Miliardové prodražení armádních zakázek je velice znepokojivé
(Euro) Miliardové prodražení armádních zakázek je velice znepokojivé, upozorňuje poslankyně Jana Černochová. Předsedkyně sněmovního branného výboru Jana Černochová (ODS) dobře ví, že česká armáda potřebuje modernizaci. Způsob, jakým nakupuje ministerstvo obrany pod vedením hnutí ANO, se jí však nelíbí. „Neustálé zdržování a odsouvání ministerstvu vytýkám a vytýkat nepřestanu," říká Černochová v rozhovoru pro týdeník Euro.
Do voleb zbývá pár dnů, jaké pro vás bylo uplynulé volební období?
Mám z něj takové smíšené pocity. Na jednu stranu jsme prosadili řadu pozitivních věcí, přestože jsme byli v opozici. Třeba zajistit, že evropská směrnice nebude mít tak omezující vliv na legální držitele zbraní. Podařila se prosadit novela zákona o Vojenském zpravodajství, jež vytváří základ pro kybernetickou obranu ČR, rostl rozpočet ministerstva obrany, i když nikoli tempem adekvátním růstu HDP; a konečně se alespoň částečně začala modernizovat armáda.
A ty negativní?
Mrzí mě, že i přes přísliby se nepodařily uzákonit výdaje ve výši dvou procent HDP na obranu, což je škoda, protože už se zase začalo armádě brát. Stejně tak je škoda, že se – i přes to, že spolupředkladatelem byl premiér – nepodařilo prosadit novelu ústavy o vysílání sil. Afghánistán ukázal, jak potřebná tato novela může být pro záchranu českých občanů.
Pro obranu tedy šlo o dobré období?
Podařilo se nakoupit alespoň nějakou moderní techniku, ale stále je to málo. Ukazuje se, že bychom měli vydávat na obranu mnohem více, abychom dohnali ten obří vnitřní dluh. Pořídili jsme osm vrtulníků transportních a čtyři vrtulníky bitevní. To je hluboce pod tím, co armáda potřebuje pro svůj normální provoz. A pro nějakou větší krizi je to absolutně nedostatečné. Podobné je to v zásadě s veškerou moderní technikou, kdy nemáme žádnou určenou k náhradám. Podívejte se, jak dlouho trvalo, než se k útvaru po srážce vrátily poškozené pandury. Skoro dva roky. Namísto toho, aby se hned ze skladu vytáhly uložené, které by mohly být okamžitě předány k činnosti. Podobně vidím deficity ve větší spolupráci s českým obranným a bezpečnostním průmyslem. Nejenom při dodávkách výzbroje a výstroje naší armádě a policii, ale i při podpoře exportu, na němž jsme závislí.
Vy sama jste několikrát přišla s návrhem uzákonit dvě procenta HDP na obranu, proti byl i ministr obrany. Jak si to vysvětlujete?
Hnutí ANO si asi velice dobře začíná uvědomovat, že nemůže mít všechno – přidávat armádě tak, jak by si zasloužila, protože když se podíváte, v permanenci je neustále –, a zároveň dávat všemožné dárečky a dary svým voličům, aby se udrželo u moci. Pan premiér se snaží tvářit, že to všechno jde, ale státní dluh začíná být skutečně obří, takže i na ANO doléhá ono „bližší košile než kabát".Každopádně mě mrzí, že se nepodařily uzákonit výdaje ve výši dvou procent HDP. Zkoušela jsem to opakovaně, a pokud dostanu důvěru voličů, budu se o to snažit znovu.
Vnímáte stále ona dvě procenta ročně jako zásadní podmínku pro rozvoj armády?
Jednoznačně, a ostatně to vyplývá například i z Koncepce výstavby Armády ČR, kterou schválila vláda s nějakými finančními rámci. Nyní armádě ordinuje pomalejší růst, což pro ni znamená de facto půst. Musíme si uvědomit, že vnitřní dluh armády, tedy její podfinancovanost, je obrovská. Odkládáním či rozkládáním jednotlivých modernizačních projektů v čase – a to nejde jen o nákupy techniky, ale i výstroje a údržbu infrastruktury – se situace pouze zhoršuje. Podívejte se, jak dlouho přezbrojujeme přibližně 25tisícovou armádu ručními zbraněmi – přes deset let. To je neuvěřitelné.
Ta úroveň dvou procent se ale stále častěji začíná relativizovat.
Ta dvě procenta jsou zárukou, že bude dost na rychlejší modernizaci, a ve chvíli, kdy se dosáhne nějaké úrovně, mohou výdaje oscilovat kolem hranice dvou procent. Bojím se, že jsme v takovém stavu, že bychom jednorázově měli vynakládat mnohem více, abychom dohnali, co se zanedbalo. Tendr na nová pásová bojová vozidla pěchoty je včetně DPH za více než 50 miliard korun. Máme pocit, jak vysoká je to částka. Ovšem blížíme se okamžiku rozhodnutí o nadzvukovém letectvu a tam se můžeme bavit o částce ještě vyšší. Postupně se budou nahrazovat těžké vrtulníky, což se musí řešit do roku 2030, a tam se můžeme bavit o podobných částkách. A tak bych mohla pokračovat.
Když zůstaneme u rozpočtu: hnutí ANO v poslední době předvádí směrem k armádě poměrně velké vytáčky, kdy například loni na poslední chvíli vzalo deset miliard, teď zase výrazně snížilo výhledy rozpočtu na příští roky. Jak se v takovém prostředí dají plánovat strategické nákupy?
Plánovat strategické nákupy se v tomto prostředí nedají a výsledkem je salámová metoda – odkládání či rozkládání jednotlivých projektů a na konci máme ode všeho trochu. Nepopírám, že armádní rozpočet v posledních letech rostl a jsem za to ráda. Ale dluh, který máme, je natolik velký, že nepůjde dohnat pomalým přidáváním peněz. Možná by nebylo od věci určit si projekty, jež považujeme za strategické, a financovat je z vládní úrovně, tedy nikoli z rozpočtu ministerstva obrany. Pokud jsou totiž tyto obrovské projekty v nestabilním rozpočtu, dochází pouze k tomu, že vytlačují projekty menší. Ty jsou ovšem významné a žádoucí, například v oblasti robotiky, respektive bezpilotních prostředků, průzkumu, pozemní techniky, logistiky a podobně.
V jakém stavu je podle vás ministerstvo obrany? Hnutí ANO mu vládne bez přestávky více než sedm let. Jak tu dobu a donedávna příznivou ekonomickou situaci využilo?
Máme armádu, která je připravena k obraně naší země a našich zájmů, máme zkušené a vycvičené vojáky, kteří se mnohému naučili v zahraničních operacích a na cvičeních se spojenci, ale celé to do jisté míry stojí na „srdcařích“, kteří jsou schopni udržovat zastaralou techniku jejich otců v chodu a fungovat s ní.
Budu parafrázovat jeden výrok generála Aleše Opaty, náčelníka generálního štábu: i s tou starou technikou můžeme vyrazit do války, ale je velká otázka, v jakém stavu se vrátíme. O tom to je. ANO drží post ministerstva obrany skutečně dlouho. Bohužel první období bych označila za promarněnou éru prakticky ve všech oblastech. Druhé volební období bylo lepší v tom ohledu, že se konečně podařilo něco pořídit, avšak růst rozpočtu neodpovídal ekonomickému růstu, takže jsme opět promrhali příležitost. A teď si zase budeme povídat o tom, co se vlastně stalo špatně.
Vidíme, že řada modernizačních projektů české armády, vypíchnu především nová pásová bojová vozidla pěchoty za 52 miliard, se nepodařilo dotáhnout k podpisu. Proč?
Těch důvodů je vždy několik a u každého projektu nemusí být vždy stejné. V první řadě je tu ona nestabilita rozpočtu, jež vede k opatrnosti a přehazování peněz z akce na akci, za další obvykle příliš optimistické plánování, kdy se vytyčují nerealistické cíle pro průběh výběrového řízení a pak se jen termíny posouvají. Zatřetí je otázka, zda požadavky, které máme, jsou nezbytně nutné, zda si zkrátka příliš nevymýšlíme, a tím tendry nekomplikujeme. A začtvrté dochází ke změnám během výběru, což opět vytváří zmatky. Možná by se našly i další důvody, ale jak říkám, každá zakázka je specifická.
Jak se česká armáda, respektive česká obranyschopnost, bez této moderní techniky obejde?
Na tuto otázku je jednoduchá odpověď: neobejde. Víte, objevují se názory, že války se povedou již jen na počítačích, že je bude provádět umělá inteligence a roboti. Zatím ale vidíme stále stejné krvavé konflikty s konvenční technikou a lidmi, i když za zvyšujícího se přispění s člověkem spolupracujících robotických prostředků. Zkrátka, potřebujeme autonomní prostředky a umělou inteligenci, jejichž spolupráce s člověkem armádu posiluje například tím, že může nahradit v některých oblastech cenný personál. Ale nemůžeme rezignovat na konvenční zbraně a obrněnou techniku.
Vidíme také, že některé kontrakty ministerstvo obrany podepisuje na poslední chvíli, tedy těsně před volbami. Je to podle vás dobře?
Upřímně, jsem ráda, že se kontrakty podepisují, protože dluh vůči armádě máme obrovský. Celé roky, kdy se zaobírám obranou a bezpečností, říkám jedno: obojí musí být nadstranické a samozřejmě politicky nadčasové, protože rozvoj armády i policie se děje v časovém horizontu, který je mnohdy delší než jedno politické funkční období. Byla bych samozřejmě radši, kdyby se dané projekty nepodepisovaly narychlo před volbami, ale v době, kdy se podle plánů podepisovat měly. To se nestalo. Ono neustálé zdržování a odsouvání ministerstvu obrany vytýkám a vytýkat nepřestanu.
Jak si vysvětlujete, že nová děla a protiletadlové raketové komplety nakoupené bez soutěže jsou o několik miliard dražší, než ministerstvo obrany celou dobu tvrdilo?
Zčásti nárůstu rozumím, protože skutečně roste například cena vstupů, ale to je vše. Ale radost z toho nemám a přijde mi zcela špatně. Nejsem schopna od stolu říct, jestli je nárůst ceny adekvátní, či nikoli, to musí zodpovědět jiní. Jsem v této věci upřímně zvědavá třeba na stanovisko Nejvyššího kontrolního úřadu, který se – předpokládám – těmito nárůsty někdy zabývat bude. Mě spíš zajímá, jak k tomu dojde. Je to selhání plánování, tedy přílišný optimismus, je to změna požadavků v průběhu vyjednávání, selhání lidí či něco jiného? Podobných prodražení je za poslední dva roky více a je to velice znepokojivé. Možná by byla situace jiná, kdyby ministerstvo použilo například jinou formu pro zadání, například soutěžní dialog, který umožňuje hledat optimální řešení z hlediska ceny i parametrů.
Myslíte si, že pokud by se nová děla a rakety podařilo zasmluvnit tak, jak bylo v plánu, a jejich nákup by nebyl odložen o několik let, byla by jejich pořizovací cena nižší?
O tom jsem přesvědčena, protože by se smlouva podepisovala ještě před současným růstem cen vstupů – ať už jde o suroviny, součástky, kterých je na trhu nedostatek, či lidskou práci. Upřímně se bojím i o cenu pásových bojových vozidel pěchoty, protože růst cen je skutečně výrazný.
Komplikované nejsou jen nákupy těžké techniky. Ministerstvo má dlouhodobý problém s tak základní věcí, jako je balistická ochrana vojáka. Svědčí to, že se nedaří pořídit neprůstřelné vesty, o nějaké systémově chybě v resortu?
Ano, podle mě jde jednoznačně o systémové chyby. Je nepochopitelné, že jsou problémy u spotřebního materiálu, jakým jsou přilby či neprůstřelné vesty.
Mám podezření, že se sami střílíme do nohy a komplikujeme si život nestandardními požadavky a vymýšlením unikátností. Přitom jde o spotřební materiál, který se dá dokoupit klidně od více dodavatelů. Dalo by se uzavřít více rámcových smluv a postupně zásoby doplňovat. I to zákon umožňuje. Podívejte se, jak rychle došlo k výběru osobních terénních aut v okamžiku, kdy se přestala specifikace komplikovat.
Kde ještě vidíte největší mezery? Jde jen o akviziční proces, nebo vázne i něco jiného?
Problémem je už samotný plánovací proces, v němž dochází k častým změnám. Určitě je potřeba zjednodušit požadavky a zadání nekomplikovat. Pak zde máme zákon o zadávání veřejných zakázek, který je komplikovanější a striktnější, než je zapotřebí, a konečně zmiňovanou nestabilitu rozpočtu.
Když si odmyslíme strategické nákupy, o nichž se neustále mluví, které akvizice plánované do příštích pěti let považujete pro českou obranyschopnost za zásadní?
Jednoznačně pásová bojová vozidla pěchoty, dělostřelectvo, lehká vozidla různých typů, dozbrojení armády ručními zbraněmi a samozřejmě výbavu jednotlivce. Z dalších to jsou investice do průzkumu, robotických systémů a umělé inteligence nejen pro průzkum, ale i v oblasti logistiky.
Budete i v novém složení Poslanecké sněmovny usilovat o pozici šéfky výboru pro obranu?
Uvidíme, jak dopadnou volby, jak voliči rozdají karty. Jsem připravena sloužit tam, kde to bude zapotřebí a kde mohu nejvíce přispět.
Byl by pro vás zajímavý i post ministryně obrany, nebo se vidíte jinde?
Pokud by přišla nabídka, určitě bych ji velice vážně zvažovala. Nicméně nyní neřeším posty, ale především úspěch ve volbách pro koalici SPOLU, a snažím se přispívat naší bezpečnosti a obraně i bez funkcí.
Čistě hypoteticky – pokud byste se ministryní stala, co byste na obraně udělala jako první věc?
Prvních přibližně čtrnáct dnů bych určitě strávila debatou s nejbližšími spolupracovníky a výjezdy ke klíčovým útvarům. Poté bych jim sdělila své priority a změny, které chci učinit. Určitou představu mám samozřejmě již nyní, obecně je nastíněna i v programu SPOLU, ale nic bych nevzkazovala přes média.
(Autor: Ondřej Stratilík)
1. místopředsedkyně poslaneckého klubu PČR
předsedkyně sněmovního výboru pro obranu
expertka pro obranu
starostka MČ Praha 2