Marek Benda Články

Již v roce 1992 bylo záměrem státu zařadit navracení církevního majetku po bok standardním restitucím, které se mimochodem ukázaly jako nejspravedlivější a zároveň nejméně zpochybňovaná forma privatizace. Tenkrát celou věc zmařila slovenská komora Sněmovny národů, podle pamětníků čistě kvůli vnitroslovenským politickým hrátkám. 
 

Reakce tehdejšího Federálního shromáždění byla jednoznačná: naši zvolení zástupci tenkrát rozhodli, že majetek, jenž patřil církvím, se bude navracet na základě zvláštního zákona a do té doby s ním nebude možno nakládat. 
 

Tak vznikl onen proslulý "blokační paragraf", který již po dlouhých dvacet let dusí rozvoj řady obcí a měst a nechává obrovský majetek bez možnosti plného využití, ke škodě nás všech. 

 

 

Česká republika, respektive její Parlament, tedy dnes nestojí před otázkou, zda majetek patřil církvím a zda jej má vracet. Odpověď na tuto otázku obsahuje zákon platný již dvacet let. To ostatně konstatuje i rozhodnutí Ústavního soudu, na jehož základě se mohou církve o jednotlivé majetky začít soudit a zcela nepochybně budou soudy vyhrávat. Jen díky trpělivosti církví k tomu ještě nedošlo. Za to si církve, především římskokatolická, zaslouží veliké uznání. Výsledek tohoto živelného vymáhání by totiž přinesl jen dvojí: stát by patrně musel vydat a zaplatit více (včetně nákladů soudů), zároveň by jeho rozpočet byl i nadále zatížen vyplácením platů duchovních, včetně nových církví. 

Abychom jinak vskutku trpělivé církve nedotlačili k tomuto meznímu řešení, dospěli jsme po letech vyjednávání k rozumnému kompromisu. Stát navrženým zákonem vrací církvím tu část jejich majetku, již má v držení, a za tu část, která patří obcím, krajům či soukromým osobám, vyplácí náhradu. 

Tím stát přebírá vinu za ukradení majetku výhradně na sebe a nekomplikuje situaci nikomu jinému. Zároveň však zákon konstatuje, že společně s vyplácením náhrad za nevydaný majetek bude postupně zastaveno financování církví ze státního rozpočtu. Tím se konečně dostáváme do stavu předpokládaném v naší Listině základních lidských práv a svobod, tedy k církvím nezávislým na státu, k jejich finanční soběstačnosti v kultovních záležitostech bez nároků na veřejné rozpočty. 

Z tohoto hlediska je dohoda všech státem placených církví na vzájemném vyrovnání nesmírně důležitá, bez ní by celý proces nemohl fungovat. Katolická církev se z vyplácených náhrad velkoryse vzdává významné části, která umožní budoucí působení i menším církvím. Naopak České republice se toto nastavení celého vyrovnání s církvemi vyplatí, jak prokazují výpočty ministerstva kultury i ekonomických analytiků: za třicet let bude její "dluh" splacen, přitom ale již mnohem dříve bude na církve vydávat celkově méně než dnes. Bohužel na české levici není nikdo, kdo by byl ochoten uvažovat v horizontu delším, než je volební období. 

 

 

Sama skutečnost, že chceme církve odpovědné samy za sebe, se mnohým zastáncům všeobjímajícího státu nelíbí. Rétorika nejrůznějších odpůrců přesáhla už všechny meze a připomíná padesátá léta včetně konspirativních teorií o roli Vatikánského městského státu v celosvětových spiknutích. Podobné výplody by sotva stály za komentář, nicméně dává-li ČSSD inzerát se zcela a ve všech ohledech lživým výrokem nebo otiskuje-li tak solidní časopis, jakým je Refl ex, takové nesmyslné a nenávistné výplody, jakých se dopustila paní Lenka Procházková, je třeba přidat ještě dvě poznámky. 
 

Není pravdou, že by majetek, o němž je řeč, v minulosti nepatřil církvím, respektive církevním právnickým osobám. Až do dnešních dnů o tom nikdy nikdo nepochyboval, jak je patrné z pozemkových reforem, zabírání za komunismu, běžných obchodních vztahů, jako je prodej, směna, koupě, za všech forem vlád v posledních sto letech. Jistá omezení v nakládání církví s majetkem nebyla nikdy zpochybněním vlastnictví, ale naopak vyjádřením habsburské touhy po přiblížení trůnu a oltáře a po nich komunistickou snahou o dohled státu nad církvemi. 
 

Holým právním nesmyslem je strašení lidí, že církevní majetek začne patřit Vatikánu. Majetek bude samozřejmě vydáván českým právním subjektům a bude spravován podle českého právního řádu. Je to podobný blábol, jako když někdo vypráví, že vstupem německé firmy do české automobilky ztrácíme státní suverenitu.