Jana Černochová Články

(ČT 24) Hostem speciálního vydání Událostí, komentářů ČT24 k 80. výročí operace Anthropoid byla ministryně obrany Jana Černochová.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
80 let od jednoho z nejodvážnějších činů československé historie, útoku Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka na nacistu Reinharda Heydricha. Právě jejich činu a událostem, které následovaly, se budou věnovat dnešní Události, komentáře, které právě začínají. Dobrý večer. V následující hodině nabídneme rozhovory s vojáky i politiky, a to jak tady ze studia, tak ze studia v Lidicích. Jak silným výzvám a hrozbám tehdy čelili protinacističtí bojovníci? A s jakými obavami se vyrovnává dnešní znovu válčící Evropa? Je společnost ochotná postavit se tyranům? Jak silná jsou dnešní spojenectví a máme odvahu a vytrvalost bránit mír? Zeptám se. Ale necháme vás nahlédnout i do míst, kde v roce 1942 parašutisté na Heydricha zaútočili a nabídneme i odpověď na otázku, co se stalo s Mercedesem, ve kterém byl Heydrich smrtelně zraněn. Události, komentáře speciál začínají, ještě jednou, dobrý večer.

A dalšími hosty Speciálu, tentokrát tady v Praze, jsou ministryně obrany Jana Černochová. Dobrý večer.

Jana ČERNOCHOVÁ, ministryně obrany /ODS/:
Dobrý večer.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Scénograf filmu Anthropoid Radek Hanák. Dobrý večer.

Radek HANÁK, scénograf filmu Anthropoid:
Dobrý večer.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Petr Tolar z Československé obce legionářské. Dobrý večer.

Petr TOLAR, Československá obec legionářská::
Dobrý večer.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
A Jiří Plachý, historik z Vojenského historického ústavu Praha. Dobrý večer i vám.

Jiří PLACHÝ, historik, Vojenský historický ústav Praha: Praha:
Dobrý večer.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Paní ministryně, 27. květen je významným dnem v kalendáři. Je to Den národního vzdoru. Čím je pro vás?

Jana ČERNOCHOVÁ, ministryně obrany /ODS/:
Pro mě je jedním z největších aktů hrdinství během druhé světové války, protože tento akt vlastně byl tím nejstatečnějším a nejefektivnějším vůbec v rámci druhé světové války. Kdy země, která se stala protektorátem, tak vlastně se obyvatelé rozhodli k tomuto vzdoru, za velké pomoci samozřejmě Velké Británie, za velké pomoci i pana generála Františka Moravce, jehož ostatky konečně máme i v České republice, a je pohřben ve své rodné Čáslavi. Takže pro mě je to nejenom 27. květen, pro mě je to i 18. červen, protože jako dlouholetá starostka Prahy 2 jsem poctivě každý rok chodila se poklonit tomu hrdinském činu parašutistů, nejen do krypty, ale i do pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje. Dneska jsem měla možnost ten kostel navštívit s paní prezidentkou Čaputovou. A skutečně, i když procházíte tím kúrem, tak tam stále ještě vidíte střely, vidíte tam vlastně i nějaké artefakty z toho lítého boje, který tam proběhl. Takže myslím si, že určitě tyto momenty bychom měli předávat, i prostřednictvím veřejnoprávních médií i akcí, jako byla ta dnešní, dalším generacím, protože i to byl slib, o kterém hovořil dneska ředitel Vojenského historického ústavu v Národním muzeu, který jsme i my, jako ta naše generace padesátníků, dala odcházejícím válečným veteránům, hrdinům, parašutistům, kteří bohužel nás opouštějí prakticky každý den. A jak říkal i Eda Stehlík, už by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Bohužel.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Anthropoid svědčí o hrdinství, na druhou stranu o nás, o Češích, se mnohdy mluví jako o lidech s holubičí náturou. Mluví se u nás jako o národu, který vždycky zvolí únikovou strategii. Co je nám bližší? Dokázali bychom se dnes postavit tyranovi nebo zlu obecně?

Jana ČERNOCHOVÁ, ministryně obrany /ODS/:
Myslím si, že Češi v tuhle chvíli opravdu ukazují, že se stavíme tyranovi a že se mu stavíme, přestože ten tyran v tuto chvíli neokupuje nás. Tím tyranem myslím Vladimíra Putina, který okupuje Ukrajinu, který napadl zcela bezprecedentním způsobem svobodnou demokratickou zemi, a my jsme se velmi masově postavili na odpor a snažíme se Ukrajině pomáhat nejenom jako politici, tam se to snad od nás i očekává, ale i jako řadoví občané, protože třeba i ta sbírka, která vlastně byla vyvolaná prostřednictvím ukrajinské ambasády, tak dosáhla absolutních čísel a vlastně lidé, kteří třeba ještě před půlrokem bývali pacifisty, tak najednou žádají o to, abychom na Ukrajinu posílali více zbraní, a abychom pomohli Ukrajině vybojovat si jejich vítězství.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
A kam historici řadí atentát na Heydricha, jak vysoko?

Jiří PLACHÝ, historik, Vojenský historický ústav Praha: Praha:
Bezpochyby byla to akce, která byla celoevropského významu. Žádný jiný národní odboj se ničím takovým pochlubit nemůže. Ani vlastně třeba v Polsku nebo v Sovětském svazu, kde byli odstraněni poměrně vysocí představitelé toho okupačního režimu, tak se něco takového nepovedlo. Takže bezpochyby, je to, nebál bych se použít toho slovo vrchol, té naší odbojové činnosti.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Bohužel to není ale jenom o hrdinství, to si přiznejme, přiznejme, je to taky o zradě. Karel Čurda, připomeňme, prosím, jeho pohnutky.

Jiří PLACHÝ, historik, Vojenský historický ústav Praha: Praha:
Domnívám se, že Karel Čurda byl vlastně v té době, kdy se rozhodl odjet do Prahy ze své rodné vesnice Staré Hlíny u Třeboně, byl pod velmi velkým tlakem, a to nejen vlastně toho, co prožívali ostatní parašutisté, ale právě v důsledku toho, že se ukrýval u své rodiny, v poměrně malé vesnici, kde žily rodiny tří jeho dospělých sourozenců, schovával se u svojí maminky, ke které měl velmi blízký vztah a po vyhlazení Lidic vlastně nikdo nevěděl, kam až ta represe půjde, jestli by vlastně ty následky nebyly i pro třeba Starou Hlínu takhle tragické. Takže myslím si, že Karel Čurda podlehl tomuhle tlaku. A domnívám se, že to nebyl nějaký prvoplánový zbabělec nebo nějaký špatný charakter. On vlastně ve výcviku, i vlastně před válkou jako poddůstojník další činné služby a příslušník finanční stráže tak dosahoval velmi dobrých hodnocení. Vždycky byl velmi motivovaným vojákem. Takže myslím si, že tohle tragické rozhodnutí bylo důsledkem té nešťastné souhry okolností, toho, že se skrýval tak dlouho u své rodiny.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Asi si můžeme otevřeně říct, že tenhle významný čin je lidem blízký, tak je především díky filmům. Vedle toho je tu ale tady taky čtyřicetiletá snaha komunistů vnést vlastně do tohoto činu, a vůbec do historické paměti lidí svoji propagandu. Minulý režim upíral zásluhy Heydrichovým katům. Jak jste to třeba vy vnímala v době, když jste byla na škole?

Jana ČERNOCHOVÁ, ministryně obrany /ODS/:
Já jsem v té době znala pouze Sequensův film Atentát, který bych řekla, že z toho filmařského pohledu byl velmi dobře odvedená, odvedenou prací, ale díky Bohu jsem měla osvícené rodiče, hodně jsem četla, takže v nějakém dospívání jsem si udělala názor na to, že mně přišlo podezřelé, že tam vlastně se žádným způsobem neprezentuje zásluha církve na tom, že vlastně poskytli jim úkryt, poskytli jim jídlo, poskytli jim azyl. A to jako pro mě, pro věřícího člověka, byl nějaký alarm, nějaký otazník, nějaký vykřičník. A pak vlastně jsem měla možnost si přečíst první knihy, které už to popisovaly vlastně i tou optikou toho, že vlastně ten výcvik parašutistů začínal ve Velké Británii, protože samozřejmě pro minulý režim tohle byla i tabuizovaná země nebo respektive nechtěli vůbec si připustit to, že nějaká země mimo ten náš východní blok by poskytla tak silnou oporu našemu odboji, že byli schopni vlastně něco takového zorganizovat. I to, jak vlastně ten režim pohlížel právě na mnou zmiňovaného před chvílí pana gen. Františka Moravce. Takže tohle si myslím, že byly asi ve většině rodin ty příběhy, tam, kde ti rodiče měli nějakou snahu těm dětem říkat pravdu nebo alespoň tu pravdu, kterou mohli pak, kdyby náhodou se něco stalo ve škole a řekli něco, tak aby z toho pak nebyl průšvih. Tak já jsem měla to štěstí, že my jsme s tátou hodně chodili po hradech, zámcích, kostelích a že se snažili nás vlastně tímhle tím způsobem vzdělávat. Takže jsem si na to v nějakém věku mohla ten názor udělat sama, a pak jsem si ho jenom v dospělosti utříbila.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Zmínila jste Sequensův Atentát z roku 1964, tak si dejme malou ukázku.
A ještě jedna ukázka, film Anthropoid natočil podle vlastního scénáře před šesti lety i britský režisér Sean Ellis, atentátníka Jana Kubiše v něm ztvárnil herec Jamie Dornan, Jozefa Gabčíka Cillian Murphy, a Reinharda Heydricha představoval německý herec Detlef Bothe.
Pane Hanáku, vy jste scénograf filmu Anthropoid. Já předpokládám, že jste viděl ten Sequensův Atentát z roku 1964, respektive mě spíš zajímá, jak moc jste mu záviděl to, že mohl natáčet na skutečných místech?

Radek HANÁK, scénograf filmu Anthropoid:
No tak to jsme mu samozřejmě záviděli, protože my jsme tu možnost neměli. Ale jinak obecně jsme se v tom filmu snažili vyjít hodně z reálných lokací. Samozřejmě na tu lokaci jsou nějaké technické nároky, konkrétně třeba točit s tramvají je velký problém, protože tramvaji žádnou objížďku nevytvoříte. Je pravděpodobné, že kdyby ta zatáčka existovala, možná bychom stejně skončili v té zatáčce u Bílkovy vily.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Já už jsem mluvila o komunistické propagandě. Jiří Sequens jí musel ustoupit, když film natáčel, ale jinak se samozřejmě snažil o nějakou maximální realističnost těch dobových reálií. Jak moc tohle bylo důležité pro produkci Anthropoidu?

Radek HANÁK, scénograf filmu Anthropoid:
Samozřejmě důležité to bylo, i když ten začátek, jak jste zmínila, přicházel od anglických tvůrců, tak čím víc jsme absolvovali obhlídky a viděli ta reálná místa, tak tím víc ten náš film se stával jako realističtějším, protože samozřejmě, když třeba vidíte mučírnu v Pečkárně, tak k tomu není co dodat, to se těžko dá nahradit.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Mezi herci i ve štábu byla vlastně celá řada Čechů, radili se s vámi jak britští, tak francouzští kolegové?

Radek HANÁK, scénograf filmu Anthropoid:
S námi se radili, ale rozhodně to nebylo žádné povídání u kávy. My jsme měli to štěstí, že jako partnera jsme měli Vojenský historický ústav, kde jsme měli tu možnost používat nejpovolanější z povolaných a měli jsme řádné porady, kde jsme všechno probírali. Samozřejmě, největší konzultace probíhaly na úrovni scénáře, což šlo trošku mimo mě.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Češi jsou nicméně velice přísní diváci, jak moc je to svazující?

Radek HANÁK, scénograf filmu Anthropoid:
Svazující to je, ale jako tvůrce jste mezi dvěma mlýnskými kameny, protože musíte vytvořit nějaký příběh, který má nějaký průběh a je srozumitelný i pro diváka v zahraničí. A samozřejmě, některé věci jsme museli trošku upravit. Konkrétně třeba samozřejmě při tom finálním boji, tak jsme museli dodat samopaly atentátníkům, protože ty reálné jejich zbraně, ty pistole byly malé, byly určené pro neviditelné nošení nebo skryté nošení, tak jsme museli tomu trošku přidat vizuálně.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Pane Plachý, ani Anthropoid neunikl kritice. Vy, jako historik, máte problém, když se vlastně v takových filmech objeví nějaké nepřesnosti, není přece jen důležitější přenést na diváky tu atmosféru, ten pocit, ty hrůzy, které se konaly než to lpění na detailech?

Jiří PLACHÝ, historik, Vojenský historický ústav Praha: Praha:
Já musím říct, že vždycky přijde nějaký takový reflex, který jako upozorní třeba na nějakou tu historickou nepřesnost, nicméně potom vlastně přijde ta rozumová reakce, že vlastně ten film není dokumentem, nemá ztvárnit úplně přesně to, co se stalo, nemá odrážet nějaký stav historického poznání nebo nějakého vědeckého bádání, má samozřejmě nějakou uměleckou licenci. Takže já osobně jsem k tomu shovívavý.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Boj v kryptě, ten trval 7 hodin, předpokládám, že pro filmaře je to atraktivní a dramatická záležitost a událost. Diváci mají samozřejmě nějakou představu z toho filmu, ale jaká je tedy skutečnost? Co se tam přesně dělo?

Jiří PLACHÝ, historik, Vojenský historický ústav Praha: Praha:
Oproti těm filmovým zpracováním, které jsou jak u Sequense, tak i v pozdějších filmových zpracováních toho boje o kostel a kryptu, tak byla mnohem vlastně skromnější. Třeba co se týče počtu nebo ztrát na německé straně, ve většině filmů Němci padají vlastně po prvním zásahu, tady už zaznělo, že vlastně parašutisté měli jenom ty osobní zbraně. Tuším, že měli 10 pistolí a z těch útočníků vlastně nikdo nepadl, byli, tuším, pouze dva poměrně lehce zranění.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Pane Hanáku, ty scény z krypty se točily na Barrandově, stejně tak i byt Moravcových jste postavili na Barrandově, protože pokud se nepletu, tak ve skutečnosti je příliš malý. Nestačil by třeba nějaký podobný byt nebo nějaký podobný kostel?

Radek HANÁK, scénograf filmu Anthropoid:
Zase znovu, my máme spousta technických požadavků. Konkrétně v kostele jsme potřebovali rozstřílet poměrně notně zdi, zábradlí a tak. A samozřejmě točit v reálné lokaci je vždycky jako oběť pro nás jako pro filmaře, protože nemáme možnost si pořádně svítit, nemůžeme třeba tlouct do zdí hřebíky, je tam spousta jako poměrně i banálních omezení. A postavit si dekoraci, kde máme možnost si obstavit stěnu kvůli umístění kamery nebo sundat strop kvůli umístění lampy, je samozřejmě mnohem komfortnější.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Vy už jste vlastně zmínil tu scénu, kde gestapo mučí Moravce, to, že byla natočená v Petschkově paláci, tedy tam, kde sídlilo gestapo. Jak to na vás působilo?

Radek HANÁK, scénograf filmu Anthropoid:
Působilo to opravdu skličujícím dojmem, protože je to naprosto autentický prostor, je tam spousta jako dobových fotek, v podstatě tam byla jakoby expozice, takže už na prvních obhlídkách nás to všechny hluboce zasáhlo.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
A ještě jedna věc mě zajímá, a to je Heydrichův mercedes. Ten jste sehnali kde?

Radek HANÁK, scénograf filmu Anthropoid:
No, Heydrichův mercedes, to je povídání poměrně na dlouho. Když to zkrátím, tak měli jsme na něj tolik požadavků, že jsme ho nakonec museli postavit. Třeba konkrétně výbuch, samozřejmě díky závazkům herců v natáčecím plánu výbuch byl jako první a teprve ty ježdění kolem Pražského hradu a po Praze jsme točili až potom. Takže já jsem musel postavit mercedes, který nejdřív vybouchl a potom byl schopen jezdit po Praze. Takže jsme měli připravených několik boků vlastně těch inkriminovaných, tři, myslím, na výbuch nacpaný výbušninou, pak jeden po výbuchu krásně vymodelovaný a pak samozřejmě jeden netknutý. A ty se stále měnily mezi sebou.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Pane Plachý, třeba Josef Goebbels se ve snímku Lída Baarová dočkal jistého polidštění. Jak moc budete zuřit, pokud by se něco takového stalo Heydrichovi? Pokud by se natočil film, který ho jakýmsi způsobem polidšťuje? A ptám se třeba proto, že ano, on se neštítil jakýchkoliv brutálních zvěrstev, na druhou stranu miloval umění, plakal dojetím při opeře, tak co když něco takového uvidíte ve filmu? Jak moc budete naštvaný?

Jiří PLACHÝ, historik, Vojenský historický ústav Praha:
Já myslím, že nějaké takové stopy zlidštění už jsme v nějakých filmech viděli. Nicméně myslím si, že Heydrich byl jeden z nejtěžších válečných zločinců a natočit film, který by ho měl jenom přiblížit jako vlastně lidskou bytost, tak to by bylo možná plýtvání nějakými prostředky. Takže nevím, do jaké míry by mě to naštvalo, myslím si, že by takový film byl zbytečný hlavně.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Paní ministryně, během dne politici zmiňovali a vy ostatně taky tady v úvodu paralely s aktuálním konfliktem na Ukrajině. Vy jste dnes ve svém projevu použila poslední slova parašutistů při bojích v kryptě „nikdy se nevzdáme“. Ani teď tedy?

Jana ČERNOCHOVÁ, ministryně obrany /ODS/:
Ohledně pomoci Ukrajině? Myslím, že se nemůžeme vzdát a musíme dál Ukrajině poskytovat nejenom tu morální pomoc a podporu, ale i tu vojenskou. Protože skutečně si nemůžeme připustit a zvyknout na to, že v 21. století se nějaký diktátor rozhodne zabavit kus demokratické země, která měla řádně zvolený parlament, prezidenta, a prostě rozhodne se, že tu zemi, že v ní provede nějakou speciální operaci.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
A nemáte vy osobně nutkání dělat ještě něco víc? Ukrajinci by to jistě ocenili.

Jana ČERNOCHOVÁ, ministryně obrany /ODS/:
Já ze své pozice ministryně obrany se snažím dělat maximum toho, co v tuto chvíli dělat můžu. Pokud se podaří realizovat nějaké plány, které v rámci resortu Ministerstva obrany máme, tak můžu třeba v horizontech týdnů dělat ještě více, ale není to všechno jenom o mně. A upřímně řečeno, samozřejmě, že pro mě je důležité, aby i Česká republika byla zemí, která neztratí vlastní obranyschopnost, aby Česká republika měla dostatek i vojenského materiálu, který by třeba potřebovala na nějaké hodiny, možná dny, než by nám přijeli na pomoc spojenci.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Ale co když Ukrajina začne prohrávat? Mělo by se NATO angažovat nějak víc?

Jana ČERNOCHOVÁ, ministryně obrany /ODS/:
Já jsem už vlastně od prvního dne toho válečného konfliktu říkala, že mě mrzí, že třeba Společenství národů není v tomto ohledu více flexibilní i ohledně výkladu třeba stran rezolucí Rady bezpečnosti, že tam i nějaké humanitární konvoje jsme v minulosti zažili a schvalovalo to vlastně Valné shromáždění místo Rady bezpečnosti. Ohledně té pomoci Aliance je to skutečně složitější, protože tam by to bylo vtažení do toho konfliktu. A to je prostě něco, na co možná Vladimir Putin čeká a co vlastně i pro něj by bylo nějakým signálem k tomu, že třeba by ještě více přitvrdil nebo použil i nějaké nekonvenční zbraně. A to si myslím, že to si zase také nikdo ani z občanů České republiky, ani z té třicítky zemí nepřeje. Myslím si, že teď je velmi pozitivní pro Alianci to, že se rozhodly další dvě země vstoupit do Severoatlantické aliance. Severoatlantická aliance je dlouhodobě známá svojí politikou otevřených dveří a myslím si, že pokud tady dojde teda k nějaké dohodě mezi některými zeměmi, které teď se vyjádřily, že to v tomto kole nepodpoří, tak že budeme mít prostě NATO ještě silnější.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Vraťme se k událostem před 80 lety. Petr Tolar je z Československé obce legionářské. Jakub tady hovořil o Lidicích. Je v Lidicích. Dva týdny po Lidicích ale došlo k vyhlazení další obce, Ležáků. Lidice vyvolaly velkou odezvu ve světě, ale Ležáky tolik pozornosti neupoutaly. Čím to?

Petr TOLAR, Československá obec legionářská:
Je to tím, že byly druhé. To je jedna věc, protože opravdu ty Lidice daly jasný příklad. Daly příklad jak Němcům, tak veřejnosti, co lze od německé okupační správy očekávat, kam až jsou schopni v tom svém teroru zajít v rámci heydrichiády a čeho se mají odbojáři, případně prostě obecně obyvatelstvo protektorátu obávat. To je další důležitá věc. A pak také šlo o to, že i ta německá propaganda už musela pracovat trochu jinak. Zatímco v případě Lidic šlo o to všechno prodat a hlavně to prodat do světa, na veřejnost a vyburcovat, že jsou schopni takto zlikvidovat celou vesnici a selektovat její obyvatelstvo, tak v tomhle případě samozřejmě si uvědomili, že už není úplně rozumné o tom tolik mluvit do světa, protože to vyvolává kromě strachu taky hodně negativní reakci zahraničí. A to nemyslím teď jenom se zemí, které byly v otevřené válce, ale i v těch neutrálních zemích.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Jak silně do nynějšího povědomí o vyhlazení Ležáků zasáhla komunistická propaganda?

Petr TOLAR, Československá obec legionářská:
Na rozdíl od Lidic, které byly opravdu nevinnou obětí, tak Ležáky byly obec, která přímo byla napojena na odboj, který souvisel se zahraničním odbojem na Západě. Takže to samozřejmě hrálo svou roli a Ležáky byly přímo napojeny na ten odboj organizovaný parašutisty ze skupiny Silver A, tedy západní odboj, a samozřejmě to hrálo roli v tom, že když se třeba konaly vzpomínkové akty během minulého režimu, tak se třeba někteří přímí účastníci přeživší z Lidic ani nemohli zúčastnit těch vzpomínkových akcí, protože byli spojeni s odbojovou činností, která souvisela se zahraničními výsadky ze Západu, a obecně se o té tragédii hovořilo pouze jako o aktu nenávisti k nacismu, ale ne jako o aktu spolupráce s odbojem. Takže se vlastně úplně odstřihla ta událost odbojová a byla to jenom další nevinná oběť, ale nebylo to tak.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Je ještě něco, co o Ležákách nevíme?

Petr TOLAR, Československá obec legionářská:
Celkově co se týká všech těchhle zpracování ohledně atentátu, Lidic, Ležáků, tak víme toho strašně moc v porovnání třeba s jinými kapitolami našich dějin, ať už se to týká prvního, druhého odboje a jiných kapitol, přesto samozřejmě je to téma, které pořád bude živé, pořád bude potřeba ho rozebírat z různých úhlů a dívat se na život obyvatel Ležáků nejenom z pohledu toho zapojení do odboje, ale třeba i života před válkou, toho mírového klidového života.

Jana ČERNOCHOVÁ, ministryně obrany /ODS/:
Včera vyšla ta klíčová zpráva, že se možná našel ten kolt, takže i to je vlastně důkaz toho, co tady říká kolega, že vlastně každým dnem se můžeme dozvídat nějaké nové okolnosti, nějaké nové skutečnosti, možná se někde najde i ten stengan, který se zasekl.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Vy teď, pane Tolare, mapujete osud vrchního stržm. Karla Kněze, který byl velitelem četnické stanice, pod jejíž působnost Ležáky patřily. Karel Kněz byl součástí odbojové skupiny Čenda, co o něm a o téhle skupině víte?

Petr TOLAR, Československá obec legionářská:
On byl vrchním četnickým strážmistrem, služebně ve Vrbatově Kostelci a spadaly pod něj právě ty oblasti, jako byl Ležáky, Miřetice a ty okolní lomy, ve kterých většina obyvatel Ležáků pracovala. A v jednom z těch lomů, v lomu Hluboká byla také dlouhodobě ukrytá vysílačka paraskupiny Silver A, vysílačka s krycím názvem Libuše. A on nejenom, že o tom vysílání, o tom ukrytí vysílačky a aktivním vysílání z lomu Hluboká věděl, ale zároveň se osobně podílel i na tom krytí, kdy během noci hlídal ten vnější perimetr kolem strojovny toho lomu, a umožnil tak parašutistovi Potůčkovi, aby v noci nerušeně vysílal zprávy do Anglie a přijímal zprávy z Anglie. To je jedna z jeho aktivit, ale on samozřejmě zároveň se podílel i na jiné odbojové činnosti, protože ta odbojová skupina Čenda, ta nevznikla jenom s příchodem parašutistů na Skutečsko. Ta odbojová skupina Čenda, byť byla lokální a měla pouze asi 20, 25 členů, a to je teď vlastně předmětem dalšího toho bádání a ukazuje se, že spíše se nám podaří objevit vlastně i další lidi, o kterých se předtím nehovořilo, tak ona fungovala samozřejmě už od začátku okupace a prvotní její činnost byla hlavně tedy sběr zbraní, sběr informací a zajišťování rodin těch, kteří museli utéct před gestapem. A případně i vést zprávy ohledně zrádců, národních zrádců, kolaborantů a podobně, samozřejmě také předávání zpráv zaslechnutých z vysílání zahraničního vysílání, třeba BBC nebo Moskvy. Takže tahle činnost, to je ta činnost skupiny Čenda, která se prolnula s tou odbojovou skupinou Silver A ze západu parašutistů. Ale co je podstatné, že Čenda vlastně nezanikl s heydrichiádou, ale ta skupina fungovala i dál, o čemž se vlastně doteď vlastně příliš nemluvilo, nehovořilo, netušilo se o tom, a teď se ukazuje, že ta skupina potom se zapojila i do odbojové organizace ke konci války v rámci partyzánského způsobu boje a při osvobození v pětačtyřicátém roce.

Jana PEROUTKOVÁ, moderátorka:
Těch příběhů je spousta. Já vám děkuju, že jste tady byli. Na shledanou.

Jana ČERNOCHOVÁ, ministryně obrany /ODS/:
Děkujeme za pozvání.

Jiří PLACHÝ, historik, Vojenský historický ústav Praha:
Díky.

Jana Černochová

ministryně obrany
poslankyně PČR
expertka pro obranu