Martin Kuba Články

Při přípravě zmiňovaného fóra (Veřejné zakázky kvalitně – pozn. red.) jsem možná naivně věřil, že debata může být vedena racionálně, aniž by každý, kdo si dovolí cokoli kritizovat na tomto zákoně, byl a priori označen přinejmenším za "sprostého podezřelého". Osobně jsem se nikdy ve svých vystoupeních nepouštěl do rozsáhlých statistik. Vím, že nějaké má ministerstvo pro místní rozvoj, nějaké Komora administrátorů veřejných zakázek, nějaké Svaz podnikatelů ve stavebnictví. Čtenáři i samotní novináři si mohou složitě ověřit, které jsou objektivnější. Navíc platí okřídlené – nevěřím žádné statistice, kterou jsem sám nezfalšoval. Mě osobně na zákoně a diskusi kolem něj trápí trochu jiné věci. 

V žádném ze svých vystoupení na toto téma jsem nepodával žádné návrhy, které by do zákona vracely historicky kritizované nástroje. Až něco takového navrhnu, nechť jsem za to kritizován. 

 

Kritizoval jsem alibistické soutěžení jen na cenu. Ani doma si přece nekupujeme jen ty nejlacinější věci. Vím, že zákon přímo neukládá soutěžit jen na cenu, ale bohužel k němu chybí metodicky jasný rámec možností přezkoumání obvyklosti výše nabízené ceny. A tak pak často úředníci na úřadech raději jednoduše soutěží na cenu, a i když vědí, že nabídka není nejlepší, vyberou prostě tu nejlevnější, aby měli klid a neriskovali, že v rámci nějakého politického či konkurenčního boje budou muset chodit vysvětlovat svůj postup na NKÚ, ÚOHS, kontrolní oddělení operačních programů nebo na protikorupční policii. Upřímně řečeno, ani se jim moc nedivím. Ale to přece není smyslem zákona o zadávání veřejných zakázek. 

 

 

Myslím, že je nutné zpřesnit podle návrhu nové evropské směrnice postup zadavatele v případě, kdy obdrží nabídku s mimořádně nízkou cenou, a takovou nabídku umět bezpečně vyloučit. V souladu s touž směrnicí diskutovat i o možnosti hodnotit organizaci a zkušenosti členů týmu u zakázek na služby a na projekty stavebních prací. A ať se například na takových nastaveních podílejí profesní svazy. Dnes je zcela běžné, že třeba u projektových prací se nabídkové ceny pohybují na 10–30 procentech ceny obvyklé, takže veřejní zadavatelé si pořizují za veřejné peníze projekty, u kterých chybí například adekvátní geologické průzkumy a podle kterých stejně nic nepostavíte. Musíte je doplňovat a stavba se prodlužuje a prodražuje. Jen proto, že na začátku nikdo neměl odvahu nesmyslně podhodnocenou nabídku vyloučit. Navíc všechna možná pravidla, postupy a podmínky, které zákon zadavateli ukládá, jsou tak složité, že téměř není v lidských silách dokončit zadávací řízení tak, aby nebylo napadnutelné. To nutí zadavatele najímat si na veřejné zakázky externí poradce, což proces dál prodražuje, přičemž ani to nezaručuje bezproblémový průběh. 

 

Myslím, že by bylo rozumné ponechat limit pro zakázky malého rozsahu u stavebních prací na třech milionech korun. Snížení na milion by opravdu velmi zkomplikovalo provedení i jen malých stavebních úprav především na úrovni obcí a považuji to za nesmysl. Diskutovat musíme o procesu posuzování zakázek na ÚOHS, který dnes firmy i kvůli složitosti zákona a neexistujícím zákonným lhůtám pro rozhodnutí zneužívají jako nástroj konkurenčního boje. 

 

Na závěr si dovolím obecný komentář. To, co odlišuje demokracii od totality, je možnost kritiky a diskuse. Myslím, že zákon o veřejných zakázkách je přesně tím, co diskusi potřebuje. Diskusi, která nebude a priori deklasována. Diskusi, ve které dostanou prostor ti, kteří podle toho zákona musejí postupovat a problémy si zažívají v reálném životě. Samozřejmě je velmi snadné bez detailního seznámení se s problémem takovou aktivitu s laciným argumentem o návratu starých pořádků šmahem shodit a hrát jen mediální hru, kdo vypadá transparentněji. Akorát nevím, jestli to opravdu pomůže k lepšímu zákonu o veřejných zakázkách a efektivnějšímu hospodaření s veřejnými penězi.