Zdrženlivý postoj k eurozóně,jeho oprávněnost a kritika
Po posledním zasedání Rady EU se doslova vyrojilo mnoho kritických reakcí na zdrženlivý postoj českého premiéra Petra Nečase k podpisu rozpočtového paktu. Byla by škoda takové reakce neanalyzovat.
V první řadě je třeba poznamenat, že ČR úradek ostatních neblokuje. A je jen na členech eurozóny, jak navrátí důvěru ve společnou měnu alespoň na úroveň doby, ve které do ní státy vstupovaly. ČR
v roce 2003 referendem rozhodla, že ke společné měně přistoupí, a je tedy přirozeným požadavkem české delegace na účast při jednání ministrů financí eurozóny před jednáním všech ministrů financí
celé sedmadvacítky (Ecofinu), byť jen s hlasem pozorovatele. Mnohokrát Petr Nečas uvedl, že pro naši exportní ekonomiku je stabilita eurozóny mimořádně důležitá. Nelze nás rozhodně podezřívat z antagonismu k prosperitě členů eura. Pro pravici je stejně tak přirozené zodpovědné chování k veřejným financím a nezadlužování. Problémem eurozóny a bohužel i většiny členských států EU (včetně naší země) je celkový dluh, a nikoliv schodek (deficit) rozpočtu. Smlouva o fiskální disciplíně se ale týká jen rozpočtové politiky. Je sice pravda, že výše celkového dluhu modifikuje některá opatření hodnotících kritérií rozpočtového dluhu, jde však o velmi „lineární“ pojetí, které nebere ohledy na dynamiku celkového vývoje světové ekonomiky a konkurenceschopnost evropského trhu. I po podpisu je tato smlouva pro země, které dosud euro nepoužívají, právně neúčinná. Po zrušení článku, který neumožňoval pozdější přistoupení k této smlouvě, je navíc spěch před podpisem pochopitelný jen pro ty země, které nutně potřebují vyvolat očekávání věřitelů, že se dlužníci v eurozóně rychle polepší. ČR do této skupiny zadlužených nepatří. Po marcipánu v podobě finančních depozic států (i ČR přispěla 38 mld. korun prostřednictvím MMF) přispěvatelé potřebují bič na dlužníky, kteří utráceli nad poměry vlastní konkurenceschopnosti. To je vcelku pochopitelné. Méně pochopitelný je spěch pro ty země, které euro nemají a pro které je smlouva, jak jsem uvedl, zatím neúčinná. I nejlepší teorie je jen teorie, a dokud ji neověří praxe, lze pokaždé o její dokonalosti pochybovat. I v českých podmínkách nemusí být zcela proti mysli těch zodpovědnějších k veřejným financím zavedení supervize na dobu, kdy zemi řídí ti méně zodpovědní. Avšak s velkou mírou pochyb si lze představit, že takovým arbitrem má být politicky nominovaná Komise či jen zdánlivě politicky méně závislý Evropský soudní dvůr, který vždy zatím stranil integraci v tom nejširším slova smyslu. Mnozí na důležitých postech se dosud domnívají, že lékem na neduhy je být veliký a nepřehlédnutelný. Zkušenosti Čechů z Rakousko-Uherska a Sovětského svazu jsou však poněkud jiné. Velikost není tou nejdůležitější podmínkou. Naše země je už dnes hodnocena podle tzv. konvergenčních kritérií a Komise každoročně hodnotí náš konvergenční program, a to včetně možné sankce (zamezení přístupu k evropským strukturálním fondům). ČR tedy již pod nadnárodní supervizí naší ekonomiky je a vláda se chová rozpočtově zodpovědně. Sama konvergenční program označila za vládu rozpočtové zodpovědnosti. Exportní charakter naší ekonomiky znamená také závislost na ostatních zemích, převážně evropských. Naši ekonomiku může zasáhnout chybné chování jiných, a nemusí být ani příjemné, a co více ani spravedlivé být za importované chyby trestán. Jisté je, že času na analýzy a úvahy před rozhodnutím máme dost. Spěch nebývá dobrým rádcem. To už věděl a velmi vtipně i vyjádřil učitel národůJan Amos Komenský.
senátor PČR
zastupitel města