Jana Černochová Články

(www.army.cz) Vstup do Aliance před 25 lety Česku zajistil bezpečnost tak, jak nikdy v historii. Ve stínu událostí na Ukrajině se potvrzuje, jak je doslova životně důležité být členem nejsilnějšího spojenectví na planetě, říká ministryně obrany Jana Černochová v rozhovoru pro A report. Hovoří také o plnění závazků vůči partnerům, modernizaci Armády ČR včetně projektu F-35, o pomoci Ukrajině napadené ruským agresorem nebo o důležitosti připomínání padlých a podpoře válečných veteránů.

Před čtvrtstoletím, 12. března 1999, přistoupily Česká republika, Maďarsko a Polsko jako první země bývalého východního bloku k Severoatlantické alianci. Co to pro vás znamená osobně?

Tehdy to bylo především potvrzení toho, že konečně stojíme na té správné straně. Že už nepatříme „říši zla”, jak Sovětský svaz nazýval Reagan, ale jsme pevně ukotveni v obranné alianci demokratických států.

A dnes, když vidíme, co se děje na východě, a neomalenou touhu Ruska obnovit své impérium, se právě ta obranná funkce NATO potvrzuje. Máme bezpečnostní garance jako nikdy v historii, a to je pro mě jako pro ministryni obrany i občanku České republiky to zásadní. Bezprecedentní útočná válka, kterou proti Ukrajině vede Rusko, doufám shodila růžové brýle všem, kteří se proti vstupu tehdy stavěli. Členství v NATO však znamená také zodpovědnost, protože aliance jsou silné pouze tak, jak jsou silní jejich členové. Naše bezpečnost tedy závisí i na tom, jak my sami budeme plnit své závazky. Zmizí-li zodpovědnost, vymizí i vzájemná důvěra a s ní i kolektivní bezpečnost. Pro nás by to bylo tragické, vždyť region, kde leží naše vlast, byl historicky vždy křižovatkou zájmů mocností.

Pamatujete si, co jste tehdy před 25 lety dělala?

Vzpomínám si zcela jasně. Byla jsem v té době místostarostkou Prahy 2 – a přiznám se, že mne vůbec nenapadlo, jak blízko budu mít jednou ke strukturám NATO. Ráda bych podotkla, že na jednu věc často zapomínáme. Z dnešní perspektivy je skoro zázrakem, jak rychle od vzniku našeho samostatného státu jsme přistoupení dokázali dosáhnout. Vždyť České republice tehdy bylo pouhých šest let a jen o necelé dva roky víc uplynulo od rozpuštění Varšavské smlouvy.

Velkou zásluhu na přistoupení měl český prezident Václav Havel, který se však nejprve domníval, že spolu s Varšavskou smlouvou by měla skončit i Severoatlantická aliance.

Nebyl v roce 1989 sám, mnozí doufali, že po pádu komunistických režimů nastane konec historie a konflikty se nebudou řešit pomocí zbraní. Havel brzy pochopil, že je to naivní představa, a investoval mnoho energie do toho, abychom byli pevnou součástí západních struktur. Na rozdíl od jiných, kterým neotevřely oči ani války na Balkáně, ani vzestup terorismu nebo nepřátelská ruská rétorika.

Havel prostě pochopil, že ruský apetit zasahovat do dění ve střední Evropě nezmizel se zánikem Sovětského svazu, a garancí stability je proto udržování transatlantické vazby. Výstižně to shrnul při 40. výročí okupace Československa v srpnu 2008, těsně po rusko-gruzínské válce, často poté citovanou větou o tom, že „po mnoho staletí existuje takový ruský problém, že Rusko přesně neví, kde začíná a kde končí. I když je to největší země světa, má přesto pocit, že je taková trochu malá a že ji ohrožují i nepatrní sousedé, které kolem sebe má“.

Tehdejší šéf české diplomacie Jan Kavan se však zeptal generálního tajemníka NATO Javiera Solany, jestli existuje možnost z NATO vystoupit…

Bylo to osobní gesto, dopad to zanechalo spíš komický. Pan Kavan dnes iniciuje podivné petice volající po míru na Ukrajině, ve kterých se jako jediná konkrétní příčina války zmiňuje ignorování ruských bezpečnostních obav, a vnucuje se závěr, že Rusko stejně Ukrajině nakonec vnutí takový mír, jaký samo chce. Spolu s tehdejším Kavanovým výrokem to ilustruje, že ta malá část české společnosti, která není s členstvím v NATO spokojena, je stejně jako některé bývalé komunistické mocnosti nostalgicky zakotvená v minulosti. Pro nás ostatní je to připomenutí toho, že vstupem to neskončilo, vstupem to začalo. Členství musíme naplňovat obsahem. A jeho význam a smysl stále a znovu vysvětlovat. Nechci malovat čerta na zeď, ale čert nikdy nespí.

Část „starých“ členských zemí NATO vnímala postkomunistické uchazeče jako někoho, kdo stál donedávna na opačné straně fronty. Pomohla tohle rozptýlit tehdejší americká ministryně zahraničních věcí, pražská rodačka Madeleine Albrightová?

Pomohla nám určitě, byla velkou vlastenkou a na své kořeny nezapomínala. Stejně jako Havel, který byl tehdy celebrita, a jeho slovo mělo svou váhu. Těm „starým“ členům se však těžko můžeme divit, armády nových členů byly technologicky zastaralé, přitom to byly státy relativně chudé, a modernizace i profesionalizace stojí peníze. Odmítavé hlasy stály na obavách, že staří členové budou toto rozšíření dotovat, aniž tím nějak posílí svou vlastní bezpečnost. Tady je důvod, proč byl tak důležitý příslib vydávat na obranu 2 % HDP. Když tento závazek nyní s velkým odstupem plníme, dáváme tím konečně najevo reálnou ochotu přispívat odpovídajícím dílem ke kolektivní bezpečnosti.

Madeleine Albrightová, spolu s tehdejším naším velvyslancem v USA Alexandrem Vondrou, a samozřejmě Václavem Havlem i dalšími na obou stranách oceánu, měli na rozptýlení těchto obav velkou zásluhu. Zásluha je to o to větší, že na našem úspěchu záviselo i případné přijetí dalších postkomunistických zemí. Dnes vidíme, jaké to přineslo ovoce, Aliance je silnější než kdykoli předtím.

K plnění závazku vydávat 2 % HDP na obranu státu jsme se po dlouhých letech znovu dopracovali až loni na jaře. Když jste před nástupem do ministerské funkce byla předsedkyní sněmovního Výboru pro obranu, vytýkali vám to partneři?

V diplomacii vám do očí neřeknou, že jste černý pasažér a jen se vezete, rozčarování partnerů z vašich nesplněných slibů ale pochopíte velice dobře. Jsem ráda, že je tato kapitola uzavřena a nemusíme se cítit trapně. Bezpečnost není zadarmo. Ale důležité je pochopit především to, že ona 2 % HDP na obranu nejsou jen závazkem vůči NATO, je to minimum pro zajištění účinné obrany a bezpečí našich občanů. Už první republika se bezprostředně po svém vzniku přesvědčila, že předpokladem svobody, demokracie a potažmo prosperity je silná armáda. A ještě něco: neexistuje žádné „NATO“ oddělené od členských zemí. NATO, to jsou jednotlivé státy, jsme to i my. Obranné výdaje v minimální nutné výši po nás chtějí naši spojenci, země jako my, se kterými díky penězům vynaloženým na obranu udržujeme účinnou kolektivní bezpečnost – právě tu kolektivní bezpečnost, která scházela první československé republice.

Co říkáte na slova Donalda Trumpa, že USA pod jeho vedením nepřijdou na pomoc státu NATO napadenému Ruskem, jestliže zanedbával vlastní obranné výdaje?

To, aby každý ze spojenců plnil závazek vydávat dostatek peněz na svou i kolektivní obranu, prosazoval Donald Trump nekompromisně už v době, kdy byl prezidentem. Od té doby se nic nezměnilo na tom, že velká část amerických voličů má spolu s Trumpem pocit, že dotují obranu Evropy. Říkali to i jiní prezidenti, Trump si jenom nebral servítky. Souvisí to i s tím, že mnoho Američanů, opět včetně Trumpa, nevnímá jako svého globálního soupeře Rusko, nýbrž Čínu. Čínská vojenská moc roste a spolu s tím i v Americe roste obava, aby Spojené státy někdy v budoucnu nemusely hlídat kolektivní bezpečnost současně na dvou frontách.

Osobně ale věřím, že závazky Washingtonské smlouvy jsou poutem natolik silným, že na pomoc libovolnému napadenému členovi NATO by přišli na pomoc všichni ostatní. Ale ne nadarmo se říká, že nejlepší války jsou ty, které nejsou vůbec vybojovány. Vyčleňovat dostatek peněz na obranu zdaleka neznamená jen nakupovat techniku. Znamená to i prohlubovat povědomí o tom, na co armádu vůbec máme, že jsme nejen dobře vyzbrojeni a vycvičeni, ale také připraveni se bránit. Proto je potřeba, aby do obrany investovali skutečně všichni členové Aliance. Jakýkoli potenciální nepřítel uvidí, že mezi námi není slabý článek. Česká republika se díky naší vládě začala chovat zodpovědně. Přijali jsme maximum kroků k tomu, abychom na obranu vydávali alespoň ta minimální 2 % HDP. Zatím pořád ještě více než my vydávají na obranu třeba pobaltské státy, Slovensko, Maďarsko, Bulharsko nebo Albánie. Když mohou oni, my jistě také. Děláme to kvůli sobě.

Dlouhé roky nutné výdaje scházely, vojáci slýchali jen sliby. Jak mohla být jedna z armád NATO dlouhodobě tak podfinancovaná?

Dvacet let, když vlády škrtaly v rozpočtu, šetřily pravidelně na prvním místě na armádě. Vojáci měli i techniku, kterou na vojně zažili jejich otcové nebo dědečkové. To se změnilo teprve se současnou vládou. Zahájili jsme historicky nejvýznamnější modernizační projekty v oblasti pozemních sil i letectva: pořízení 246 bojových vozidel pěchoty CV90, 24 nadzvukových letounů 5. generace F-35 a k 12 vrtulníkům platformy H-1 Viper/Venom pořízených minulou vládou se přidává dalších osm jako ocenění za pomoc Ukrajině. Kompenzací za pomoc ukrajinským přátelům je dar tanků Leopard 2A4 z Německa a s Německem jsme začali jednat i o nákupu nejmodernějších strojů verze Leopard 2A8.

Letouny F-35 nahradí do budoucna stroje JAS-39 Gripen a L-159. Pořízení vyjde na 106 miliard korun, náklady na infrastrukturu, palivo nebo přípravu personálu byly vyčísleny na 44 miliard. Co odpovídáte kritikům?

Kritici halasně argumentují celkovou sumou 150 miliard korun a tiše tím veřejnosti podsouvají dojem, jako kdybychom ji platili jednorázově. Cena je však rozpočítána na 11 let a to jsou pak v obranném rozpočtu samozřejmě úplně jiná čísla. Cena je přiměřená tomu, co získáváme. Stroje F-35 5. generace se stávají páteřním letounem NATO. Pokud ho doporučili naši špičkoví vojenští odborníci, měla bych to zpochybňovat?

Za sebe jsem slíbila, že jednání budou uzavřena nejpozději do konce března. 29. ledna jsem s velvyslancem USA Bijanem Sabetem podepsala Memorandum o porozumění mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými k projektu pořízení 24 letounů 5. generace F-35. Řadili jsme se do první ligy evropských členů NATO díky umu našich vojáků, teď se otevírá éra, kdy se tam zařadíme i moderní technikou. Je to i jasný signál všem, kdo hledají nejslabší článek Aliance. U nás ho nenajdou.

Rychlá pomoc napadené Ukrajině pozvedla českou prestiž, vedlo to i ke sblížení s USA? V roce 2022 jste dvakrát jednala se svým americkým protějškem Lloydem Austinem a loni jste s ním podepsala Dohodu mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany (DCA).

Určité sbližování s USA proběhlo ještě před tím, ale po naší reakci na válku nás Američané začali brát jako důležitého spojence. Pro nás jsou USA v oblasti obrany nejvýznamnějším partnerem. Kromě toho však patří také ke klíčovým partnerům v oblasti ekonomiky i vědy a výzkumu, kde jejich význam postupně, ale jistě stoupá. Proto bylo zarážející být mezi posledními členskými státy Aliance, které ještě obrannou dohodu s USA neuzavřely.

Mnozí lidé nevěřili, že se Rusko chystá Ukrajinu opravdu vojensky napadnout.

Když jsem se 22. února 2022 ve čtyři hodiny ráno o napadení Ukrajiny dozvěděla, úplně překvapena jsem nebyla. Předchozí události k tomu bohužel směřovaly. Co ale šokovalo i mne, byla bezohledná brutalita, s jakou Rusko válku od začátku vede. Vladimir Putin hraje velmi nebezpečnou hru s cílem obnovit Sovětský svaz a dostal se do stavu, kdy je schopen čehokoli.

Znamená to, že svět už nebude tak takový, jako dřív?

Nikdo v NATO si nepřeje válku. Ani já si ji nepřeji, stejně jako si ji nepřeje žádný normální člověk. Ale válka je tu a nevyrovnáme se s ní nasazováním růžových brýlí. Hleďme na svět realisticky, připravujme se na horší a doufejme v lepší.

Svět se mění a bezpečnost se zhoršuje, jsou tu další ohniska globálního napětí, z nich nejbližší je nám Blízký východ. Nejde jen o konflikt Izraele s teroristickou organizací Hamás, v pásmu od Sýrie po Jemen se tu odehrává mnohem širší střet, do kterého je hluboce zapojen Írán a rovněž Rusko. V jihovýchodní Asii dává zase své vojenské ambice stále silněji najevo Čína. A není to opačný konec světa, který by se nás netýkal. Severokorejský jaderný program by nebyl uskutečnitelný bez souhlasu Ruska a Číny, Severní Korea a Írán podporují Rusko ve válce proti Ukrajině vojenskými dodávkami. Svět je kulatý a vzájemně natolik provázaný, že každá vlna ho snadno oběhne kolem dokola. Není proto žádným klišé, že Ukrajinci bojují i za nás. Jsou to i naše hodnoty, které tam Rusko přes dva roky pošlapává. V naší zemi je ve 20. století pošlapaly dvě okupace, měli bychom to chápat.

Zásob vojenského materiálu, který jsme Ukrajině mohli poskytnout, už mnoho nezbývá. Jak bude vypadat naše další podpora?

Vláda může pomáhat udělováním vývozních licencí soukromým zbrojařským firmám. Máme významné výrobní kapacity, i proto je Česká republika vhodnou zemí pro různé mezinárodní iniciativy na podporu Ukrajiny. Například za dánské peníze se od nás Ukrajině poslalo téměř 50 bojových vozidel pěchoty, 2 500 pistolí, 7 000 útočných pušek, 500 lehkých kulometů či 500 odstřelovačských pušek.

Stále také nabízíme lékařskou pomoc a hlavně výcvik. Čeští instruktoři na Libavé a naše mobilní výcvikové týmy v Polsku již vycvičili přes 4 300 ukrajinských vojáků. Výcvikem se zdokonaluje i AČR, od ukrajinských vojáků čerpají jejich čeští kolegové obrovské množství praktických zkušeností.

Jaký máte názor na přijetí Ukrajiny do NATO?

Podle pravidel Aliance se členem nemůže stát země, která je ve válce. Navzdory všem problémům, vyplývajícím z relativní chudoby, posilovanými ale také dlouhodobým působením Ruska, však Ukrajina patří do společenství západně orientovaných demokratických států, jako taková patří do EU a v budoucnu i do NATO.

Co pro nás znamená posilování východního křídla NATO?

Posilování východního křídla přináší nové cenné zkušenosti. Na Slovensku se Čech poprvé dostal do velení mnohonárodního bojového uskupení NATO, zkušenosti však přináší i účast v předsunuté přítomnosti (eFP) v Litvě a v Lotyšsku, spolupráce při ochraně vzdušného prostoru jiných členských zemí, ale také nasazení týmu vojenských policistů, kteří se pod hlavičkou mezinárodního trestního tribunálu podílejí na vyšetřování válečných zločinů na Ukrajině.

Jak hodnotíte přínos nejnovějšího rozšíření?

Nejnovější člen – Finsko – bude určitě členem velice platným, a podporuji samozřejmě i přistoupení Švédska. Přemostí se tím prostor mezi východním a severním křídlem Aliance, nejde tu však jen o vojenské aspekty. Oba případy svědčí hlavně o tom, že Putinův plán rozdělit Západ a oslabit ho selhává.

Čeho si zahraniční velitelé na českých vojácích v misích nejvíce cení?

Profesionality, spolehlivosti a dobrého výcviku.

Na misích číhá i smrt.

Všech padlých si vážím, mají můj obrovský respekt, položili za Českou republiku to nejcennější – vlastní život. Na to nesmíme zapomenout. Na rodiny padlých, které ztratily své milované, myslím často. Při Dni válečných veteránů na pražském náměstí Míru si padlé připomínáme křížkovým hájem a předčítáním jejich jmen. Je důležité si jejich oběť připomínat, ze všeho nejvíce si však přeji, abych už nikdy nemusela na kbelském letišti smutně vítat stroj, z něhož kolegové vynesou rakev zahalenou do české vlajky.

Někdy smrt přijde bohužel i tam, kde ji nečekáte. Vzpomínám si na 25. říjen 1998, kdy se v Bosně a Hercegovině kvůli špatnému počasí zřítil u města Tomislavgrad vrtulník mise SFOR a o život přišli Jaromír Nasavrcký, Rostislav Samec a Bohumil Vávrů. Dorazili jsme na místo neštěstí poklonit se a položit květiny a místní obyvatelé, s nimiž jsme se přitom setkali, říkali, jak hustá mlha panovala a že kdyby vrtulník přistál jen o pár metrů dál, nic by se nestalo... Znovu jsem si tyhle detaily vybavila při nešťastném zřícení vrtulníku na Sinaji, kde 12. listopadu 2020 zahynula první příslušnice AČR v zahraniční misi, rotmistryně Michaela Tichá.

Co Armádě České republiky k výročí 25 let od vstupu do NATO popřejete?

Aby přišli další šikovní lidé, kteří naváží na to, co naši skvělí vojáci za tu dobu vybudovali. Všem vojákům a vojákyním za jejich náročnou službu ze srdce děkuji a přeji jim, aby se vždy v pořádku vrátili ke svým blízkým, kteří na ně čekají.

(Autor: Petr Třešňák)

Jana Černochová

ministryně obrany
poslankyně PČR
expertka pro obranu