Jaroslav Kubera Články

 

Restaurace, vinárny či diskotéky jsou něco úplně jiného. O jejich návštěvě se každý rozhoduje sám. Vyprávění o tom, jak chodí maminky s dětmi v noci do baru, je směšné. Tam samozřejmě nemají co dělat. 

 

Ze zahraniční zkušenosti víme, jaké hlouposti boj proti tabáku v pohostinství přináší. Tak třeba v Londýně zakázali kouření v kuřárnách vodních dýmek. 

 

U nás se často zmiňuje problém vesnických hospod. Který úředník bude schopen kontrolovat, zda si v nich náhodou někdo nezapálí? 

 

Ministryně Petra Buzková z ČSSD kdysi plošně zakázala kouření ve školách. Místo různých zákoutí někde na dvorku se středoškolští kuřáci přesunuli před budovu školy, aby je viděly všechny mladší děti, a měly tak špatný příklad. To samé se stane, když hosté restaurací budou vycházet s cigaretou na ulici. Je zvláštní, že bojovníkům za nekouření tak vadí kuřáci uvnitř, ale nevadí jim venku, kde na ně všichni vidí. 

 

Základní úvaha tkví v otázce, zda se majitel restaurace může sám rozhodnout, co se smí a co nesmí dělat v jeho podniku. Anebo jestli o tom budou rozhodovat doktorky Králíkové a jiní. Až tihle regulátoři regulací podporovaní Evropskou unií, kteří mají dojem, že jsou spasitelé světa, vyhrají souboj o tabák, najdou si jinou hračku. Třeba zdravé jídlo, zdravé nápoje… Oni s tím nemohou nikdy skončit. Myslí si totiž, že nejlépe vědí, jak se máme chovat. Mimochodem, v EU jsou oblíbené kvóty pro různé menšiny. Stanou se také kuřáci chráněnou menšinou? Neměla by podle této logiky Unie i pro ně vymyslet nějaké kvóty? 

 

Zastánci plošného zákazu cigaret argumentují údajně smrtelným nebezpečím pasivního kouření. Přitom prestižní týdeník The Economist nedávno přinesl studii, která tohle tvrzení naprosto vyvrací. S údajnou ochranou nekuřáků je to podobné jako s globálním oteplováním – nejde o vědeckou, ale o výsostně politickou záležitost.