Přicházím s pokorou a respektem
(www.army.cz) V polovině prosince minulého roku uvedl předseda vlády Petr Fiala do funkce ministryně obrany Janu Černochovou. Velkou výhodou pro ni určitě je, že se armádě a oblastem obrany a bezpečnosti dlouhodobě věnuje. Proto mohla okamžitě naskočit do rozjetého vlaku a nasadila velmi rychlé pracovní tempo. Ostatně, jak sama říká, není na co čekat. A armáda opravdu nemá čas čekat. Proto nás zajímalo, s čím do tohoto složitého resortu přichází, jaké jsou její představy, co považuje za své největší priority, ale došlo i na odlehčená témata spojená s potápěním a sportovní střelbou.
Paní ministryně, o vás je známo, že se dlouhodobě věnujete oblastem bezpečnosti a obrany. Během svého poslaneckého mandátu jste působila ve výboru pro bezpečnost a výboru pro obranu, jehož jste byla až do voleb v roce 2021 předsedkyní. Jak důležité jsou získané zkušenosti pro vaši současnou pozici – ministryni obrany?
Obranou a bezpečností se zabývám přes deset let. Myslím si, že je to dostatečně dobrá průprava na mou nynější roli. Musím však zdůraznit, že tuto roli přijímám s velkou pokorou a respektem. Zkušenosti a znalosti, které jsem nasbírala během svého působení – především ve výboru pro bezpečnost a výboru pro obranu – jsou pro mě velmi důležité, a pro moji orientaci v této ne úplně lehké tematice, řekla bych nenahraditelné.
Jak jste sama řekla – ministryně obrany na mě nezbyla, ale vybrala jsem si ji. Jste v této tematice tzv. „doma“. Bylo však něco, co vás při vašem nástupu přece jen překvapilo?
Překvapení není dobré slovo, spíš potvrzení toho, co jsem o resortu věděla nebo tušila. A to v pozitivním i negativním smyslu. V pozitivním především vysoká profesionalita vojáků i kolegů na ministerstvu. Bohužel se mi také více než potvrdilo, že akviziční proces mi předchozí ministr nepředal „v mašličkách“, protože některé projekty jsou v mnohem horším stavu, než jsem čekala. Například nákup nových „bévépéček“.
Ponořme se nyní trochu do vojenské terminologie. Armáda není o jednotlivci, ale vždy záleží na tom, jak jednotka funguje jako tým. Jak je pro vás důležitý váš tým, který vám v této náročné funkci pomáhá?
Pro mě je týmová práce naprosto nutná. A jak známo, samotný voják v poli neudělá vůbec nic. Potřebuji tým lidí, na které se mohu spolehnout a kterým mohu důvěřovat. Kvůli změně služebního zákona si ministr může přivést nejvýše dva politické náměstky. Tento systém je velmi drahý a neefektivní. Nejde o vyhazování lidí v čele odborů a oddělení, ale o to, že ministr musí mít nástroj, jak si vybudovat svůj nejužší tým, s nímž přijde a který s ním také odejde. To teď nejde. Počkám, zda a jak se služební zákon změní, podle toho pak uzpůsobím reorganizaci.
Očekává se od vás řada nelehkých úkolů, které se týkají modernizace armády. Bavíme se zejména o modernizaci 7. mechanizované brigády. Stihne Česko splnit závazek NATO, že do roku 2026 budeme mít modernizovanou těžkou brigádu?
Já doufám, že ano. Pořád mám naději, že právní experti dají jasný směr. Nikdo si nepřeje, abychom alianční závazky neplnili. Naše technika si už zasluhuje zápis do Guinessovy knihy rekordů. Naši vojáci dokážou opravovat něco, co už je nepojízdné, a zastávat s tím úkoly, které mají. Pokud chceme armádu 21. století, vojáci si zaslouží nejmodernější techniku.
Dalším úkolem v řadě jsou nadzvuková letadla. Smlouva o Gripenech končí v roce 2027. V jaké fázi je v současné době rozhodování?
Rozhodování o budoucnosti nadzvukového letectva považuji za velice důležité. Nebude učiněno v příštích měsících, ale spíše letech. Jde o krok, který ovlivní naše zahraničněpolitické vztahy a vazbu na některou zemi na několik desítek let. Rozhodnutí tedy musíme učinit v širším kontextu, včetně otázek naší širší bezpečnosti a zapojení českého průmyslu. Klíčová je snaha o podporu napříč politickým spektrem, nejenom kvůli předpokládaným vysokým finančním nákladům na provoz a životní cyklus, ale protože proces rozhodování, vyjednávání a zavádění letounů přesáhne jedno volební období.
V současné době se řeší státní rozpočet. Váš zájem je uhájit finance na modernizaci armády. Dá se předpokládat, co z těch plánovaných nákupů bude možné letos uskutečnit, a které se do realizace nedostanou?
Samozřejmě chci, aby se plánované nákupy uskutečnily. Druhou věcí je, které se nám podaří opravdu dovést do finále. Chápu, že je tlak na to, aby naše požadavky na rozpočet byly realistické, a peníze jsme skutečně vyčerpali. V resortu existuje nějaké plánování a strategické dokumenty, máme uzavřeny určité smlouvy a ty musíme dodržet. V minulosti se stávalo, že v nespotřebovaných výdajích bývaly nemalé finanční prostředky. V lepším případě se převáděly do rozpočtu na další rok, nebo se v tom horším používaly na nákupy něčeho jiného. A tuhle praxi bych chtěla změnit.
Novinkou, kterou jste avizovala, je vytvoření speciálního fondu pro obranu. Můžete tento projekt představit?
Jedná se o fond, do kterého budou vyčleňovány prostředky určené na strategické modernizační projekty Armády ČR. Chtěla bych, aby fungoval už na konci příštího roku, případně v roce 2024. V jeho existenci vidím vyšší předvídatelnost, zajištění dostatečných financí v jednotlivých letech a také vyšší flexibilitu. Inspirovala jsem se prvorepublikovým zákonem. Po začátku akvizičního procesu v něm budou peníze umístěné virtuálně a ve chvíli, kdy se bude blížit jeho ukončení, Ministerstvo financí potřebné peníze převede. O podrobnostech nyní jednáme s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou, s nímž chci společně tento zákon předložit.
Vaše podpora a zájem o válečné veterány je dostatečně známá. Ať už z vašich aktivit v Poslanecké sněmovně nebo jako starostky Prahy 2. Myslíte si, že by si váleční veteráni, ať už druhováleční, kterých kvůli věku stále ubývá, ale i novodobí, zasloužili větší podporu?
Váleční veteráni si to určitě zaslouží. Chtěla bych se zasadit, aby v každém kraji bylo pro veterány komunitní centrum. Musíme více připomínat jejich zásluhy i jejich hrdinství. Stále hledáme hrdiny. My je ale přitom máme, jen o nich nevíme! Tito lidé nasazovali své životy nejen za druhé světové války, ale také při plnění úkolů v zahraničních operacích. A velmi dobře všichni víme, že ne každý se z těchto misí vrátil. Mnoho z nich se dodnes potýká i s následky svého nasazení. Ať už se to týká zranění, ale i toho, že mnohým z nich se rozpadly vztahy a rodiny. Zaslouží si náš zájem a především jim musíme dát najevo, že si jejich práce vážíme a oceňujeme ji.
Od roku 1999 je Česká republika pevnou součástí NATO. V poslední době slyšíme čím dál častěji kritiku na naše členství. Co byste vzkázala těmto kritikům a máme vůbec na to, zajistit si obranu naší země pouze vlastními silami?
Díky našemu členství v Alianci máme nejlépe zajištěnou bezpečnost v historii. Naše obrana je tak založena na kolektivním principu. Nebylo by efektivní přistupovat k tomu jiným způsobem, zvlášť když neplníme ani cíl dvě procenta HDP na obranu. Může se samozřejmě stát cokoliv, ale varianta, že by NATO bylo neakceschopné, je málo pravděpodobná. Navíc to, že jsme součástí velících struktur Aliance, nijak neoslabuje velící struktury české armády. Není proto lepší a účinnější alternativa – NATO stojí na myšlence spolupráce a mnohdy vidíme, že funguje daleko flexibilněji a účinněji než jiné organizace, jako například Evropská unie. Jsem přesvědčená o tom, že naše armáda si musí držet maximum schopností. Zároveň ale platí, že její začlenění do NATO má také výhodu získávání zkušeností, ať už v oblasti velení a řízení nebo samotného nasazení do zahraničních operací. Budou-li všichni členové plnit to, k čemu se v rámci Severoatlantické aliance zavázali, nemám o její budoucnost obavy. Ale to se týká i nás samotných.
Naši vojáci jsou v současné době nasazeni v zahraničních operacích zejména v Pobaltí a Mali. Nicméně, situace na Ukrajině eskaluje. Jak by mohla v případě nutnosti přispět Česká republika v této oblasti?
Ukrajina je náš partner. Máme s nimi společnou historii, obě naše země byly v sovětském područí. Proto jasně a nahlas říkám, že Česko je přítel Ukrajiny, a v rámci tohoto partnerství jsme jim připraveni pomoci. A konkrétní pomoc jsme již nabídli: Česká republika darovala Ukrajině dělostřeleckou munici ráže 152 mm. O další případné pomoci můžeme jednat podle vývoje situace, po konzultacích se spojenci i s ukrajinskou stranou a pomoc by samozřejmě musela schválit vláda, případně parlament.
Obraťme trochu list od závažných témat. Nedá mi to se nezeptat. Jak jste se dostala k potápění a ke sportovní střelbě? Nejsou to zas tak běžné aktivity pro volný čas…
Volných chvil není moc, v současné době nemám žádné. A potápění a sportovní střelba? Je to adrenalin, a pro mě je to zároveň i relax. Už v dětství jsem nikdy nebyla „holčička s panenkou v ruce“, lákal mě svět kluků, který je trochu drsnější, podobně jako armádní prostředí nebo politika. Proto jsem asi v těch koníčkách viděla dobrodružství, které mě dosud neopustilo. Pod vodou i na střelnici si „čistím“ hlavu, a je to pro mě zároveň i kontakt s normálním světem a kamarády.
A jedna na závěr – co by vzkázala „občanka“ Jana Černochová „ministryni“ Janě Černochové?
Zůstaň nohama na zemi.
(Autor: Jana Deckerová, Michal Voska)
Nejnovější číslo resortního časopisu A report přináší rozhovor s ministryní obrany Janou Černochovou, přečíst si ho můžete na www.army.cz.
ministryně obrany
poslankyně PČR
expertka pro obranu