Reakce na článek „Chtějí poslanci válku?"
Jan Schneider zcela zamlčuje (je otázka, zda vědomě, či nikoli), že to byla skupina poslanců – konkrétně předsedkyně sněmovny Miroslava Němcová, její místopředsedové a předsedové všech pěti poslaneckých klubů, kteří už 1. září 2011 společně předložili návrh novely Ústavy ČR, jejímž cílem bylo omezit trestněprávní procesní imunitu poslanců a senátorů pouze na dobu trvání jejich mandátu.
„Chtějí poslanci válku?“ ptá se Jan Schneider v komentáři, který zveřejnil na internetové stránce ČESKÁ POZICE 19. června 2012. Autor komentáře se přiřadil k novinářům a publicistům, kteří opakovaně – a často bez konkrétních důkazů a na základě zprostředkovaných informací – „zasvěceně“, tedy v konečném důsledku zkresleně informují o práci Poslanecké sněmovny a poslanců.
A tak i Jan Schneider zasvěceně píše o tom, že jsou to poslanci, kdo se brání omezení vlastní imunity – aniž by jedním jediným slovem zmínil, že to byli právě jím kritizovaní poslanci bez ohledu na politickou příslušnost, kdo si dobrovolně imunitu omezil. A je příznačné, že tezi o tom, že poslanci dělají pravý opak, rozvíjí na základě ničím nepodložených zpráv z blíže nespecifikovaných „sněmovních kuloárů“.
Jan Schneider zcela zamlčuje (je otázka, zda vědomě, či nikoli), že to byla skupina poslanců – konkrétně předsedkyně sněmovny Miroslava Němcová, její místopředsedové a předsedové všech pěti poslaneckých klubů, kteří už 1. září 2011 společně předložili návrh novely Ústavy ČR, jejímž cílem bylo omezit trestněprávní procesní imunitu poslanců a senátorů pouze na dobu trvání jejich mandátu. V důvodové zprávě k návrhu tehdy autoři novely jasně zdůraznili:
„Předkládaný návrh novely Ústavy reaguje na dlouhodobě akcentovanou absenci platné ústavní úpravy, kterou by byl přiměřený rozsah imunity poslanců a senátorů. Imunita má chránit fungování komor Parlamentu, jejichž členové mají mít možnost v souladu se svým slibem svobodně a nerušeně vykonávat svůj mandát. V žádném případě nemá a nemělo jít o zakotvení neodpovědnosti jakožto osobního privilegia, stavějícího poslance a senátory do nadřazeného postavení ve srovnání s ostatními občany České republiky.“
Jan Schneider ovšem postupuje ve své mystifikaci ještě dále: nejenom že zamlčuje existenci tohoto návrhu, ale vůbec neinformuje o tom, že ho Poslanecká sněmovna schválila, a to 8. února 2012 – ze 161 přítomných poslanců hlasovalo pro přijetí návrhu novely Ústavy ČR 156 poslanců a nikdo nebyl proti, pět poslanců se zdrželo. Jen pro upřesnění je třeba dodat, že ke schválení návrhu novely bylo zapotřebí nejméně 120 hlasů – to znamená, že pro návrh novely hlasoval výrazně vyšší počet poslanců, než bylo toto požadované minimální kvórum.
Sněmovna není „jednohlavý“ orgán, ale dvousetčlenné těleso, v němž se střetávají hlavní politické koncepcePokud tedy sněmovna napříč stranickými kluby a výraznou většinou přítomných poslanců podpořila omezení imunity zákonodárců, můžeme se ptát, proč pan Jan Schneider tuto skutečnost ignoruje? A proč ignoruje i to, že tuto novelu Ústavy neschválil Senát? A proč ignoruje to, že zástupci všech poslaneckých klubů tuto novelu předložili znovu 14. června 2012? To se zřejmě totiž panu Janu Schneiderovi nehodí do jeho konstrukcí. Kdyby totiž místo používání vágního termínu „sněmovní kuloáry“ hledal věcné informace tam, kde skutečně jsou – tedy v orgánech sněmovny či u poslanců –, překvapeně by zjistil, že mezi realitou a jeho fikcí je rozdíl asi jako mezi kuloáry a okuláry.
Shrňme závěrem: rádoby fundovaný komentář pana Jana Schneidera vychází ze špatných premis a ústí logicky ve špatné závěry. Navíc si účelově vybírá jen některá fakta, zatímco jiná, podstatná, zcela pomíjí. A nakonec pověstně směšuje hrušky a jablka: Sněmovna není „jednohlavý“ orgán, ale dvousetčlenné těleso, v němž se střetávají hlavní politické koncepce. Logicky v něm proto dochází k názorovým střetům, přesto však v něm právě v otázce omezení imunity došlo k nalezení společné vůle.
člen místní rady
místopředseda oblastního sdružení
místopředseda poslaneckého klubu PČR