Miloš Vystrčil Články

Přesto nebo právě proto bych se rád zmínil o jedné velmi důležité věci, která není na první pohled zřejmá a o které se v rámci diskuse o zadluženosti naší země příliš jasně nemluví. 

 

Každý z nás díky masáži médií a v nich vystupujících ekonomů a politiků nosí v hlavě, že dluh našeho státu je obrovský a hlavně, že každým rokem rychle narůstá. 
 

Na druhé straně se dozvídáme i to, že to ještě s naším dluhem není tak zlé, neboť zatímco my dlužíme pouze cca 40 % toho, co dokážeme během jednoho roku vyprodukovat – to znamená, že hodnotu našeho veřejného dluhu vyprodukujeme asi za 5 měsíců, ostatní státy Evropy jsou na tom mnohem hůře. Například takové Řecko by na úhradu svého dluhu muselo vyrábět a přitom nic nespotřebovávat zhruba jeden a půl roku, Itálie jeden a čtvrt roku a Irsko okolo jednoho roku. 

Přitaženo za vlasy, tedy čistě teoreticky, bez započítání dalších vlivů a výdajů, bychom mohli říci, že pokud bychom nyní všichni v České republice pracovali skoro pět měsíců zadarmo a všechno si platili z úspor (týká se lidí i firem), mělo by to na oddlužení naší země zhruba stačit. 
 

Asi si každý nyní domyslí a může dopočítat, jak jsou na tom z tohoto pohledu Řekové, Italové, Irové, Španělé, Portugalci apod. 
 

Samozřejmě je velmi podstatné, zda daný stát zároveň s dluhy nedisponuje i aktivy – úsporami. Nechci zacházet do podrobností, ale právě z těchto důvodů na tom není Velká Británie ani Německo zdaleka tak špatně, jak by to z hlediska jejich veřejného dluhu mohlo na první pohled vypadat. 

Nyní ale konečně k tomu hlavnímu, co chci napsat. V rámci boje proti zadlužování jsme v ČR poměrně často svědky snahy státu a státní administrativy realizovat další a další opatření, která zabrání zadlužování obcí a krajů. Stát vymýšlí nové výpočty tzv. dluhové služby, zpřísňují se podmínky pro přijímání dotací, vyplňují se další formuláře, aby se náhodou některá obec rozpočtově nespustila a příliš se nezadlužila. Obdobný tlak státní administrativy, i když ne tak intenzivní, lze pozorovat na úrovni krajů. 
 

Přitom z hlediska nositele zadlužení, a tedy "dlouhodobého viníka", je situace následující. Pokud si představíme, že každý z nás kojencem počínaje a nejstarším občanem ČR konče díky celkovému veřejnému dluhu České republiky, který činí dnes asi 1.450 miliard korun, dluží v průměru 145 tisíc korun, potom z hlediska rozdělení tohoto dluhu na obce, kraje a stát je situace následující. 

Z celkového dluhu 145 tisíc korun dluží každý z nás pouze cca 2 tisíce korun kraji, ve kterém žije, 8 tisíc korun obci, ve které bydlí, a zbývajících 135 tisíc korun dluží každý z nás státu, jehož je občanem, tedy ČR! Jinými slovy v úhrnu jsou obce a kraje nositeli naprosto minimální části veřejného dluhu a i dlouhodobě se chovají fiskálně mnohem odpovědněji než stát. 
 

Právě proto se domnívám, že jsou to zejména zásadní změny na úrovni hospodaření státu, které by měly zastavit naše další zadlužování. Z pohledu v předchozím odstavci uvedených čísel je totiž téměř "zbytečné" a nelogické se v rámci hledání zásadních úspor zaměřovat na hospodaření obcí a krajů. Hlavní problém zadlužení a zadlužování tohoto státu v hospodaření obcí a krajů nenalezneme, a tedy ani neodstraníme.