních územích s rozdělením na jednotlivé druhy (lesní půda, zahrady, rybníky atd.). Tyto údaje se poté několika způsoby prověřovaly. Údaje byly porovnávány s evidencemi státních organizací o rozsahu tzv. blokovaných pozemků podle zákona o půdě. Vzorek údajů z pozemkových knih hloubkově prověřila nezávislá poradenská firma Ernst & Young (Je třeba si uvědomit, že se jedná asi o 100 000 položek). Dále Ministerstvo kultury provedlo ve spolupráci s Národním archivem rozsáhlé šetření dostupných archivních materiálů církevního majetku. Výsledky tohoto šetření jsou uveřejněny na internetových stránkách Ministerstva kultury [1].

Doložená hodnota odebraného majetku církvím po roce 1948

V roce 2007 byla tehdejší vládní komisí pro majetkové vyrovnání určena hodnota odebraného majetku na částku 134 mld. Kč. V roce 2011 bylo na vládní komisi pro majetkové vyrovnání rozhodnuto, že se bude opět vycházet z částky 134 mld. Kč určené v roce 2007. Už z toho důvodu, že se jednalo také o naši vládu a bylo by trapné její rozhodnutí popřít a navíc ona nejvíce rozporovaná položka (lesy a zemědělské pozemky) byla de facto vypuštěna.

Odhad hodnoty nevydaného majetku může samozřejmě vždy tvořit jistý problém (vždy se bude jednat pouze o přiblížení), ale jeho oceňování přes jednotlivé položky by zabralo roky a bylo velmi nákladné.

V současné době se jedná převážně o pozemky v intravilánech obcí a měst, které jsou z různého důvodu nevydatelné a ohodnocení budov (sociálních, zdravotních, školských a hospodářských) v obcích, kde byla zvolena metoda aproximace, aby nemusel být na každou budovu dělán zvláštní odhad (a to ještě samozřejmě vyvstává otázka, ke kterému datu), což by stálo nemálo času i financí a dá se odhadnout, že pro stát by to bylo v posledku méně výhodné.

Metoda ocenění byla znovu pro vládní komisi přezkoumávána společností Ernst&Young a byla shledána za vyhovující. Kromě toho u zemědělských restitucí fyzických osob byla průměrná cena nevydatelných nemovitostí 55 Kč v roce 1993 (neboť se nejedná o pole, ale zastavěné či jinak blokované pozemky).

Vycházelo se přitom z údajů, které byly dodány církvemi a náboženskými společnostmi a dotčenými státními orgány a podniky (zejména Pozemkovým fondem ČR a Lesy ČR).

Podle čeho se určovaly ceny vracených majetků a došlo se až k částce 130 miliard?

Ocenění původního církevního majetku bylo provedeno už v roce 2007, při přípravě tehdejšího návrhu zákona o majetkovém vyrovnání.

Provedené ocenění bylo v roce 2007 schváleno vládní i expertní komisí, ve které zasedali kromě zástupců Ministerstva kultury i zástupci Ministerstva zemědělství a Ministerstva financí, tato Ministerstva byla v roce 2007 spolupředkladateli návrhu zákona o majetkovém vyrovnání.

Od roku 1948 došlo v zemědělské půdě k velkým změnám. Část tehdejší zemědělské půdy se dnes nachází v zastavěných plochách velkých měst (Praha, Brno), kde je její cena mnohem vyšší než cena zemědělské půdy ve venkovských oblastech. (např. cena zahrad u budovy bývalého Arcibiskupského gymnázia v Bubenči se pohybuje okolo 10 000 Kč za m2.)

Zemědělská půda zahrnuje 4 druhy pozemků: pozemky kultury zahrada, které se nacházejí v zastavěných územích obcí a měst, pozemky kultury sad, pozemky v blízkosti zástavby, kde se předpokládá její další rozšíření a jsou v dostupnosti inženýrských sítí a pozemky v tzv. volné krajině, kde se urbanistický rozvoj nepředpokládá, pouze tato část představuje typickou zemědělskou půdu.

Zprůměrováním cen za celou Českou republiku se došlo k průměrné ceně zemědělské půdy v ČR ve výši 44,48 Kč za 1 m2. Vzhledem k tomuto postupu je výsledná cena vyšší než běžně uváděné tržní ceny zemědělské půdy na venkově, kde se zemědělská půda nejvíce prodává.

Výpočet ocenění byl rovněž prověřen nezávislou společností Ernst & Young. Tato společnost shledala, že použitý výpočet je oprávněný a racionální.

Bližší informace k ocenění historického církevního majetku naleznete na webových stránkách Ministerstva kultury [1].

Proč se budou pozemky vydávat za podstatně vyšší hodnotu, než u ostatních restituentů

Předpokládám, že za standardní restituce pokládáte postup podle zákona o půdě (Zákon č. 229/1991 Sb.). Takové srovnání je však chybné, neboť zákon o půdě pracuje s odlišnou koncepcí a byl přijímán v době, kdy tržní ceny neexistovaly.

Zákon o půdě zásadně preferuje náhradu v naturální formě, finanční náhrada je záležitostí okrajovou. Pouze v 10 % nebylo možné vydat původní nemovitost, a z těchto 10 % pouze 7 % dostalo finanční náhradu. Finanční náhrada se tak poskytovala za relativně nevelké množství majetku a byla stanovena samostatně u každé jednotlivé položky. Na rozdíl od zákona o půdě zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi předpokládá vydávání majetku pouze státem, podle zákona o půdě přitom vydávaly i obce a všechny právnické osoby. Rovněž se neposkytují náhrady za znehodnocení majetku nebo živý a mrtvý inventář, které se podle zákona o půdě poskytují.

V neposlední řadě mohou fyzické osoby už 20 let čerpat výnosy z majetku, který jim byl vydán podle zákona o půdě. Jenom zisky z bývalých církevních lesů se za dobu 20 let pohybují v miliardách českých korun [1].

 

 

4) Finanční kompenzace je nepřiměřená

 

Stát přiznává náhradu daleko větší než tak, jak církev vlastnila majetek na základě pozemkové reformy z roku 1919 a její revize z roku 1947 (poslanec Tejc).

Pan Tejc se v tomto směru mýlí, protože zákon jasně říká, které pozemky, ať už lesní nebo pole a louky, se budou vydávat. Budou se vydávat právě ty pozemky, které v rozhodném období, to znamená od 25. února 1948 do 1. 1. 1990, přešly na stát, respektive byly církvi ukradeny v nějakém aktu tehdejší státní moci. Přesně ve stejném režimu a principu, v jakém byly ostatní restituce [2].

 

Finanční kompenzace je nadnesená, stát opět podle sociálních demokratů chce dávat církvím víc, než jim náleží

Je nesmyslné říkat čísla o ocenění. To je argument, který zněl před 3 lety a měl nějakou relevanci. Vládní návrh, který přináší tato vláda, vydává lesní a zemědělskou půdu přesně ve stejné hodnotě a od té původní částky to odečítá. Parlamentní komise v minulém volebním období, kdy byla složena na půl z opozice a tehdejší vládní koalice, si nechala algoritmy, popisující jak se dostat k výsledné částce, přepočítat. Následně nebyla shledána žádná chyba a nikdo ani z tehdejší opozice ji nebyl schopen formulovat. [2]

Finanční kompenzace ve výši 59 mld. Kč je nepřiměřená vzhledem ke stavu ekonomiky (sněmovna Bohuslav Sobotka)

Částka 59 mld. představuje hodnotu církevního majetku, který po provedení církevních restitucí zůstane ve vlastnictví státu. Zatímco v letech 2013-2043 bude stát církvím tuto částku se zohledněním inflace splácet, a to ve výši cca 2 mld. Kč ročně, přesně od 1.1.2013 bude odblokováno 44 % historického církevního majetku v hodnotě 59 mld. Kč, s nímž si stát bude moci nakládat podle svého uvážení, např. jej prodat a výtěžek z prodeje použít na vyrovnání s církvemi.

5) Okruh oprávněných osob

 

Proč se zákon týká všech církví a náboženských společností

Restituce církevního majetku se týká všech církví a náboženských společností, ale je jasné, že zcela dominantní většinu majetku tvořil majetek katolické církve. Ovšem účelem zákona není pouze narovnání minulých křivd, ale také zrušení zákona o hospodářském zabezpečení církví (ukončení vyplácení platů duchovních). Proto došlo i uvnitř církví a náboženských společností ke společné dohodě o rozdělení finanční náhrady (tato neodpovídá historickému vlastnictví, ale je společným výpočtem umožňujícím nadále všem církvím fungovat i po ukončení financování duchovních). Katolická církev se de facto vzdává značné části svého majetku ve prospěch ostatních církví, aby bylo dosaženo společného postoje. Jak bylo zdůrazněno i na jednání, je to poprvé v historii zemí Koruny české, kdy je se všemi církvemi zacházeno stejně a žádná není ani zvýhodňována ani znevýhodňována.

To také není zcela běžné ve východním bloku, že se současně s církevními restitucemi předkládá změna financování církví. To je podmínka, kterou vždy měla do řešení této otázky ODS, která právě trvala (a také prosadila) na tom, aby součástí navrácení majetku bylo také zrušení zákona o hospodářském zabezpečení církví.

 

Není jasný okruh oprávněných právnických osob, kterých se bude týkat naturální restituce (sněmovna Jiří Koníček)

Podmínky pro naturální restituci v případě církevních právnických osob je jasně vymezen v § 3 návrhu zákona. První podmínkou pro příslušnou církevní právnickou osobu bude, že jako původní vlastník utrpěla v rozhodném období 1948-1990 ze strany státu majetkovou křivdu. Druhou pak je prokazatelně doložená právní kontinuita od okamžiku majetkové křivdy do současnosti. Tato druhá podmínka bude obtížně splnitelná pro celou řadu právnických osob založených za účelem podpory činnosti církví k charitativním, zdravotnickým a vzdělávacím účelům, neboť ty byly takřka beze zbytku v letech 1948-1989 komunistickou mocí zlikvidovány a po roce 1989 nebyly obnoveny.

Podkladové materiály údajně obsahují i položky, které byly církvím odňaty před rokem 1948. Kdo bude tyto skutečnosti zkoumat? Budou se církvím takové nemovitosti vracet? (sněmovna Jiří Koníček)

Pokud došlo k vyvlastnění majetku církví před rokem 1948 za finanční náhradu, nebude se takový majetek vracet. Církve budou muset v každém případě prokazovat, že ke dni 25.2.1948 byly vlastníkem určitého majetku, a to relevantními podklady, zejména výpisy z tehdejších pozemkových evidencí, z archivu Ministerstva zemědělství nebo Národního archivu. Jejich žádosti bude zkoumat a o jejich oprávněnosti příslušný pozemkový úřad, který – pokud bude mít pochybnosti – nárokovanou nemovitost odmítne vydat.

Jak je možné že se vyrovnáni s církvemi netýká Jehovistů?

Zákon o majetkovém vyrovnání Náboženskou společnost Svědkové Jehovovi z naturálního vydávání nijak nevylučuje. Pokud mají pocit, že jejich historický majetek vlastní stát, mohou si o něj požádat [1]

 

 

6) Jak by měly být restituce řešeny jinak

Restituce církevního majetku by měly být řešeny vytvořením zvláštního církevního fondu, z jehož výnosu by v budoucnu byla činnost církví financována a který by byl spravován státem a církvemi (sněmovna více poslanců ČSSD)

S podobnou vizí financování církví přišel již Josef II., který vytvořil v každé zemi habsburské monarchie speciální náboženský fond, na který byl převeden majetek státem zrušených klášterů. Záhy se však ukázalo, že tento systém selhává – majetek náboženského fondu byl postupně „vytunelován“ – byl pod cenou rozprodáván a ocital se ve vlastnictví soukromých osob, většinou vysokých politiků a jejich rodin. Jako příklad lze uvést rakouského kancléře Metternicha, který takto získal někdejší panství kláštera v Plasích. Náboženské fondy po masivním výprodeji svého majetku začaly hospodařit s velkými deficity a stát musel přistoupit k jejich dotování z vlastních zdrojů. Tomu chce stávající návrh zákona o církevních restitucích předejít. Jak stát, tak církve mají s takovým řešením historicky špatné zkušenosti, církve s ním navíc po roce 1989 nevyjádřily souhlas. Pokud by byla provedena restituce církevního majetku takto, hrozí, že celá řada církevních právnických osob se bude svého majetku domáhat po „fondu“ soudní cestou. Rovněž není jasné, jak by se rozhodovalo o nakládání s majetkem „fondu“, v jakém poměru by byly mezi jednotlivé církve rozdělovány výnosy, jak by stát dozíral nad hospodařením „fondu“ apod.

Možnost, že by ten majetek byl uložen v nějakém fondu, který by byl nějakým způsobem kontrolován, proč to pro vás je nepřijatelné

Nám se tato myšlenka od začátku zdá velmi sporná. Upřímně řečeno, dobře víme, jak to tady dopadá s veřejnými fondy. Dokonce jsem překvapen, že na ní přistupuje sociální demokracie a někteří její členové už se vidí v čele toho fondu a vidí se správci takového fondu. Představa toho, že tady zase vytvoříme nějaké kolektivní vlastnictví, které někdo, kdo za něj nebude nést zodpovědnost, bude spravovat a kde budou sedět nějací státní úředníci se mi nelíbí, už jsme toho zažili příliš moc, abychom neměli zkušenost s tím, že když někdo spravuje cizí majetek, že to je v podstatě vždycky jenom na škodu a že vždycky dochází k rozkrádání toho majetku [2].

Zákon o církevních restitucích není třeba, neboť stačí novelizovat zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví státem a zastropovat jej co se týče dotace státu na platy duchovních (sněmovna Miroslav Opálka KSČM)

Stávající systém financování církví, kdy duchovním poskytuje platy stát, ačkoli zaměstnavatelem je příslušná církev, je schizofrenní, je dlouhodobě kritizován značnou částí české společnosti a je zřejmě na hraně ve vztahu k principu autonomie církví zakotvených českým ústavním pořádkem, zejména Listinou základních práv a svobod. Je třeba připomenout, že tento systém byl přijat v období stalinizmu jako nástroj státní kontroly nad církvemi. Návrh zákona o církevních restitucích finanční vazbu státu a církví postupně odbourává a fakticky ji zachová do budoucna pouze tam, kde si ji stát speciálně vyžádá, např. působení duchovních v armádě, věznicích, nemocnicích, krizových intervenčních týmech apod.

7) Majetky se vrací cizímu státu

 

Restituovaný majetek církví se dostane do vlastnictví cizího státu – Vatikánu . (sněmovna David Rath)

Strašení tím, že církevní majetek začne patřit Vatikánu, je nesmyslné. Majetek bude samozřejmě vydáván českým právním subjektům a bude spravován podle českého právního řádu. Je to podobný blábol, jako kdyby někdo sdělil, že vstupem německé firmy do české automobilky ztrácíme státní suverenitu.

Vládní návrh zákona o církevních restitucích se týká církevních právnických osob celkem 17 církví, z nichž katolickou církev reprezentují Církev římskokatolická a Církev řeckokatolická. Zbylých 15 církví nemá na Vatikán, podle mezinárodního práva je přesnější výraz Svatý stolec, žádnou vazbu. Návrh zákona se o něm vůbec nezmiňuje. U církví římskokatolické a řeckokatolické mají majetkové nároky pouze osoby českého práva, nikoli subjekty mezinárodního práva, jímž Svatý stolec je. České církevní právnické osoby budou s majetkem, který jim bude vrácen, disponovat podle svého uvážení a schopností. Restituovaný majetek bude církvemi bezpochyby využit jednak na duchovní, jednak ostatní služby, zejména charitativní, kulturní, společenské, školské apod., a to především v místech, kde církve působí, tedy pro konkrétní občany České republiky, pro rozvoj obcí, sociální projekty a další věci. Tím nebude vyloučena možnost církevních organizací, zejména farností, sborů, klášterů nebo charit, ucházet se o dotační tituly vypisované Evropskou unií, státem, kraji nebo obcemi v sociální nebo kulturní oblasti za rovných podmínek s ostatními subjekty.

8) Ostatní

 

Bralo se v úvahu, že církve kolaborovali s nacisty?

Nevím, zda-li víte, že podle návrhu zákona o majetkovém vyrovnání se vrací majetek i židovským náboženským obcím či Pravoslavné církvi, o negativním vztahu nacistů k těmto církvím nemáte jistě pochyby. Co se týče Církve římskokatolické, v českých zemích byl např. nacisty poprvé v historii zrušen klášter ve Vyšším Brodě, podíl římskokatolických kněží, kteří skončili v koncentračních táborech, byl ve srovnání s ostatními profesemi, velmi vysoký. Historie Římskokatolické církve je dlouhá a samozřejmě v ní lze nalézt i sporné momenty a selhání jednotlivců, tak jako ostatně ve všech společenstvích. Cílem zákona o majetkovém vyrovnání však není řešit tato historická zatížení, stejně jako se to neřešilo v případě restituce u fyzických osob [1].

Vládní návrh zákona vyrovnává téměř 100% křivd způsobených církvím, což údajně poškozuje ostatní restituenty. (sněmovna Michal Hašek)

Ostatní restituenti mají proti církvím velkou výhodu v tom, že jejich majetkové nároky byly alespoň částečně uspokojeny již na počátku 90. let minulého století – mohli tedy s restituovaným majetkem již zhruba 20 let nakládat, brát z něho výnosy a užívat ho. Církevní restituce mají minimálně 20 let zpoždění. Úplná restituce není možná, především z důvodu podstatné změny okolností, nemůže se tedy jednat o takřka úplnou, ale pouze částečnou restituci. Vládní návrh nepočítá např.:

- s dalším trváním patronátních práv a povinností, které má od roku 1949 vykonávat stát;

- s řešením otázky úmyslného i neúmyslného znehodnocení restituovaného majetku státem a jeho orgány v letech 1948-2012;

- s náhradou za živý a mrtvý inventář, což pro fyzické osoby upravoval zákon o půdě z roku 1991;

- s odškodněním za všechny různě odstupňované křivdy a újmy (justičními vraždami počínaje a různě odstupňovanou šikanou konče), způsobené církvím, jejich duchovním a členům, pronásledovaným v letech 1948-1989 z důvodu jejich přesvědčení a svědomí.

Bude zohledněn fakt, že od vyvlastnění do současnosti se stát podílel a podílí finančně na činnosti církví podle č. 218/1949 Sb.? Změní se nějak tento vztah státu a církve po případné restituci?

Tato otázka byla řešena už v roce 2008 při tehdejším projednávání zákona o majetkovém vyrovnání v Poslanecké sněmovně. Byla zadána analýza Národohospodářské fakultě VŠE, která vypočítala, že při odečtu výdajů na církve od roku 1948 do roku 2007, je rozdíl mezi tím, co stát získal, a co stát církvím zaplatil, 168 mld. ve prospěch státu.

Zákon o majetkovém vyrovnání počítá s tím, že financování církví státem bude zrušeno, a církve se budou financovat samy [1].

Kolik dává nyní stát na církve?

Nyní stát dává na církve podle zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví cca 1,4 mld. Kč ročně (17-ti církvím). Dle analýzy Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické je roční výnos ze zabaveného církevního majetku cca 3 mld. Kč. Návrhy na registraci podávají další církve a náboženské společnosti. Podle střízlivých odhadů tak mohou náklady na platy duchovních v roce 2015 činit 1,6 mld. Kč a v roce 2030 to může být až 2,6 mld. Kč [1].

Kolik vyneslo státu hospodaření státu se zabraným církevním majetkem v období 1948 – 2012

V roce 2008 sněmovní komise k majetkovému vyrovnání zadala Národohospodářské fakultě VŠE studii, která měla kvalifikovaně odhadnout výdaje státu na církve a náboženské společností od 25. 2.1948 avýnosy státu.

Souhrnná bilance (z pohledu hospodaření státu)

Výdaje státu na církve (1948-2007):- 60,6 mld. Kč

Nerealizované výnosy církví: 229,2 mld. Kč (částku tvoří možné výnosy z majetku 141,4 mld. Kč a možné výnosy z patronátů 87,8 mld. Kč, které by církvím náležely)

Saldo + 168,6 mld. Kč Pozn. tedy „výnos“ pro stát z církevního majetku za roky 1948-2007

Odblokování majetku ve vztahu k obcím a krajům

Je zřejmé, že i obce a kraje mají eminentní zájem na dokončení procesu majetkového vyrovnání vztahu státu a církví, protože téměř pětina z nich má na svém území pozemky blokované blokačním paragrafem ze zákona o půdě a tedy reálně nevyužitelné. Svaz měst a obcí i v minulosti i tentokrát vyzval zákonodárce, aby situaci znemožňující rozvoj řady obcí vyřešili. Stejně tak by se za normálních okolností asi zachovaly i kraje, ale s ohledem na jejich současné obsazení, raději žádné stanovisko nevydávají.

Ostatní státy bývalého východního bloku

Všechny státy bývalého východního bloku restituci církevního majetku provedly, a to většinou už před časem. Dokonce i země, které jinak obecné restituční principy neuplatnily nebo jen ve velmi omezené míře.

Česká republika je jedinou postkomunistickou zemí, která ještě svůj vztah k církvím neupravila oboustranně přijatelným způsobem.

Budou církve za tento majetek odvádět daně z nemovitosti?

Samozřejmě, že daň z nemovitosti církevní subjekty odvádějí a budou odvádět i z majetku, který se jim vrátí [1]. Návrh zákona pouze upravuje osvobození od daně z příjmů u majetku vráceného církvím a osvobození od daně z příjmů v případě prvního prodeje takto nabytého majetku. Tato osvobození byla zakotvena pro všechny předchozí restituenty. Z důvodu rovného přístupu bylo třeba je upravit i pro církve.

V minulosti mi ukradli automobil. Byl bych rád kdyby jste mi ho vrátili, a nebo alespoň za něj vyplatili finanční náhradu

Tento stát je nástupcem bývalého československého státu, který církevní majetek v rozporu se svými vlastními zákony zabíral. I dnešní Česká republika na tomto majetku hospodaří a čerpá z něho výnosy, které Národohospodářská fakulta VŠE odhadla na cca 3 mld. Kč ročně.

K Vašemu příměru bych zmínil pouze to, že majetkové vyrovnání musí být záležitostí státu (stát vyvlastnil, stát by měl navrátit), kdežto politováníhodná krádež Vašeho vozu je zcela jistě záležitostí jednotlivce (osoby soukromé), proto nelze oba případy srovnávat. Samozřejmě ale platí, že ten, kdo Vás okradl, by měl ukradenou věc vrátit [1].

[1] - ze stránek ministerstva kultury

[2] - poslanec M. Benda, Ozvěny dne Radiožurnál 11.1.2012