Zamyšlení k dění na Ukrajině
Jaké jsou naše zájmy na Ukrajině? V poslední době se jádro diskusí o „ukrajinské krizi“ přesouvá především k otázkám typu: „Má Rusko ‚historický‘ nárok na Ukrajinu?“ „Je pravda, že součástí prozápadní koalice jsou fašisté, jak tvrdí ruská propaganda?“ „Kdo, kde, jak a čím chyboval?“ A tak dále. To otázky jsou bezesporu zajímavé a znát na ně pravdivou odpověď by bylo jistě užitečné. Vedením diskuse o nich nyní však neodvratně ztrácíme ze zřetele to podstatné. Co je to podstatné? Naše národní zájmy. A jak
1. Nárazník mezi Západem a Ruskem
Prioritně v našem zájmu je uchovat Ukrajinu jako určitou nárazníkovou zónu mezi Západem a Ruskem. V lepším případě se ji pak ve středně- a dlouhodobém horizontu pokusit integrovat do euroatlantických struktur.
Smyslem je zabránit posunu Ruska směr západ, protože čím více na západ se dostane, tím větší bude mít sílu i chuť aktivně ovlivňovat situaci u nás a prosazovat na náš úkor na našem území své politické a ekonomické zájmy.
Nenechme se přitom zmást. Ukrajina není země, kdesi za devatero horami a řekami. Jako Československo jsme s ní měli společnou hranici, kterou s ní dodnes sdílí dva ze čtyř našich sousedů.
2. Deeskalace konfliktu
V našem zájmu rozhodně není další eskalace konfliktu. Další růst nepokojů, občanská válka nebo dokonce ozbrojený konflikt s Ruskem by mohl mít za následek migrační vlny.
Již dnes u nás přitom legálně žije více než sto tisíc ukrajinských státních občanů, kteří představují přibližně čtvrtinový podíl ze všech cizinců žijících v České republice. Cílovou destinací pro mnohé uprchlíky by i proto zcela jistě byla vedle dalších západních zemí i Česká republika.
Stejně tak by další eskalace konfliktu mohla vážně narušit dodávky zemního plynu. To jsme si v Evropě již prožili v roce 2009 a určitě si to nechceme zopakovat.
3. Vláda mezinárodního práva
Systém mezinárodních vztahů může fungovat různě. V zásadě ale existují dva základní modely jeho fungování. Na jedné straně stojí systém, ve kterém se hraje podle pravidel mezinárodního práva. Jde o systém, ve kterém i ti nejsilnější tato pravidla dodržují.
Na opačném konci spektra je pak „koncert velmocí“, kdy o všem podstatném rozhoduje několik málo mocných států podle svých aktuálních zájmů a potřeb.
Realita je pak někde uprostřed. Nedělám si iluze. Silní budou vždycky silnější než slabí. Avšak pro stát našeho geopolitického postavení je první situace nepochybně lepší. V ní alespoň sedíme u stolu a můžeme říci svůj názor a pokoušet se situaci ovlivnit. V druhém případě jsme naopak odkázáni do role pouhého objektu zájmu jiných.
Naším základním zájmem je, aby mezinárodní vztahy byly organizovány podle určitých pravidel hry. Ta stávající v současné chvíli zásadním způsobem ohrožují Rusko, protože faktická anexe Krymu a Sevastopolu nemá oporu v mezinárodním právu. Představuje tak posun od systému, ve kterém platí pravidla, k systému, ve kterém platí právo silnějšího. Takový posun je pro nás jednoznačným bezpečnostním rizikem.
Jaké jsou naše možnosti?
Naše možnosti jsou samozřejmě limitované. Členství v NATO a EU nám však na druhou stranu určité možnosti poskytuje.
Jestli se shodneme na těchto výše definovaných cílech, pak bychom měli vést debatu, jak jich dosáhnout. Taková debata by, na rozdíl od té současné, byla nejen potřebná, ale doufám, že i plodná. Je nejvyšší čas ji zahájit.
zastupitelka
krajská zastupitelka
poslankyně PČR