Milan Cabrnoch Články

 

Právo na práci skrývá tvrdě socialistická předsedkyně výboru pro zaměstnanost Pervenche Berés pod název Záruky pro mladé. Ve svém usnesení vyzývají socialisté členské státy EU, aby se na tomto opatření urychleně shodly. Doufám a veřím, že si ministři naopak uchovají zdravý rozum.

 

Je skutečností, že nezaměstnanost mezi mladými lidmi dosáhla nepřijatelných mezí. Miliony mladých lidí nemají práci. Není překvapením, že hodně z nich žije v zemích, které mají vysokou zákonnou ochranu zaměstnanců a problémy s veřejnými rozpočty (z jisté části způsobenými nepřiměřenou a neodpovědnou sociální politikou). Příčinami vysoké nezaměstnanosti mladých je (1) příliš rigidní pracovní právo, které nepřiměřeně zvýhodňuje zaměstnance před zaměstnavateli a také zaměstnané před nezaměstnanými, a (2) velká závislost podnikatelů na veřejných rozpočtech, které (3) prochází současnou krizí důvěry. Zaměstnanec je zákonem tak chráněn (podmínky výpovědi, odstupné…), že jej zaměstnavatel v nejisté době raději nezaměstná. Nepřiměřená zákonná ochrana zaměstnance jej tak paradoxně nakonec chrání před získáním práce.

 

Socialisté navrhují nesmyslné řešení: zaručit mladým do 25 let (a absolventům vysokých škol do 30 let) právo na zaměstnání (nebo další vzdělávání či učňovské místo) nejdéle po čtyřech měsících bez práce. Současně navrhují, aby systém záruk (rozuměj takto vytvořená umělá a nepotřebná pracovní místa) byl financován ze zdrojů EU (zejména ve státech s nejvyšší mírou nezaměstnanosti mladých). Aby byl příběh kompletní, navrhují socialisté současně zřízení nového evropského úřadu pro zaměstnanost, který by takové nesmyslné plýtvání kontroloval.

 

Ve skutečnosti nejde o nic jiného, než o populistické pokračování v nesmyslné rozhazovačné sociální politice a o dalším kanálu pro přerozdělování peněz od úspěšných k neúspěšným, od odpovědných k neodpovědným. Vše pochopitelně zaplatí ti, kdo pracují, ze svých daní. Současně není pochyb o tom, že by prosazované opatření krátkodobě zlepšilo finanční situaci mladých nezaměstnaných, ale rozhodně by nepomohlo vytvořit kvalitní, potřebná a tedy stabilní pracovní místa. Mladí lidé rozhodně nebudou k práci, která jim byla na základě jejich “práva” přidělena, přistupovat odpovědně.

 

Zaměstnavatelé potom zcela jistě budou žádat od státu kompenzaci nákladů spojených se zřízením pracovního místa, které nepotřebují.

 

Správné řešení je jinde. Rozhodně k němu nevede univerzální evropské doporučení či nařízení. Vláda každé země si dobře uvědomuje nebezpečí nezaměstnanosti, nejen mladých lidí, a hledá nástroje, jak svou situaci ve své zemi řešit. Podmínky jednotlivých zemí jsou různé a proto musí být různá i řešení. Žádat o další peníze z jiných zemí přes rozpočet EU je jistě lákavé, ale jen pro příjemce, a není to řešením, pouze odkládáním a zhoršováním celého problému.

 

Skutečné řešení leží v oblasti pracovního práva, které musí být mnohem více flexibilní. Práva a povinnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů musí být vyvážené. Zaměstnavatel se nesmí bát přijmout pracovníka do práce. Je lépe, aby pracovník pracoval po dobu, kdy pro něho zaměstnavatel práci má, než aby pod hrozbou vysokého odstupného práci vůbec nezískal. Flexibilní pracovně právní vztahy jsou přínosné pro nezaměstnané, pro zaměstnavatele i pro společnost.