Píšeme zákony jako pohádku
(Lidové noviny) Píšeme zákony jako pohádku, říká Jaroslav Kubera s tím, že ve spleti paragrafů se nevyznají ani právníci. Tady podle něj může být Senát užitečný. Úkolem státu je chránit bezpečnost občanů, ale jinak se stát má chovat velmi střídmě, dělá to však úplně obráceně, tvrdí nový předseda Senátu Jaroslav Kubera (ODS). Senátoři by podle něj neměli hlasovat pro další regulace a zbytnění státu.
Stal jste se předsedou horní komory, porazil jste senátory Jana Horníka a Václava Hampla. Co vám pomohlo ke zvolení?
Bylo to mnoho okolností. První byla, jak dopadly volby do Senátu, protože ODS je vyhrála – ovšem v Senátu to takhle nefunguje, letos byly dva kluby úplně stejně silné a jeden klub o něco slabší, proto bylo velmi těžké uzavřít tradiční dohodu, kdy se spočítá poměrné zastoupení. Pořád tam ještě ze začátku byli senátoři, kteří neuspěli a neměli z toho jásavou náladu, a ti ovlivňovali dění v klubech. Poté, co odešli, se situace poměrně výrazně zklidnila. Je jasné, že spolupráce mezi kluby nebude stoprocentní, ale v základních otázkách bude jednota silná: pokud jde o ústavu, demokracii, tam bude shoda dobrá. U zákonů typu sňatky gayů spolupráce tak dobrá nebude. Takže nakonec se podařilo tabulku poměrného zastoupení sestavit, ale u předsedy nechtěl nikdo ustoupit a zůstali tři kandidáti. To, co převážilo, byla návštěva mě a Miloše Vystrčila na klubu STAN, tam byl větší prostor odpovědět na otázky o vztahu k Evropské unii, prezidentu Miloši Zemanovi. To podle mě mělo zásadní vliv a pak úvodní projev, který jsem měl před samotnou volbou.
To vám získalo většinu?
Ano, byl to souhrn vlivů a velkou roli sehrál pan předseda Vystrčil, který nikomu nenadbíhal, ale snažil se sestavit rozložení ve výborech, komisích i vedení Senátu tak, aby bylo poměrné, aby všude seděli lidé, kteří své věci rozumí. Souvisí to i s tím, proč je pět místopředsedů, to není otázka politická, ale technická – jsem rád, protože uřídit ty dlouhé schůze člověk nezvládne sám. Z hlediska vnitřního uspořádání Senátu funkce předsedy nemá mnoho vlivu, už jsem upozorňoval, že to nebude mít vliv ani to, jak já osobně budu hlasovat, to jsem si vyhradil.
Čím chcete přesvědčit veřejnost, že jít volit do Senátu má smysl?
Běžná veřejnost tuto otázku tak citlivě nevnímá, protože každý občan má svých tisíc starostí. Zajímá se vždycky o Senát, když vypukne nějaká kauza, pak to žije vlastním životem. Kdežto když je doba klidná, celkem to nikdo neřeší. Udělal jsem nedokonalé přirovnání, že Senát je jako sbor profesionálních hasičů, který sedí na základně, v uvozovkách nic nedělají, a teprve když začne hořet, jsou jim všichni vděční, že uhasili oheň, než dojde k jejich domu. To nejdůležitější je svoboda – to je to klíčové, ale bohužel je to přesně to, co si v běžném životě moc neuvědomujeme. Často jásáme, když je omezena svoboda jiných, protože máme dojem, že se nám to líbí, a vzápětí vidíme, že se nás to také dotýká. Často si myslíme, že jen my máme právo na ten správný názor a všechno jiné je špatné, tak to omezíme. Třeba když se vrátím k svému oblíbenému tématu, že kuřáci jsou tu vydáváni za zločince, ale stát se od nich neštítí každý rok inkasovat 90 miliard korun, tam už zdraví není na prvním místě. Samozřejmě, že lidé dělají plno neracionálního, kdyby ne, vymřeli bychom. Ale pořád jsou skupiny, které chtějí omezovat, a nejhorší je, když jsou to malé skupiny a ovlivňují většinu. Na jednoduchých tématech je snadné rozdělit společnost na půlky.
A čím vy osobně jako předseda Senátu chcete tedy v příštích šesti letech přispět k tomu, aby lidé pochopili, že volit do Senátu má smysl?
Budu lidi přesvědčovat o tom, že Senát má smysl, ale nutit volit nikoho nebudu. Každý si může žít podle svého. Dnes je svět tak poblázněný, že nám chce nařizovat, kdy máme jít spát, kdy máme vstávat, kdy nakupovat a co. To jsou myšlenky, které jsou mi cizí, a budu proti nim bojovat. Normální regulace je přirozená, ale ta přehnaná, kde stát zasahuje do života lidí, kde mu do toho nic není, tu by Senát neměl podporovat. Úkolem státu je chránit bezpečnost občanů, jinak se stát má chovat velmi střídmě, ale dělá to úplně obráceně. Role Senátu je nehlasovat pro další regulace a zbytnění státu: Czech Tourism je příkladem toho, že čím víc bude agentur, tím víc bude kauz. Musí dojít k zásadní změně legislativy, my píšeme zákony jako pohádku Boženy Němcové, v tom se nevyznají ani právníci. V tom může Senát na veřejnost zapůsobit – zakážeme třeba strážníkům měřit rychlost, protože to nemá smysl, zrušíme bodový systém, protože nás to nespasí.
Budete umět potrápit pana prezidenta? Umíte omezit jeho expanzivní schopnosti, kdy chce vyplnit kdejakou skulinu moci?
To jsme zase u toho, já nechci jenom někomu škodit podle hesla „když nemůžu pomáhat, budu aspoň škodit“. Nad tím se přece musejí zamyslet jiní: když dneska lidi demonstrují proti Zemanovi, musejí si uvědomit, že to byli oni, kdo prosazovali přímou volbu, aniž by řekli, jak se to bude projevovat. Každý, kdo bude zvolen přímou volbou – nemusí to být hned Zeman – má pocit, že má silnější mandát, než když se volí celá strana. Jediná cesta je zrušit přímou volbu, ale to nemá podporu, nebo ji tedy alespoň upravit tak, aby se to nedělo. Ale to už se netýká tohoto prezidenta, ten už to dokroutí. Správné je leda jít mírnými kroky, přemlouvat ho, aby nedělal některé věci, které škodí i jemu. Vezměte si ale teď tu šarádu ve sněmovně kolem nedůvěry – někteří poslanci mluví tak, že prezident je vedle toho mejdlíčko, ale toho si nikdo nevšímá. Ale z druhé strany se jich zastanu: sledoval jsem vystoupení Theresy Mayové v britském parlamentu kvůli brexitu, a když se na to podívám českýma očima, vůbec si neumím představit, jak by vypadaly články, kdyby se takhle chovali naši poslanci. Proti tomu je naše sněmovna procházkou růžovým sadem.
Usnesení Senátu vůči premiérovi je velmi kritické – hodlá být horní komora tvrdá na premiéra?
Výrazy jako „tvrdá“ nebo „porazit“ nemám rád – porážejí se kuželky, nikoli lidé. Zase je možností jedině komunikace. To usnesení Senátu nesměřovalo k případu syna pana premiéra, ale k Čapímu hnízdu, smyslem bylo, aby ta kauza konečně nějak skončila. Je na jiných orgánech, jak skončí, ale skončit už musí. Protože co si budeme povídat, David Rath bude nakonec osvobozen, protože proces bude trvat tak dlouho, že se obrátí na Soud pro lidská práva ve Štrasburku a vyhraje nad Českou republikou. Pro štrasburský soud bude taková délka řízení nepřijatelná. Případ se táhne, do toho padají podobné kauzy, konec je v nedohlednu, což znamená další rozčilování společnosti, která se pak nemůže věnovat ničemu pozitivnímu.
U kauzy opatrovníka Babiše mladšího jste uvedl, že máte obavy, aby nepracoval pro tajné služby. BIS uvedla, že nemá informace o zásahu cizí zpravodajské služby. Co je podle vás na celém tom příběhu nejzávažnější?
Abychom si to ujasnili – tady se zase stal nenápadný posun, který už není pravda. Já jsem nic takového neřekl. Řekl jsem, že vybranou destinaci Rusko, Ukrajina, Krym považuji za nebezpečnou kvůli spekulacím, které kolem toho mohou vzniknout, pak už se začalo spekulovat, jestli to nemá vliv na dostavbu jaderného bloku v Dukovanech, tam už je pak fantazie volná. Tak jsem to myslel – že z toho mohou plynout dalekosáhlé spekulace, které už nemusejí mít racionální základ. Je dost možné, že kdyby Protopopov nebyl Rus, ale Němec, syn pana premiéra by skončil jinde. Ale nevím o tom nic. Jen znovu opakuji, že usnesení Senátu směřovalo k případu Čapí hnízdo, aby už to skončilo a nemuseli jsme se tomu donekonečna věnovat. Protože pak se nám oslavy 17. listopadu zvrhly v to, jestli hození květin do koše je přestupkem. Řekl jsem jen tolik, že pokud v této zemi přestaneme ctít presumpci neviny, což je jedním z absolutních základů demokratického státu, pak se dočkáme věcí, proti kterým je kauza Čapí hnízdo bezvýznamná legrácka. Každý by si to měl uvědomit, konce mohou být drastické.
Po vašem zvolení jsem zaznamenal postesk, že tři nejvýš postavení ústavní činitelé jsou bývalí členové KSČ. Vím, že jste byl ve straně krátce, ale byl. Znamená to něco?
Znamená to, že KSČ měla svého času 1,6 milionu členů. Musíte se na to dívat optikou těch let. Je velký rozdíl, když někdo vstoupil do strany v roce 1988 a 1946 oslzen osvobozením. Já jsem vstoupil v roce 1967.
Proč?
Byl jsem v té době na vojně a vojáci důstojníkům dělali parkety. Mně to vadilo z principu, nebyla žádná jiná šance – kdybych to zkritizoval jako vojín základní služby, nedopadl bych dobře, když jsem to kritizoval jako člen místní vojenské buňky, mělo to jinou váhu. Také jsem v tom roce mimochodem dostal čestné uznání z Radia Canada za nějaký literární příspěvek, od roku 1962 jsem byl trpělivým posluchačem všech štvavých vysílaček. Protože můj otec byl naivní, poslal mi ten dokument s čestným uznáním na vojnu a mě ihned navštívili kontráši. Já už jsem věděl, kde právně skončím, tak jsem tvrdil, že poslouchám jenom Radio Canada, které není štvavé.
V politice se pohybujete roky, ale hlavně v domácí, komunální – troufáte si promlouvat do zahraniční politiky? Jste předseda horní komory, říkal jste, že to chcete pojmout státnicky. Jak se to bude projevovat?
Jsem zastáncem toho, že zahraniční politika je a priori výsostným právem vlády. Což neznamená, že Senát se v ní neangažuje, ale hlavní pole působnosti je na domácí politické scéně. Obě komory, mohou-li prospět zahraničnímu obchodu, mají to dělat. Účastnil jsem se několika cest s podnikateli a pro propagaci českých firem je to zásadní, i když se to nedá přímo spočítat na počet zakázek.
Domluvíte se nějakým cizím jazykem?
Domluvím se tak jako asi všichni europoslanci ze všech zemí světa, kteří skoro vždycky mluví svým rodným jazykem. Čtyři roky jsem se učil angličtinu, ale mezi léty ’62 a ’65. Mám nad sebou knihovničku s literaturou v angličtině, jen si to přečíst. Nemám problém přeložit si, co je napsáno, ale když někdo začne rychle mluvit, nestačím slova pochytit. Co nepochytím, nemůžu si to přeložit. Ale to je ten nejmenší handicap, na to říkám jeden vtip. Přišel cizinec do Prahy a ptá se strážníků pěti jazyky, kudy se jde na Malou Stranu, a oni se pak dohadovali, že by měli umět cizincovi poradit. A jeden z těch strážníků říká: „Vidíš, tenhle uměl pět jazyků, a stejně se nedomluvil.“ Ve světě se domluvím, i když moc neumím. Ano, je to handicap, ale nikoli nepřekonatelný. I Miloš Zeman, který umí anglicky velmi dobře, mívá tlumočníka. Výhodou samozřejmě je, že si může s lidmi říci to, co nechce, aby tlumočník slyšel.
Často se nebojíte ostrých výroků. Kdybyste takový měl použít v odpovědi na otázku, kdy zvítězí ODS ve volbách, jak by zněl?
To je jednoduché – když bude pokračovat v současném poněkud zdlouhavém trendu každý rok pár procent nahoru a když neudělá zásadní chybu, musí se jednou ukázat, že všechna hnutí bývají sice krásnější a pro každého, ale zaniknou a vrátíme se ke starému krásnému modelu politických stran. Musím říci, že je mi velmi líto sociální demokracie, a chci, aby se dostala ze situace, kde je teď. Je mi mnohem milejší „bojovat“ s paní ministryní Maláčovou, o které vím, co chce, vím, co chci já, než u mnoha jiných, u nichž mi vůbec není jasné, co chtějí. Viděl jsem to na mnohých senátorech, kteří teď přišli a vůbec nevěděli, do kterého klubu mají jít.
Jste známý tím, že jste strašlivý skrblík – kolik byste si vsadil na to, že ODS v příštích volbách vyhraje?
Na to bych peníze nedal, protože příští parlamentní volby vůbec netušíme, kdy budou, ale v těch řádných to podle mě bude zase pořád tak špatné, že se hlasy voličů rozdělí mezi mnoho subjektů. Vím, jak by mohla ODS vyhrát – kdybychom zvýšili hranici pro vstup do sněmovny z pěti na deset procent. Už jsem to navrhoval.
Hraje v tom roli osoba předsedy?
Samozřejmě. Od doby, kdy se Petr Fiala stal předsedou, se výsledky zlepšují, a to ODS převzal ve špatném stavu, i kvůli různým kauzám. I když to možná vypadá, že výsledek není oslňující, ale je to druhé místo. Nejlepším způsobem, jak se zbavit Andreje Babiše, je porazit ho ve volbách, to je ta správná cesta. Je to trpělivá, pomalá práce, ale vidíme, jak se nám vracejí členové, o členství žádají i mladí lidé. Typické město Ústí – za krásnější, světlejší cokoli, spousta hnutí, v tom se nikdo nevyzná. Jasný program je základem. I když to dnes není moderní, bez toho se nemá volič jak orientovat. Samozřejmě když někdo slibuje hory doly a pak nemá sílu to splnit, je to plácání do větru.
(Autor: Martin Shabu)
předseda Senátu PČR