Jaroslava Wenigerová Články

 

Předkládaný zákon sice lépe upravuje proces povolování plnění povinné školní docházky v těchto školách, neřeší ale problém, jaké místo mají tyto školy zaujímat v našem vzdělávacím systému. 

 

Před rokem 2005 bylo v České republice celkem šest zahraničních škol, které vznikly podle jiné právní úpravy a od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy získaly povolení plnění povinné školní docházky na dobu neurčitou. Školský zákon, který nabyl účinnosti k 1. lednu 2005, byl v této oblasti velice vágní a umožnil a zakotvil vznik dalších, tzv. zahraničních škol, které vlastně zahraničními školami nejsou. Od roku 2007 jich ministerstvo povolilo celkem devět. V podstatě se jedná o české společnosti s ručením omezeným, které mají aspoň jednoho cizího státního příslušníka jako společníka a které získaly od ministerstva povolení k plnění povinné školní docházky. Podle českého práva nejsou školami, povolením povinné školní docházky škola nevzniká, i když některé z nich toto povolení vydávají za zřizovací akt školy, což není pravda. Jejich povolení k plnění školní docházky přitom trvá u některých do roku 2015, u jiných do roku 2017 a u některých ještě déle. Tyto školy vyučují v jiném jazyce než českém i podle zahraničních programů, ale nejsou součástí vzdělávacího systému jiných států. A nejsou součástí ani našeho vzdělávacího systému. Zůstávají tak v praxi bez kontroly a ministerstvo školství neví, co se v nich děje. A přitom v nich povoluje povinnou školní docházku, čímž vlastně získává pro tyto školy žáky, za jejichž docházku rodiče platí někdy skutečně horentní sumy. 

 

V právě schvalované vládní novele školského zákona ministerstvo v přechodných ustanoveních navrhlo, aby všechny zahraniční školy bez rozdílu musely o povolení k plnění školní docházky znovu žádat v roce 2014. A to i ty, které tady fungují 20 let a mají povolení na dobu neurčitou. Podala jsem proto pozměňující návrh, aby rok 2014 byl z přechodných ustanovení vyňat. Aby školy, které mají povolení na dobu určitou, „dojely“ podle původního povolení. Na tomto zmatku se totiž také podílela předchozí vedení ministerstva. Povolení vydává ministr, nikoli ministerstvo. I to se má touto novelou změnit. Pokud by tato povolení vydávala na principu teritoriality nebo mezinárodních smluv, tak by tento zmatek nevznikl. 

 

Na celkovém pojetí a postavení zahraničních škol na našem území, které považuji za nevyhovující, se ale ani tímto zákonem nic zásadního nemění. O to hlasitěji je třeba volat po přijetí nového zákona o vzdělávání, který by stávající právní vakuum naplnil. Právě v tomto zákoně bude prostor jasně rozlišit mezi školami skutečně zahraničními a těmi dalšími. Přívlastek mezinárodní je v jejich případě příhodnější. Vůbec tím nechci zpochybňovat možnost, aby se děti cizinců i českých rodičů vzdělávaly v cizím jazyce a podle zahraničních programů. I tento typ vzdělávání musí mít ale jasná pravidla.