Karel Šebek Články

Samotný oxid uhličitý je obsažen v plynném obalu Země jen několika setinami procenta. Koluje zde jako produkt dýchání živých organizmů a je zachycován fotosyntézou rostlin. Mimo to je neovlivnitelně uvolňován například vulkanickou činností. Je nesporné, že člověk přispívá k narůstání jeho obsahu v atmosféře veškerým spalováním fosilních paliv. Odtud pochází myšlenka, že je třeba tento produkt hoření zachytit, zkapalnit a uložit. Problém je, že to všechno stojí značné množství investic a energie. Zatím se uvádí, že výkon elektrárny vybavené technologií na separaci oxidu uhličitého klesne o 10-15% a spotřeba uhlí či plynu naopak stoupne o 20-40%. Při tom účinek tohoto snažení na globální klima je velmi sporný. 

 

Na rozdíl od procesu odsiřování elektráren, kdy vedlejším produktem je sádra, která našla vynikající uplatnění ve stavebnictví, separovaný oxid uhličitý je dnes využitelný toliko jako prostředek pro dotěžování ložisek ropy a zemního plynu, případně metanu v uhelných dolech. Jinak oxid uhličitý ve vysoké koncentraci představuje v podstatě životu nebezpečný odpad, který by se měl podle směrnic EU ukládat do vhodných horninových struktur v hloubkách od jednoho do tří kilometrů.

 

Pro tento účel by na základě již provedených geologických průzkumů přicházely v úvahu takzvané akvifery středočeské pánevní oblasti. Do podzemí v prostoru Mšena, Roudnice, Litoměřic, Mělníka, Mladé Boleslavi, Mnichova Hradiště, České Kamenice či Žatce by bylo možno vtlačit podle některých pramenů až 700 milionů tun oxidu uhličitého. Obdobně je zkoumáno podzemí v okolí Brna a Čeladné. Stojí jistě za úvahu, zda je v dlouhodobém horizontu tato technologie pro Českou republiku perspektivní a jak by prospěly případné podnikatelské záměry privátních investorů obyvatelům hustě osídleného území.

 

Je pozoruhodné, že Poslaneckou sněmovnou prošel návrh zákona prakticky bez diskuze.  Naopak Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí Senátu věnoval velkou pozornost míře rizik, která dosud obecně málo probádanou možnost ukládání oxidu uhličitého pro Českou republiku představují. Vedle ovlivnění množství a kvality podzemních vod a chemických změn hornin nelze vyloučit ani hlubinné otřesy. Navíc by úložiště bylo nutno desítky let monitorovat, neboť oxid uhličitý je těžší než vzduch a při vysoké koncentraci je pro živé organizmy smrtelně nebezpečný. Senát proto navrhl posunout lhůtu pro vydávání povolení k hlubinnému ukládání oxidu uhličitého až za datum 1. ledna 2020. Tento kompromisní návrh byl 26. ledna 2012 schválen. Zákon se tak vrací do Poslanecké sněmovny a poté bude předložen k podpisu prezidentovi. 

 

Samotná Evropská komise plánuje revizi pilotních projektů této technologie na rok 2015 a do roku 2020 by mělo být rozhodnuto, zda se nemají příslušné směrnice změnit. 

 

Z hlediska selského rozumu je těm, kdo pamatují hesla „Poručíme větru, dešti“ již teď jasné, že s přírodou se nedá bojovat rozmařilým a riskantním pumpováním milionů tun agresivního oxidu uhličitého do podzemí. Rozumný a k přírodě šetrný člověk si naopak dokáže vychutnat jemné bublinky přírodně vykvašeného oxidu uhličitého ve sklence sektu.