Náš největší poklad? Živoucí tradice

14. února 2012
Náš největší poklad? Živoucí tradice

Nejsme region oplývající nevyčerpatelným nerostným bohatstvím, nepřetahují se o nás zástupy nadnárodních společností, aby tu vybudovaly své bohaté dceřiné pobočky, v nichž zaměstnají tisíce dělníků. A nikdy tomu tak nebude. Máme však něco mnohem cennějšího: naše krásné tradice. A dobře tak.

Ostravsko si těžbou milionů tun uhlí zcela zničilo ovzduší a krajinu, v níž teď tamní lidé musejí žít, dýchat a vychovávat své děti. Nejeden region naší krásné republiky je zase existenčně závislý na některém z nadnárodních koncernů. Zvolili si svou cestu – vyměnili prostě krátkodobý boom za budoucnost. Hlavní devízou Zlínského kraje jsme my sami, náš kraj, náš mrav, náš vzácný obyčej. 
Jednou z těch nejvzácnějších tradic, kterou se můžeme pyšnit, je fašank, v českých částech země nazývaný častěji jako masopust. Ale co je to vlastně fašank? Desítky divokých masek křepčící v prozpěvujícím pestrobarevném průvodu? 
 
Stovky vynikajících smažených koblih či božích milostí? Litry pálenky tekoucí proudem? 
Ano, to jistě ano. Ale to je pouze ta vnější tvář tohoto zvyku. Ono proklamované pozlátko. Když půjdeme trochu hlouběji pod povrch starodávné tradice, tak schováno pod rouškou masek a kostýmů začne vystupovat cenné dědictví našich předků. 
 
Jednotlivé masky zpodobňují to, čeho se naši předci obávali, čeho se chtěli zbavit, nebo to, v co doufali. Ať už je to plodnost, prosba o úrodu či strach z nemocí. 
 
Je to vlastně nejvzácnější dědictví našich předků – jejich životní zkušenost předávaná po generace prostřednictvím živých obrazů. 
 
Nejedná se tedy jenom o krásnou podívanou, nýbrž o živoucí poselství předcházejících generací, které jsme také my povinni zachovat a předat zase našim dětem. Tradicím však nelze naučit. Tradice nelze lidem ani vnutit. Tradici musí člověk pochopit vlastním rozumem a prožít plnými doušky, aby se mu stala životní filozofií. Je tedy tím nejvzácnějším, co může člověk člověku dát. Pro lidi, žijící v regionu, jenž doslova dýchá starobylými zvyky, se takový fašank může lehce stát samozřejmostí. 
 
Proti tomu je však nutné se jasně ohradit. Tradice není samozřejmostí, nýbrž výjimečností našeho kraje. Povinností nás všech je povýšit fašank a další etnografické unikáty do sorty pokladů regionu, jasně si říci, že se jedná o naše rodinné stříbro, které i pro děti našich dětí bude znamenat mnohem více než cokoliv jiného, co bychom jim mohli dát do vínku. A já osobně udělám vše pro to, aby fašank takovýto byla zůstal. 
Libor Lukáš

předseda místního sdružení
místopředseda oblastního sdružení
předseda regionálního sdružení
člen výkonné rady
zastupitel
zástupce hejtmana

Štítky: Zlínský kraj